29 Cdo 23/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové, v právní věci žalobkyně G. Z., spol. s r.o., zast. advokátem,
proti žalovanému Z. Č., zast. advokátem, o zaplacení 250.000,- Kč, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září
1999, č.j. 22 Co 352/99-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 1999, č.j. 22 Co
352/99-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 6.4.1999, č.j. 6 C 104/98-78, kterým tento soud
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 250.000,-Kč s 18 % úrokem od 16.12.1997 do
zaplacení.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav
a také jeho právní závěry jsou správné a proto se s nimi ztotožnil. Přitom soud
prvního stupně dospěl k závěru, že z provedených důkazů je zcela nepochybné, že
žalovaný porušil ujednání účastníků obsažené v čl. XII/2 kupní smlouvy ze dne
8.7.1997 o prodeji antibakteriálního přípravku B. (dále jen „kupní smlouva\").
Účastníci dohodli, že v případě porušení tohoto ujednání vzniká tomu, kdo je
porušil, povinnost zaplatit druhé straně smluvní pokutu ve výši 250.000,-Kč.
Podle § 300 obch. zák. nezávisí povinnost zaplatit smluvní pokutu na tom, zda v
důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou vznikla oprávněnému
škoda, přičemž povinnost zaplatit smluvní pokutu je povinností objektivní. Soud
prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána platně a neshledal
důvod pro využití ustanovení § 301 obch. zák.
K tomu odvolací soud dodal, že lze souhlasit se závěrem žalovaného, že
sjednanou smluvní pokutu by bylo možno považovat za neplatnou, kdyby měla
zajišťovat splnění povinností převzatých v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2
písm. c) zákona č. 63/1991 Sb., tj. kdyby se účastníci dohodli o rozdělení trhu
nebo nákupních zdrojů. Tak by tomu ale bylo pouze tehdy, kdyby taková dohoda
byla v rozporu s ustanovením § 742 odst. 1 obch. zák. o ujednání o
omezení prodeje v závazkových vztazích v mezinárodním obchodu, neboť ne každá
dohoda o omezení prodeje je porušením pravidel o ochraně hospodářské soutěže.
Jestliže se účastníci dohodli, že žalovaný bude žalobkynin „výrobek dále
prodávat jen té fyzické či právnické osobě v České republice, SRN, Rakouské
republice, Thajsku, Austrálii a Číně, o které před prvním prodejem
této osobě písemně prodávajícího informoval, a že prodávající se zavazuje, že
nebude těmto fyzickým či právnickým osobám zboží sám prodávat\", dohodli se o
výlučné distribuci. Tuto dohodu nepovažuje odvolací soud za
neplatnou, protože žalobkyně se nezavázala prodávat výrobky za účelem jejich
dalšího prodeje na určitém nebo celém území, ale pouze k tomu, že osobám, o
kterých ho žalovaný informuje, nebude své výrobky prodávat, tj. že jim nesmí
učinit návrh smlouvy, a nikoli, že nesmí akceptovat jejich návrh na uzavření
smlouvy.
Protože „smluvní pokuta byla sjednána v souvislosti se smlouvou o koupi a
prodeji předem neurčeného množství žalobcových výrobků předem neurčeného
obratu, nemůže být její výše v rozporu s dobrými mravy jen proto, že žalovaný
koupil od žalobkyně zboží pouze za 100.000,-Kč.\"
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání pro otázku, zda
smlouva o výlučné distribuci žalobkyniných výrobků uzavřená mezi
účastníky je platná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v otevřené lhůtě dovolání.
V dovolání především namítl, že kupní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými
mravy. Dále poukázal „na právní názor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže,
který ovšem odvolací soud dal do souvislosti s ustanovením § 742 odst. 1 obch.
zák.\"
Odvolací soud podle názoru žalovaného vykládá ustanovení § 742 odst. 1 obch.
zák. nesprávně, „neboť toto ustanovení upravuje právní vztah prodávajícího ve
vztahu k určité právní jistotě zákazníka.\" V projednávané věci se však jedná o
vztah opačný, neboť žalovaný se v kupní smlouvě musel zavázat, že on, jako
kupující, bude informovat prodávajícího o tom, komu bude předmět své koupě dále
sám prodávat. Tím došlo k velmi výraznému zásahu do jeho práv.
Prodávající mohl za uvedeného stavu nabízet a také nabízel konkurenční
přípravek J. Žalovaný dále zdůraznil, že předmět plnění z kupní smlouvy
nakupoval výlučně za účelem dalšího prodeje a že žalobkyně v průběhu sporu
řádně nezdůvodnila, za jakým účelem zakotvila do kupní smlouvy
posuzované ujednání. Přitom z právního i skutkového rozboru situace je zřejmé,
že žalobkyně zavázala žalovaného, aby ji informoval o vlastních obchodních
aktivitách a tím mu znemožnila výkon obchodních aktivit v rozporu se zásadami
hospodářské soutěže.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se
odvolací ztotožnil s názorem žalovaného, že závazek k zaplacení smluvní pokuty
ve výši 250.000,- Kč odporuje dobrým mravům ve smyslu občanského zákoníku. Dle
názoru žalobkyně se odvolací soud toliko ztotožnil s názorem žalovaného v tom
smyslu, že i v obchodních vztazích platí ustanovení § 39 občanského zákoníku.
Pokud jde o přiměřenost výše smluvní pokuty, odkazuje žalobkyně na své
stanovisko uvedené ve vyjádření k odvolání žalovaného.
Žalobkyně se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že ne každé ujednání, které
případně omezuje prodej určitého výrobku, je v rozporu se zákonem na ochranu
hospodářské soutěže. Dále uvádí, že v tomto případě spočívá ono „omezující
ujednání\" toliko v tom, že žalovaný měl předem písemně informovat žalobkyni,
komu bude dodávat, aniž by k vlastní dodávce potřeboval souhlas žalobkyně. Dle
žalobkyně takovéto ujednání není způsobilé narušit hospodářskou soutěž, a tudíž
není v rozporu se zákonem na ochranu hospodářské soutěže.
Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl
jako nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. k posouzení právní
otázky, zda ujednání smlouvy uzavřené mezi účastníky o povinnosti kupujícího
informovat prodávajícího, komu bude dodávat zboží, je neplatné pro rozpor se
zákonem č. 63/1991 Sb.
V odkazovaném stanovisku Úřadu pro hospodářskou soutěž, které je založeno na
č.l. 87 spisu a které si, jak je z jeho dikce patrno, vyžádal žalovaný, se m.j.
k čl. XII. odst. 2 kupní smlouvy uvádí: „Citované ustanovení smlouvy by úřad
posuzoval z hlediska generální klauzule obsažené v ustanovení § 3 zákona č.
63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže\"... „Dle ustanovení § 3 zákona jsou
veškeré dohody mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení
hospodářské soutěže na trhu zboží, zakázané a neplatné, pokud zákon nestanoví
jinak nebo pokud úřad nepovolil výjimku. K tomu uvádíme, že shora citované
ustanovení smlouvy by obecně mohlo vést k narušení hospodářské soutěže, neboť
omezuje kupujícího v jeho nezávislosti při dalším prodeji.\"... „Při současném
protizávazku prodávajícího (společnosti G.), že těmto osobám nebude
(prodávající) zboží sám prodávat, by se mohlo jednat o dohodu soutěžitelů
navzájem si nekonkurovat na trhu daného zboží ve vztahu k odběratelům/
spotřebitelům.\"
Nejvyšší soud uzavřel, že ujednání kupní smlouvy pod čl. XII. odst. 2 nikterak
neomezuje kupujícího v jeho nezávislosti při dalším prodeji, neboť ze znění
tohoto ujednání vyplývá pouze povinnost kupujícího písemně oznámit
prodávajícímu, komu zboží hodlá prodat, aniž by jej jakkoli omezovalo ve výběru
této osoby a aniž by dávalo prodávajícímu jakékoli právo do prodeje zasahovat.
Toto ujednání je pouze nezbytným předpokladem, aby mohl prodávající splnit svůj
závazek, neprodávat zboží, které je předmětem plnění z kupní smlouvy osobám,
které označil jako své odběratele kupující. Z tohoto důvodu tedy nelze uznat
uvedené ujednání za neplatné.
Jiná však je situace, pokud jde o posuzování ustanovení čl. XII odst. 2 kupní
smlouvy jako dohody účastníků navzájem si nekonkurovat na trhu. V tom směru
Nejvyšší soud dovodil, že uvedené ujednání povahu takové dohody nepochybně má.
Aby však bylo možno vyvodit z toho důvodu neplatnost uvedeného ujednání ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., je třeba posoudit, zda je
jím naplněn základní předpoklad takové neplatnosti vyplývající z citovaného
ustanovení, totiž že toto ujednání vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské
soutěže na trhu zboží.
Přitom závěr odvolacího soudu, že k porušení podmínek ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 63/1991 Sb. nedošlo proto, že ujednání je v souladu s ustanovením §
742 odst. 1 obch. zák. je nesprávný již proto, že citované ustanovení lze podle
§ 729 obch. zák. aplikovat pouze na závazkové vztahy, na jejichž vzniku
se podílí alespoň jeden účastník, který má sídlo nebo místo podnikání popřípadě
bydliště na území jiného státu, než ostatní účastníci, což v projednávané věci
naplněno nebylo. I při splnění uvedené podmínky by však bylo třeba zkoumat
účinky takové dohody ve vztahu k zákonu č. 63/1991 Sb. na tuzemském trhu.
Protože právní závěr odvolacího soudu o otázce, o které připustil dovolání,
nebyl správný, nezbylo dovolacímu soudu než jeho rozsudek podle ustanovení §
243b odst. 1 a 2 o.s.ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení,
ve kterém bude soud zkoumat naplnění podmínek § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb.
v projednávané věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. července 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová