29 Cdo 2308/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce Mgr. M. F., správce konkursní podstaty úpadkyně UKAMO, spol. s r.
o., identifikační číslo 48 39 01 19, proti žalovanému MVDr. J. K., zastoupenému
JUDr. Rudolfem Řehánkem, advokátem, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18,
PSČ 710 00, o zaplacení 243,456.300,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 28 Cm 15/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 2. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 45/2008 – 69, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 45/2008
- 69 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2007, č. j. 28 Cm
15/2007 - 30 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 22. října 2007, č. j. 28 Cm 15/2007 – 30, kterým tento soud zamítl
žalobu o zaplacení 243,456.300,- Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu
funkce jednatele. Žalobce tvrdil, že žalovaný při výkonu funkce jednatele nepostupoval s péčí
řádného hospodáře. UKAMO, spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně”) nabyla v
privatizaci část privatizovaného podniku – Drůbežářské závody Velké Pavlovice,
závod 02 Modřice. Následně vložila nemovitý majetek tohoto podniku jako
nepeněžitý vklad do akciové společnosti Moravské vinařské závody Virena, a. s. (dále jen „společnost"). Oproti takto vloženému nemovitému majetku emitovala
společnost akcie znějící na jméno o jmenovité hodnotě celkem 243,800.000,- Kč. Úpadkyně nabyla 2.438 kusů akcií společnosti znějící na jméno o jmenovité
hodnotě jedné akcie 100.000,- Kč (dále jen „akcie"). Poté uzavřel MVDr. J. K. jako jednatel úpadkyně (dále jen ,jednatel”) dne 20. února 1997 smlouvu o koupi akcií, kterou prodal akcie za kupní cenu 243.700,-
Kč K. K. a ten je dne 25. srpna 1997 převedl na J. R. Smlouvou o převodu akcií
ze dne 20. dubna 1998 byly akcie převedeny na jednatele. Tím podle žalobce
porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a způsobil úpadkyni škodu
rovnající se rozdílu mezi hodnotou plnění získaného za vložený nemovitý majetek
a sumou finančních prostředků, za které následně získané akcie z majetku
úpadkyně zcizil. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že předmětem řízení je
nárok na náhradu škody, kterou měl úpadkyni způsobit jednatel. Smlouva o
prodeji akcií, kterou jednatel převedl akcie na K. K., byla uzavřena dne 20. února 1997. Pokud by nebylo možno přijmout názor, že společnost se o vzniku
škody dozvěděla již okamžikem uzavření smlouvy (smlouvu uzavíral statutární
orgán společnosti), stalo se tak nejpozději při sestavování a schvalování
účetní závěrky za rok 1997, tj. ke dni 31. března 1998 nebo ke dni 30. června
1998. Při délce promlčecí doby 4 roky tak uplynula promlčecí doba nejpozději
dnem 1. července 2002. Žaloba byla podána k soudu dne 24. ledna 2007, tedy
několik let po uplynutí promlčecí doby. Nárok žalobce je tak promlčen nemůže
být v soudním řízení přiznán, byla-li námitka promlčení nároku v řízení
vznesena. Výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy - pokračoval odvolací soud -
použití korektivu „dobré mravy” při výkonu práva za účelem dosahování ideje
spravedlnosti v konkrétním případě však nesmí vést na druhé straně k oslabení
principu jistoty (bezpečnosti) občanskoprávního styku. V obchodních vztazích
platí navíc shora citované ustanovení týkající se dodržování zásad poctivého
obchodního styku. Navrhovatel spatřuje rozpor žalovaným uplatněné námitky promlčení nároku s
dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku v tom, že škodního jednání
se dopustil jednatel poškozené společnosti, přičemž současně na straně
poškozené společnosti nebylo osoby, která by byla schopna nárok na náhradu
škody uplatnit. Tento názor nemůže dle mínění odvolacího soudu obstát.
Pouze
skutečnost, že dalšími jednateli poškozené společnosti byly osoby žalovanému
blízké, které neměly zájem nárok na náhradu škody uplatnit, nepředstavuje
překážku pro uplatnění námitky promlčení nároku .v dané věci. Ostatně obchodní
zákoník má od 1. července 1996 v ustanovení § 131a obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.”) speciální úpravu pro případy, kdy jednateli (popř. více
jednatelů) neuplatní jménem společnosti nárok na náhradu škody, kterou
společnosti způsobil. Toto ustanovení mimo jiné stanoví, že každý společník je
oprávněn podat jménem společnosti žalobu o náhradu takové škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
dovolacího důvodu, pak na ustanovení § 241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel považuje za zavádějící závěr, že pouze skutečnost, že dalšími
jednateli poškozené společnosti byly osoby žalovanému blízké, nepředstavuje od
1. července 1996 překážku pro uplatnění námitky promlčení nároku v dané věci,
neboť se uplatní ustanovení § 13l a obch. zák., podle kterého mohou žalobu na
náhradu škody podat i společníci. Jak tvrdil již v řízení před soudem prvního
stupně i „další potencionální osoby, schopné se domáhat náhrady škody, je ve
vztahu k jednateli nutno považovat za osoby blízké.”
Dále dovolatel namítá, že i výkon práva vznést námitku promlčení je nutno vždy,
tedy i v obchodních věcech posuzovat a poměřovat zákonným imperativem dobrých
mravů, případně zásadami poctivého obchodního styku.
Námitku promlčení, uplatněnou žalovaným v řízení o žalobě o náhradu škody,
kterou oba soudy shodně akceptovaly, je nutno považovat za výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, způsobilou působit další škody věřitelům v konkursním
řízení. A jako takovou by ji neměl Nejvyšší soud akceptovat, uzavřel dovolatel.
Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné k řešení otázek dovolatelem nastolených.
V rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
90/2010, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, dospěl k
závěru, dle něhož za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody ve
smyslu ustanovení § 398 obch. zák. je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o
vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou
právnické osobě uplatňovat.
Dále pak Nejvyšší soud dovodil, že „obecně nepochybně platí, že takovou osobou
je statutární orgán právnické osoby. Tento obecný závěr se však neuplatní
tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za
takové situace totiž hrozí nebezpečí, že statutární orgán, jehož zájmy jsou v
rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před
ochranou zájmů této osoby.
Z toho plyne, že způsobí-li jednatel společnosti s ručením omezeným škodu a
neuhradí ji dobrovolně, nemůže uplatňovat právo o náhradu takové škody jménem
společnosti, neboť jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti a mohl by
svým postupem v řízení jeho účel zmařit. Proto zákon Č. 142/1996 Sb., začlenil
do obchodního zákoníku ustanovení § 131a, podle kterého je každý společník
oprávněn podat jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který
odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil...”
„Bylo by v rozporu s účelem uvedeného ustanovení, kdyby ve vztahu ke
společníkovi, který má právo vymáhat škodu jako zákonný zástupce společnosti,
započal běh promlčecí doby ve smyslu § 398 obch. zák. okamžikem, kdy se o
vzniku škody dozví jednatel, který škodu způsobil, v jehož zájmu obvykle je,
aby to, že společnosti způsobit škodu, pokud možno utajil, a který ani není
oprávněn ve sporu o náhradu škody za společnost jednat. Takový jednatel by
totiž mohl účel uvedeného ustanovení zmařit prostě již tím, že by zůstal
nečinným.
Teleologickým, logickým a historickým výkladem ustanovení § 13l a obch. zák.
lze proto dovodit, že nastane-li situace předvídaná ustanovení § 13l a obch.
zák. ve společnosti s jediným jednatelem anebo ve společnosti, kde se na vzniku
škody podíleli všichni jednatelé, započne běžet promlčecí doba okamžikem, kdy
se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět společník, oprávněný podat
žalobu. To neplatí, bude-li takový společník současně jednatelem společnosti.
Stejný závěr ohledně počátku běhu promlčecí doby lze učinit za situace, kdy by
byla jediným společníkem společnosti s ručením omezeným osoba, která se
podílela na vzniku škody způsobené společnosti jejím jediným jednatelem (všemi
jednateli) anebo kdy by byl jediný jednatel současně jediným společníkem
společnosti, popřípadě kdyby byli všichni společníci současně jednateli (a
společnost by neměla jednatele, který by nebyl společníkem), anebo se všichni
podíleli s jednatelem na způsobení škody.
Společník společnosti s ručením omezeným, který podává za společnost žalobu na
náhradu škody podle ustanovení § 131a obch. zák., jedná jako zákonný zástupce
této společnosti. Podle ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.”) nemůže jiného zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného. Ani takový společník tedy nemůže společnost zastupovat v řízení o
náhradu škody, kterou společnosti způsobil (spoluzpůsobil), neboť se dostává do
stejného konfliktu zájmů, jako jednatel společnosti.
V takovém případě proto běží promlčecí doba ode dne, kdy se dozvěděla nebo
mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná
podat žalobu o náhradu škody proti jednateli společnosti; končí však nejpozději
uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
V projednávané věci dovolatel tvrdí, že ostatními jednateli a společníky
úpadkyně byly v době, kdy měl jednatel způsobit společnosti škodu, osoby
jednateli blízké. Bylo proto třeba se zabývat tím, zda za těchto okolností
existovala před prohlášení konkursu na majetek úpadkyně osoba, způsobilá
uplatňovat jménem společnosti právo na náhradu tvrzené škody, způsobené jejím
jednatelem, ve smyslu citovaného rozhodnutí, či zda takovou osobou byl až
správce konkursní podstaty úpadkyně.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud touto otázkou nezabýval, je jeho právní
posouzení věci neúplné a tedy i nesprávné. Proto Nejvyšší soud jeho rozsudek a
spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení
§ 243b odst. 2, věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. září 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu