U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatele Svazu klubů mládeže, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 69368813, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, PSČ 140 00, za účasti 1) České republiky – Ministerstva financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, a 2) STAVOCENTRAL, a. s. "v likvidaci", se sídlem v Praze 2, Jaromírova 64, identifikační číslo osoby 47116943, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, PSČ 150 00, o určení, že navrhovatel je akcionářem společnosti STAVOCENTRAL, a. s. "v likvidaci" a vlastníkem jejího podniku, o vydání akcie a o vydání podniku, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 119/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2010, č. j. 5 Cmo 246/2009-433, ve znění usnesení ze dne 23. března 2010, č. j. 5 Cmo 246/2009-453, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti STAVOCENTRAL, a. s. "v likvidaci", na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. III. Ve vztahu mezi navrhovatelem a Českou republikou – Ministerstvem financí ČR nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 8. dubna 2009, č. j. 23 Cm 119/2005-357, Krajský soud v Ostravě zamítl
- návrh na určení, že navrhovatel je vlastníkem podniku společnosti STAVOCENTRAL, a. s. (dnes STAVOCENTRAL, a. s. "v likvidaci", dále jen „společnost“) [výrok I.],
- návrh na určení, že navrhovatel je jediným akcionářem společnosti [výrok II.], - návrh na vydání akcie na jméno o jmenovité hodnotě 85,730.000,- Kč, emitované společností [výrok III.] a
- návrh na vydání podniku společnosti [výrok IV.],
a rozhodl o náhradě nákladů řízení [výroky V. a VI.].
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou právní otázku, natož pak takovou, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá. Výtkou, podle níž odvolací soud „nerespektoval doklady, které jednoznačně potvrzují“ dále specifikované skutečnosti, z nichž dovozuje, že „se jedná o majetek SKM, nikoliv o majetek SSM“, dovolatel obsahově uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nemůže založit ani námitka, podle které odvolací soud „nesprávně aplikoval ústavní zákon č. 497/90 Sb., a nesprávně jej v tomto případě vyložil“.
Ohledně výroků o zamítnutí určovacích návrhů je tomu tak proto, že soudy je založily na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatele (§ 80 písm. c/ o. s. ř.); tento závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí návrhu, přitom není dovolání zpochybněn a není tak otevřen dovolacímu přezkumu. Za této situace pak nelze dovolání připustit ani k posouzení správnosti výkladu a aplikace zákona č. 497/90 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Ze stejného důvodu (neboť by nemohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí) pak nelze dovolání připustit k posouzení dovolatelem zpochybněného výkladu a aplikace zákona č. 497/90 Sb. ani ve vztahu k výrokům o zamítnutí návrhu na vydání akcie a vydání podniku, neboť dovolatel nezpochybňuje závěry, na nichž tyto výroky soudy nižších stupňů založily (totiž že dovolatel nebyl účasten procesu založení společnosti a akcii nikdy právně relevantním způsobem nenabyl, a že podnik společnosti nelze ztotožnit s věcmi, k nimž má navrhovateli svědčit vlastnické právo, a to i proto, že zahrnuje řadu dalších věcí, práv a majetkových hodnot, k nimž navrhovateli ani vlastnické právo nesvědčí).
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, České republice – ministerstvu financí ČR podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů.
Podle ustanovení § 5 písm. a/, § 7 písm. g/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 17 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce společnosti učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.
s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.