29 Cdo 229/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně D. E., zastoupené JUDr. K. H., advokátem, proti žalovanému JUDr. M.
A., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně J., veřejná obchodní
společnost, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 46/2000, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2006,
č. j. 15 Cmo 96/2006-109, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2006, č. j. 15 Cmo
96/2006-109, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 22 Cm 46/2000-76, Krajský soud v Plzni
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (D. E.) domáhala (po smrti svého manžela J.
E. coby původního žalobce) vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně
J., veřejná obchodní společnost) vyloučení označených nemovitostí (neoddělené
½ domu číslo popisné 1136 na stavební parcele číslo 9877 a neoddělené
½ stavební parcely číslo 9877 o výměře 473 m2 v obci a katastrálním území
P.) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že zástavní právo ve prospěch
konkursních věřitelů Č. o.b. a. s. (dále též jen „první banka“) a A. P. a. s.
(dále též jen „druhá banka“) a I. T. platně vzniklo (ve smyslu ustanovení §
151b odst. 2 a § 151d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku -
dále též jen „obč. zák.“) na základě smluv o zřízení zástavního práva z 10.
listopadu 1994, 25. března 1995 a 28. srpna 1995 vkladem do katastru
nemovitostí, když zástavní věřitelé byli při uzavření zástavních smluv v dobré
víře o tom, že zástavce je výlučným vlastníkem nemovitostí. Správce konkursní
podstaty proto postupoval správně, jestliže po marné výzvě dle § 27 odst. 5
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), zapsal
spoluvlastnický podíl žalobkyně do konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně se vylučuje spoluvlastnický podíl žalobkyně v rozsahu jedné ideální
poloviny nemovitostí, a to domu číslo popisné 1136 na stavební parcele číslo
9877 a stavební parcely číslo 9877 o výměře 473 m2, zapsaných v Katastru
nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště P.
město na listu vlastnictví číslo 8205, pro katastrální území a obec P.
Odvolací soud vyšel z toho, že právní předchůdce žalobkyně (v průběhu řízení
zemřelý manžel žalobkyně) nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem na základě
dohody o vydání věci uzavřené s povinnou osobou podle § 4 odst. 3 a 4 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, k 10. říjnu 1997, přičemž v té době
vázlo na spoluvlastnickém podílu k nemovitostem zástavní právo vzniklé na
základě 3 zástavních smluv uzavřených v letech 1994 - 1995 mezi zástavními
věřiteli a pozdější úpadkyní, která byla tehdy zapsána v katastru nemovitostí
jako jediná vlastnice nemovitostí.
Dále uvedl, že i když v době vzniku zástavních práv byli zástavní věřitelé i
pozdější úpadkyně v dobré víře, že pozdější úpadkyně je oprávněna s
nemovitostmi nakládat, nelze věc posuzovat pouze z hlediska ustanovení § 151d
obč. zák., soudem prvního stupně jinak správně aplikovaného.
K realizaci zástavního práva nelze dle odvolacího soudu v tomto případě (ve
vztahu ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně nabytému v restituci podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994
Sb.) použít ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. Výkonem tohoto práva by totiž došlo
bez právního důvodu k zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobkyně (jejího
právního předchůdce) a šlo by o rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák.
Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že povinná osoba vydala
spoluvlastnický podíl k nemovitostem právnímu předchůdci žalobkyně až k 10.
říjnu 1997 (tedy v době, kdy na vydávaných spoluvlastnických podílech vázla 3
zástavní práva k zajištění úvěru pozdější úpadkyně).
Bylo proto zákonnou povinností povinné osoby podle § 10 odst. 3 zákona o
mimosoudních rehabilitacích předtím vypořádat nebo jinak zajistit závazek ze
zástavního práva váznoucí na vydané věci. To, že povinná osoba zákonnou
povinnost nesplnila, a že splnění této povinnosti po ní zástavní věřitelé
nevymáhali a zůstali zcela nečinní (ač jim toto přímé zákonné právo deklaroval
i pravomocný rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 3. srpna 2005, č. j.
14 C 273/2000-100), nemůže jít k tíži právního předchůdce žalobkyně, jenž
spoluvlastnický podíl k nemovitostem získal v restituci. Zmíněný rozsudek
deklaruje (byť k žalobě D. E. a nikoli „úvěrových věřitelů“ úpadkyně), že
Správa infrastruktury města P. - dále též jen „SIMP“ (právní nástupkyně osoby
povinné k vydání spoluvlastnických podílů restituentovi) je povinna ve lhůtě v
rozsudku uvedené vypořádat nebo jinak zajistit závazky vůči zástavním
věřitelům, zajištěné zástavními právy váznoucími na spoluvlastnickém podílu
žalobkyně k nemovitostem, a to ve vztahu k první bance pro pohledávku ve výši
4.000.000,- Kč s příslušenstvím podle zástavní smlouvy ze dne 10. listopadu
1994, ve vztahu k A. E.L. (dále též jen „AEL“) pro pohledávku ve výši
4.000.000,- Kč s příslušenstvím podle zástavní smlouvy ze dne 25. března 1995 a
ve vztahu k I. T. pro pohledávku ve výši 290.000,- Kč, podle zástavní smlouvy
ze dne 28. srpna 1995.
Zástavním věřitelům nic nebránilo, aby své zajištěné pohledávky vůči úpadkyni
vymáhali (podle § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích) přímo na
povinné osobě. Nelze připustit, aby za situace, kdy zástavní věřitelé zůstali
zcela nečinní a povinná osoba nesplnila před vydáním věci podle zákona o
mimosoudních rehabilitacích zákonnou povinnost vedoucí k zániku zástavních práv
váznoucích na vydávané věci, se na oprávněnou osobu přenášela povinnost
stanovená v § 27 odst. 5 ZKV a aby povinná osoba musela strpět prodej vydaného
spoluvlastnického podílu k nemovitostem v konkursu jen proto, že na tomto
podílu dosud vázne zástavní právo k zajištění dluhů z úvěru poskytnutých
úpadkyni v důsledku nesprávného postupu povinné osoby při vydání tohoto podílu
podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Tento závěr, dodává odvolací soud, ve své podstatě nijak nepoškozuje nároky
zástavních věřitelů přihlášených do konkursu vedeného na majetek úpadkyně,
neboť ti mohou (jak již uvedeno) žádat splnění dluhu v celém rozsahu na povinné
osobě. Neznamená rovněž poškození věřitelů v podobě snížení hodnoty majetku
tvořícího konkursní podstatu; úpadkyni, a po prohlášení konkursu žalovanému,
totiž nic nebránilo žádat poté, co soud prohlásil za absolutně neplatnou kupní
smlouvu, kterou úpadkyně nabyla spoluvlastnický podíl žalobkyně k nemovitostem,
aby povinná osoba vrátila (podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném
obohacení) prostředky vložené do rekonstrukce nemovitostí v době, kdy pozdější
úpadkyně byla v dobré víře, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že je dán
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval nesprávnou právní
normu (ustanovení § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích).
Zdůrazňuje, že ani odvolací soud nezpochybnil platnost zástavních práv
váznoucích na nemovitostech, nesprávný je však jeho závěr, že není možné použít
ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, neboť výkonem tohoto práva by došlo bez právního
důvodu k zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobkyně, což by bylo v rozporu s
dobrými mravy. Nesprávná je i výtka, že zástavní věřitelé zůstali ve věci
nečinní.
Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích zakládá toliko
závazkový vztah mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou. Zástavní věřitelé
subjekty tohoto vztahu nejsou, nemají aktivní legitimaci k podání žaloby ani
nemohou domáhat výkonu rozhodnutí vydaného na jejím základě. Smyslem a účelem
posledně označeného ustanovení je přinutit povinnou osobu, aby vydávanou
nemovitost očistila od případných zástavních práv.
Jestliže tak povinná osoba neučinila, zástavní práva tím nezanikají. Oprávněná
osoba má možnost domáhat se vůči povinné osobě splnění této závazkové
povinnosti a uplatnit případně vzniklou škodu. Nadto žalobkyni, respektive
jejímu právnímu předchůdci, nic nebránilo přihlásit svou pohledávku v konkursu
jako pohledávku podmíněnou pro případ, že by došlo ke zpeněžení jejího
spoluvlastnického podílu na nemovitostech; to však žalobkyně neučinila. Zápisem
nemovitostí do konkursní podstaty nedošlo k nedůvodnému zásahu do žalobkyniných
práv.
K neodčinitelnému zásahu do práv a oprávněných zájmů konkursních věřitelů by
však došlo vyloučením věcí z konkursní podstaty. Tím by totiž zástavní věřitelé
ztratili jakoukoli možnost uplatnit zástavní práva zajišťující jejich
pohledávku; obecně totiž platí zásada, že v konkursním řízení není možné
realizovat zástavní práva jinak, než prostřednictvím konkursní podstaty. V době
trvání konkursu tedy zástavní věřitelé nemohou realizovat zástavní práva jiným
způsobem, např. prodejem spoluvlastnického podílu žalobkyně ve veřejné dražbě
nebo soudem. Po skončení konkursu je tato možnost rovněž vyloučena, s ohledem
na zánik dlužníka a s tím spojený zánik závazku.
Tím dochází k diskriminaci zástavních věřitelů, kteří zástavní právo nabyli v
dobré víře. Naproti tomu právní předchůdce žalobkyně převzal vydané nemovitosti
s vědomím, že na nich váznou zástavní práva a příslušnou žalobu podal téměř v
poslední den promlčecí lhůty a zjevně pod tlakem skutečnosti, že dovolatel
sepsal nemovitosti do konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 ZKV.
Nesprávnost úvahy odvolacího soudu o tom, že se zástavní věřitelé mohou domáhat
uspokojení svých pohledávek přímo vůči povinné osobě podle dovolatele vystupuje
plasticky na pozadí události, ke které skutečně došlo. Jak uvedeno výše, vztah
založený ustanovením § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích je pouze
vztahem mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou. Tito účastníci mohou obsah a
existenci závazku též ovlivnit, k čemuž došlo tím, že dne 13. září 2006
uzavřela žalobkyně jako oprávněná a SIMP jako povinná dohodu o narovnání, podle
které se povinná zavázala vyplatit oprávněné na vypořádání závazků částku
6.500.000, Kč; tato částka již byla žalobkyni také vyplacena.
Důsledkem napadeného rozhodnutí tedy je, že žalobkyně získala z konkursní
podstaty zpět ideální polovinu nemovitostí, přičemž práva váznoucí na
nemovitostech nelze v konkursu realizovat a po skončení konkursu tato práva
zaniknou. Nadto žalobkyně získala i uvedenou částku.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Dovolatel podle ní mylně
usuzuje, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích
zakládá závazkový vztah mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou, když toto
tvrzení nemá oporu ani v citovaném ustanovení ani v judikatuře. Zkoumané
ustanovení podle žalobkyně chrání nejen osoby oprávněné, nýbrž i zástavní
věřitele. Splnění povinnosti povinné osoby se podle žalobkynina názoru (ve
shodě s odvolacím soudem) mohli domáhat i zástavní věřitelé. Byla to však pouze
žalobkyně (její právní předchůdce) kdo žalobu podal; zástavním věřitelům se
toto právo promlčelo.
K tvrzení dovolatele, že ona (její právní předchůdce) mohla uplatnit svou
pohledávku v konkursu, žalobkyně uvádí, že dovolatel má zřejmě na mysli
pohledávky vlastníka věci za úpadcem, vzniklé z titulu plnění do konkursní
podstaty úpadce na místo úpadce. K tomu poznamenává, že podle právní úpravy
platné před 1. květnem 2000 se tyto pohledávky považovaly za automaticky
přihlášené a teprve dle ustanovení § 20 odst. 4 ZKV ve znění platném od
uvedeného data jsou i tyto osoby povinny přihlásit svou pohledávku do
konkursu. V daném případě byl konkurs prohlášen 1. prosince 1998 a první
přezkumné jednání se konalo 12. října 1999, takže pohledávky měly být
přihlášeny nejpozději do 12. prosince 1999, tedy stále v době, kdy platil režim
automatického přihlašování (i podmíněných) přihlášek. Ustanovení § 20 odst. 4
ZKV řeší problematiku tzv. podmíněné přihlášky (ve vazbě na lhůty dle
ustanovení § 22 odst. 2 ZKV), přičemž podle žalobkyně z pohledu těchto
ustanovení není podstatné, kdy (a zda vůbec) byla povinná osoba vyzvána k
plnění do konkursní podstaty, popřípadě kdy splnila. Odtud žalobkyně usuzuje,
že to byl a je dovolatel, kdo byl povinen „automaticky“ zapsat podmíněnou
pohledávku žalobkyně (jejího právního předchůdce) a následně to byl on, kdo
byl povinen podmíněnou pohledávku žalobkyně (jejího právního předchůdce) zapsat
jako nepodmíněnou; neučinil-li tak, musí tak učinit dodatečně. I tak je podle
žalobkyně zřejmé, že uspokojení pohledávky v konkursu by nebylo úplné a
oprávěná by byla poškozena.
Dohoda o narovnání řeší důsledky zanedbání povinností povinné, mezi něž patří
nejen zápis spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty úpadkyně; primárním
důsledkem je skutečnost, že spoluvlastnický podíl je zatížen zástavními právy
(a názor dovolatele, že zástavní práva po skončení konkursu zaniknou, není
správný).
Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci je především rozhodné, že
1/ Povinná osoba (právní předchůdkyně SIMP) vydala nemovitosti jako celek na
základě dohody o vydání věci ze dne 19. prosince 1991, uzavřené v režimu zákona
o mimosoudních rehabilitacích P. H.
2/ P. H. (jako prodávající) uzavřela dne 13. května 1994 s pozdější úpadkyní
(jako kupující) kupní smlouvou o převodu nemovitostí (jako celku), na jejímž
základě byla pozdější úpadkyně zapsána do katastru nemovitostí jako výlučná
vlastnice nemovitostí.
3/ Pozdější úpadkyně (jako osobní a zástavní dlužnice) zatížila nemovitosti v
letech 1994-1995 zástavním právem zřízeným postupně ve prospěch první banky
(podle zástavní smlouvy z 10. listopadu 1994 k zajištění pohledávky ve výši
4.000.000,- Kč s příslušenstvím), druhé banky (podle zástavní smlouvy z 25.
března 1995 k zajištění pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím) a
ve prospěch I. T. (podle zástavní smlouvy z 28. srpna 1995 k zajištění
pohledávky ve výši 290.000,- Kč s příslušenstvím). Ve všech případech povolil
katastrální úřad vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, přičemž jako
zástavní věřitelka na základě druhé zástavní smlouvy je v katastru nemovitostí
nyní zapsána A.
4/ Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 5. března 1996, sp. zn. 14 C
231/95, který (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září
1996, sp. zn. 12 Co 373/96) nabyl právní moci 24. října 1996, určil, že dohoda
o vydání věci ze dne 19. prosince 1991 je absolutně neplatná a že v rozsahu
týkajícím se jedné ideální poloviny nemovitostí je neplatná i kupní smlouva ze
13. května 1994.
5/ Právní předchůdkyně SIMP jako povinná osoba uzavřela s J. E. jako
oprávněnou osobou dne 10. října 1997 dohodu o vydání jedné ideální poloviny
nemovitostí; podle této dohody byl proveden i zápis do katastru nemovitostí.
6/ Usnesením ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. 26 K 108/1996, prohlásil Krajský
soud v Plzni konkurs na majetek úpadkyně.
7/ Správce konkursní podstaty úpadkyně vyzval J. E. dopisem z 10. července
2000, aby dle § 27 odst. 5 ZKV plnil na základě výše označených zástavních
smluv do konkursní podstaty úpadkyně nebo aby složil do konkursní podstaty
částku 10.024.680,- Kč, odpovídající znaleckým posudkem stanovené hodnotě jedné
ideální poloviny nemovitostí. Protože plnění nebylo poskytnuto, sepsal správce
konkursní podstaty do konkursní podstaty i ideální polovinu nemovitostí ve
vlastnictví J. E.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že dovolatelova argumentace není přiléhavá,
namítá-li, že po skončení konkursu a zániku (osobního) dlužníka zanikne
pohledávka zajištěná zástavním právem. Závěr, podle kterého zástavní právo
(ani jím zajištěná pohledávka) nezaniká jen proto, že dluh odpovídající
zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako osobním
dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, Nejvyšší soud formuloval již
v rozsudku uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, na který potud dále odkazuje.
K dalšímu obsahu dovolání uvádí Nejvyšší soud následující:
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily
ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna.
Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci,
práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu
podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze
zpeněžit jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu
rozhodnutí soudem. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně
bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky
poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
V této podobě platilo uvedené ustanovení v době, kdy správce konkursní podstaty
úpadkyně podle něj zaslal J. E. příslušnou výzvu a později doznalo změn (od 25.
října 2005) jen ohledně své třetí věty, která pro další výklad nemá význam.
Podle ustanovení § 28 odst. 1 ZKV (ve znění, jež se od prohlášení konkursu na
majetek úpadkyně nezměnilo), věřitelé pohledávek, které byly zajištěny
zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem
práva dle § 553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554
občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich
pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla
zajištěna.
Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
účinném v době uzavření dohody o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí
(10. října 1997), jež ani později nedoznalo změn, pokud vázlo na věci v době
jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek
vypořádat nebo jinak zajistit.
Z výše uvedených ustanovení, ani z jiného ustanovení českého právního řádu se
nepodává, že by užití jednoho z nich vylučovalo uplatnění druhého.
Z dikce § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích se naopak podává, že
zákonodárce počítal s tím, že mohou nastat situace, kdy oprávněná osoba
převezme věc zatíženou platně zřízeným (a po vydání věci dále existujícím)
zástavním právem. Jelikož zástavní věřitel ani v takovém případě není
účastníkem dohody o vydání věci, nemůže být jeho právní postavení ani touto
změnou vlastníka dotčeno. Tím, že se zástavní věřitel ani v tomto případě
neúčastní procesu vydání věci (nenáleží mu žádná práva, jimiž by mohl zasáhnout
do procesu uzavření dohody o vydání věci podle označeného „restitučního“
zákona), je současně vyloučeno uvažovat o povinnosti plynoucí povinné osobě z
posledně označeného ustanovení jinak, než jako o (zákonem postulovaném) závazku
povinné osoby vůči osobě oprávněné.
Důvod odepřít zástavnímu věřiteli možnost realizace zástavního práva (ať již v
konkursu nebo mimo něj) v případě, kdy povinná osoba neplní povinnost
předjímanou v § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, pro rozpor s
dobrými mravy, dán není a opačný závěr odvolacího soudu neobstojí. Úsudek
opírající se o ustanovení § 3 obč. zák. by v daných souvislostech musel nutně
(ve skutkové rovině) plynout z toho, že nemravného chování se realizací
zástavního práva dopouští zástavní věřitel (zde namísto něj správce konkursní
podstaty úpadkyně). Právě text § 10 odst. 3 zákona o mimosoudních
rehabilitacích totiž svědčí o tom, že v další existenci zástavního práva (ve
prospěch zástavního věřitele) zákonodárce žádnou nemravnost bez dalšího
nespatřoval (ale přikázal zajistit odklizení této zátěže povinné osobě).
Přičítat porušení povinnosti plynoucí z textu označeného ustanovení pro
povinnou osobu k tíži zástavního věřitele, by ve skutečnosti znamenalo činit
zástavního věřitele bez opory v zákoně (a proti výslovnému textu zákona)
odpovědným za splnění této povinnosti vedle (nebo namístě) povinné osoby.
Takový výklad nadto popírá princip ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi při výkladu ústavního pořádku České
republiky přičítá zvláštní důležitost (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne
16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.). Ve
skutkovém rámci dané věci je namístě zdůraznit, že zatímco oprávněná osoba si
musela být vědoma důsledků plynoucích z převzetí věci zatížené zástavním
právem, zástavním věřitelům v době zřízení zástavního práva nemohlo být známo
riziko plynoucí z toho, že věc může podléhat režimu zákona o mimosoudních
rehabilitacích (z nějž byla tehdy formálně vyvedena první /neplatnou/ dohodou
o vydání věci).
Jelikož napadené rozhodnutí v rovině právní neobstálo, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), je zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že žalobkyně má pravdu, tvrdí-li, že vzhledem k
rozebraným časovým souvislostem a změnám právní úpravy přihlašování pohledávek
osob uvedených v § 27 odst. 5 ZKV je nutno v rozsahu, v němž bude povinna
plnit zajištěním do konkursní podstaty míti její pohledávku z toho vzešlou v
konkursu vedeném na majetek úpadkyně bez dalšího za přihlášenou v příslušné
třídě.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu