29 Cdo 2308/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně O. S. (dříve Z.), zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Legerova 44, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Ing. I.S., 2)
M. M., a 3) M. S., o zaplacení částky 157.750,- Kč s příslušenstvím a částky
32.682,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 121/2002, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května
2007, č. j. 64 Co 2/2007 – 218, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 64 Co 2/2007 –
218 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2006, č. j. 15 C
121/2002 – 179 se ve vztahu mezi žalobkyní a druhým a třetím žalovaným zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Kč s 8% úrokem z prodlení a žalobu o zaplacení 32.682,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení; ve vztahu k prvnímu žalovanému tento rozsudek zrušil a řízení v
tomto rozsahu zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalobkyně se v projednávané
věci domáhá zaplacení žalovaných částek, které jí byly přiznány pravomocným
rozhodnutím v řízeních vedených proti společnosti AIR CENTRAL a. s. (dále též
jen „společnost“) s tím, že tyto její nároky společnost dosud neuspokojila a
žalovaní jako členové jejího představenstva za tuto pohledávku ručí podle
ustanovení § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v
rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“). Podle tohoto ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2000 členové
představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky
společnosti společně a nerozdílně, pokud společnost proti členovi
představenstva právo na náhradu škody neuplatnila nebo nevymáhala a věřitelé
nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její
platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. S účinností
od 1. ledna 2001 ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. určuje, že členové
představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společně
a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé
nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její
platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Touto novelizací nedošlo k žádné zásadní změně v konstrukci vzniku ručitelského
závazku člena představenstva za závazky společnosti, prvotním předpokladem
nadále zůstává, aby člen představenstva odpovídal společnosti za škodu. Škodou je třeba rozumět újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná penězi, samotná existence pohledávky věřitele vůči
dlužníku ani pravomocné soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh
však škodou není, neboť ke vzniku škody může dojít až zaplacením dlužné částky. Odvolací soud potud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. února
2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001 (uveřejněné pod číslem 14/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 14/2005“). Žalobkyně tvrdila, že žalovaní porušovali povinnost vykonávat svou působnost s
péčí řádného hospodáře, čímž způsobili společnosti škodu v souvislosti s
neplatným rozvázáním pracovního poměru se žalobkyní ve výši žalobou požadované
částky a dále škodu v souvislosti s neplacením odvodů na zdravotní a sociální
pojištění žalobkyně a daně z její mzdy, která neustále narůstá, netvrdila však,
že by společnost jakoukoli z těchto částek již svým věřitelům zaplatila, naopak
uvedla, že společnost „nemá ani korunu na vyplacení pohledávek věřitelům“. Za
tohoto stavu, podle názoru odvolacího soudu, zatím v majetkové sféře
společnosti nenastala újma, za kterou by žalovaní mohli odpovídat.
Žalovaní tak
ve vztahu ke společnosti nejsou ve vztahu osob odpovědných za škodu, a dle
názoru odvolacího soudu tak není splněn jeden z předpokladů pro vznik jejich
ručitelského závazku za závazky společnosti podle § 194 odst. 6 obch. zák. ať
již ve znění účinném do 31. prosince 2000 či od 1. ledna 2001. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobkyně netvrdila, že by (ať již v
období do 31. prosince 2000 či po 1. lednu 2001) společnosti vznikla škoda, za
kterou odpovídají žalovaní a žalovaní proto nemohou ručit za závazky
společnosti vůči žalobkyni podle § 194 odst. 6 obch. zák. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně zpět žalobu proti prvnímu
žalovanému, který se zpětvzetím nevyslovil nesouhlas, a proto odvolací soud
podle ustanovení § 222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř.,
co do dovolacího důvodu pak na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že v rámci soudního řízení bylo prokázáno, že členové
představenstva porušovali ustanovení § 192 obch. zák., nevedli řádně účetnictví
společnosti, nepředkládali valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a
konsolidovanou účetní závěrku, nepředkládali návrhy na rozdělení zisku nebo
ztráty v souladu se stanovami společnosti. Nepředkládali ani ve lhůtách zprávy
o podnikatelské činnosti společnosti a stavu jejího majetku a nebyla vůbec
svolávána valná hromada, na které by se konstatoval stav této společnosti.
„Princip této společnosti fungoval v podstatě na té bázi, že poté, jakmile byla
společnost uznána povinnou zaplatit dovolatelce pohledávku v souladu s
rozsudkem Obvodního osudu pro Prahu 10, společnost ani nepřijímala poštu, na
nic nereagovala, dlužila nejen dovolatelce, ale i jiným věřitelům a v podstatě
zaujala pozici tzv. "mrtvého brouka" tak, aby nikdo nebyl schopen dosáhnout ve
vztahu ke společnosti nějakých svých práv, zejména pohledávek“.
Dle mínění dovolatelky zákonodárce „neměl na mysli“, aby takovýto protiprávní
stav byl našimi právními předpisy tolerován, ale naopak představenstvo akciové
společnosti je vrcholný orgán této společnosti, má určitou odpovědnost, která
je mu ukládána jak zákonem, tak i stanovami, a není tudíž možné, aby se
„věřitelé svých pravomocných pohledávek rozhodnutých soudem“, nemohli domoci z
toho důvodu, jak uvádí odvolací soud, že společnost „žádné finance nezaplatila“
a tudíž společnosti žádná škoda nevznikla. Tuto interpretaci obchodního
zákoníku považuje dovolatelka za alibistickou, zvláště, když v jejím případě se
jedná o „pracovní mzdu“, kdy společnost s ní neskončila pracovní poměr, v
dalších soudních sporech na společnosti vysoudila mnohem vyšší finanční
prostředky, několik let je bez mzdy a nakonec proto, že podle názoru soudu obou
stupňů, nikdo nenese za nic odpovědnost, žádné finanční prostředky nedostala.
Nemá řádně ukončený pracovní poměr, nemá zápočtový list, od roku 2000 se v
důsledku této faktické nečinnosti akciové společnosti a členů jejího
představenstva na společnosti ničeho nedomohla.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání pouze odkazuje na pravomocný rozsudek ze
dne 23. října 2002.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i
důvodné.
Již v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 65/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že je-li pravdivé tvrzení investiční
společnosti, že nemá dostatek prostředků k tomu, aby uhradila způsobenou škodu,
nelze vázat okamžik vzniku práva podílníků domáhat se na členech představenstva
dovolatelky uspokojení z titulu ručení na to, že nejprve musí společnosti
vzniknout škoda ve smyslu R 14/2005, neboť při takovém závěru by v důsledku
platební neschopnosti společnosti nikdy podílníkům vůči členům představenstva
nárok na uspokojení z titulu ručení nevznikl. Takový závěr by byl v příkrém
rozporu nejen s dikcí, ale i s účelem ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák.
Znamenal by totiž, že pro členy představenstva je výhodné navodit ve
společnosti stav platební neschopnosti (a představenstvo se nepochybně na
vzniku takového stavu podílet může) a tím se vyhnout důsledkům svého
nezákonného jednání.
Proto Nejvyšší soud uzavřel, že nemůže-li investiční společnost uhradit
podílníkům škodu, kterou jim způsobila porušením povinnosti členy svého
představenstva, pro nedostatek majetku, vzniká členům představenstva povinnost
uhradit pohledávky podílníků za společností z titulu svého ručení za tyto
závazky podle ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák.
Tyto závěry se – obdobně – uplatní i v projednávané věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné, neboť je v rozporu s
hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto jeho
rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil ve stejném rozsahu též toto rozhodnutí a
věc podle téhož ustanovení vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu