29 Cdo 2337/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky B. o. B.
S.A., o neplatnost usnesení valné hromady společnosti H.p.h. a. s., v
likvidaci, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm
213/98, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
5. dubna 2000, č.j. 7 Cmo 60/99-102, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2000, č.j. 7 Cmo
60/99-102 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 11.11.1998, č.j. 47 Cm 213/98-47, kterým tento soud vyslovil
neplatnost usnesení valné hromady společnosti H.p.h. a. s., v
likvidaci (dále jen „společnost\") konané 25.3.1998.
Odvolací soud při rozhodování o dovolání vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, o kterých dospěl k závěru, že mají oporu v provedeném
dokazování a navrhovatelka je nezpochybnila. K námitce
odvolatelky, že v téže věci probíhá u soudu jiné řízení, a to pod sp. zn. 54 Cm
221/98, odvolací soud uzavřel, že nejde o tutéž věc, neboť jsou v nich různí
navrhovatelé.
Soud prvního stupně dovodil neplatnost usnesení napadené valné hromady z toho,
že se jí účastnily a hlasovaly na ní i osoby, které nebyly akcionáři
společnosti. Takový stav nastal proto, že ke dni 14.5.1997 bylo se společností
sloučeno dalších šest společností, společnost však vydala jejich akcionářům
akcie až dne 16.6.1998. K uvedenému datu byly veřejně obchodovány jak akcie
společnosti, tak akcie sloučených společností.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, ale dospěl k
závěru, že akcionáři slučovaných společností se stali akcionáři přejímající
společnosti ke dni zániku slučovaných společností. Na svých akcionářských
právech nemohli být nijak zkráceni liknavostí přejímající společnosti při
výměně akcií zaniklých společností za akcie přejímající společnosti. Pro takový
závěr není v zákoně opora.
Druhým argumentem, na kterém založil soud prvního stupně své rozhodnutí je, že
rozhodný den pro účast na napadané valné hromadě byl určen v rozporu se
stanovami. V oznámení o konání valné hromady byl jako rozhodný den uveden
19.3.1998, což byl šestý den před konáním valné hromady. Podle čl. 13. odst. 2
stanov však je rozhodným dnem sedmý den přede dnem konání valné hromady.
Rozhodným dnem tedy měl být den 18.3.1998. Navrhovatel tvrdí, že v důsledku
této nesprávnosti se valné hromady zúčastnily osoby, které k tomu nebyly
oprávněny, a naopak bylo právo účasti odepřeno osobám, které takové právo měly.
K tomu odvolací soud uzavřel, že „tvrzený nedostatek je pro posouzení platnosti
usnesení sporné valné hromady z hlediska režimu § 183 odst. 1, 2 obch. zák. bez
významu, není-li tvrzeno, že v jeho důsledku k porušení práv (navíc
podstatnému) určitých osob skutečně došlo.\"
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka v otevřené lhůtě dovolání
z důvodu nesprávného právního posouzení [§ 241 odst. 3 písm. d) občanského
soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.\"]. Dovolatelka napadá právní závěr
odvolacího soudu, že se akcionáři slučovaných společností stali plnoprávnými
akcionáři přejímající společnosti aniž jim tato společnost vydala své akcie.
Tvrdí, že nedojde-li k výměně akcií, je akcionář sloučením zanikající
společnosti z povahy věci přinejmenším omezen v dispozici se svým
podílem na přejímající společnosti. Převod podílu na akciové
společnosti je možný pouze způsobem, který zákon umožňuje. Tímto způsobem je
převod akcií společnosti v majetku akcionáře. Jiný způsob převodu podílu na
akciové společnosti zákon nepřipouští. Obsahem právního vztahu vyplývajícího z
účasti akcionáře na společnosti je celý konglomerát vzájemně propojených práv a
povinností, které není z povahy věci možno převést souborem postoupení
pohledávek a převzetí dluhů. Nadto by podle názoru dovolatelky šlo o
obcházení zákona pod sankcí neplatnosti. Z uvedeného pravidla připouští zákon
výjimku pouze u tzv. samostatně převoditelných práv, jejich výčet však je
uzavřený a není možné jej rozšiřovat nad zákonný rámec.
Neprovedením výměny akcií společnosti zanikající sloučením za akcie společnosti
nástupnické jsou proto akcionáři slučované společnosti omezeni ve svém právu
disponovat se svojí účastí ve společnosti - nemohou svůj podíl na
přejímající společnosti účinně převádět.
Dovolatelka dále uvádí, že zánikem společnosti sloučením zanikají práva
vtělená do akcií této společnosti, s jedinou výjimkou práva na výměnu
těchto akcií za akcie přejímající společnosti. Protože si lze jen stěží
představit bezobsažnou akcií, tj. akcii, ve které není vtěleno žádné právo, je
právo na výměnu akcií za akcie zanikající společnosti spojeno právě s akcií
emitovanou společností, která zanikla sloučením.
Práva a povinnosti spojené s účastí na přejímající společnosti obsahem této
akcie být nemohou, neboť pokud by tomu tak bylo, neměl by zákonodárce důvod
jakkoli upravovat proces výměny akcií. Kromě toho akcie zaniknuvší společnosti
neobsahuje ve vztahu ke společnosti přejímající potřebné
náležitosti cenného papíru. Z uvedeného vyplývá, že akcie společností zaniklých
sloučením nemohly být obchodovány na veřejných trzích, resp. takovým jejich
obchodováním nemohlo platně dojít k nabytí účasti na nástupnické společnosti.
Takový převod akcií nelze ani považovat za platné postoupení pohledávky na
vydání akcií, nehledě na to, že je sporné, zda lze uvedenou pohledávku
vůbec postoupit. Přitom „nabyvatelé\" akcií nebyli v dobré víře, když vzhledem
k účinkům zápisu do obchodního rejstříku věděli o zániku společností, s jejichž
akciemi obchodovali.
Napadané valné hromady se tedy účastnily a hlasovaly na ní osoby, které nebyly
akcionáři společnosti. Navíc rozhodný den k účasti na této valné hromadě byl
stanoven v rozporu se stanovami společnosti, v důsledku čehož se jí nemohly
zúčastnit osoby, které toto právo měly.
Odepření účasti na valné hromadě osobám, kterým zákon nebo stanovy toto právo
přiznávají, stejně jako přiznání tohoto práva osobám, které je nemají, je
mimořádně závažným zásahem do práv akcionářů, které má závažné následky.
125
Napadaná valná hromada rozhodovala mimo jiné o schválení mimořádné účetní
závěrky ke dni ukončení činnosti společnosti, schvalovala postup likvidátora
při organizaci veřejné soutěže při prodeji majetku společnosti a pověřovala
likvidátora jednáním se zástupcem vítězné společnosti o možnosti nabídky
předčasného odkupu akcií společnosti. Tato rozhodnutí jsou rozhodnutími zásadní
povahy, když například schválení účetní závěrky vytváří fikci stavu majetku
společnosti ke dni vstupu do likvidace.
V případě schválení mimořádné účetní závěrky došlo navíc k zásadnímu pochybení
v tom smyslu, že závěrka nebyla sestavena ke dni předcházejícímu vstupu
společnosti do likvidace. Společnost vstoupila do likvidace
20.8.1997 a účetní závěrka byla sestavena ke dni 30.10.1997, tj. ke dni
předcházejícímu zápisu vstupu společnosti do likvidace do obchodního rejstříku.
Společnost ve vyjádření k dovolání znovu uvedla, že rozhodnutí ve věci brání
překážka listispendence, současně však konstatovala, že druhé z obou řízení
bylo v důsledku zpětvzetí zastaveno. Přesto se však domnívá, že soud měl řízení
alespoň přerušit. Dále poukázala na nedostatek naléhavého právního zájmu
navrhovatele, který podle jejího názoru není dán, neboť ani jeden z bodů
programu napadané valné hromady není zákonem určen k povinnému projednání
valnou hromadou.
Rovněž uvedla, že oprávnění akcionářů k výkonu jejich práv na valné hromadě
přejímající společnosti, svědčí nejen ustanovení § 220a obch. zák., ale i
výslovné znění smlouvy o sloučení.
Pokud jde o určení rozhodného dne upozornila na celé znění pozvánky na valnou
hromadu, ve které bylo uvedeno, že ve Středisku cenných papírů byla pozastavena
registrace převodů akcií na období 19.-25.3.1998, včetně. Stav ke dni 19.3.1998
přitom jednoznačně kopíruje stav k ukončení pracovní doby předchozího dne, tj.
stav k sedmému dni před jednáním valné hromady. Stanovení rozhodného dne tedy
není v rozporu se stanovami.
Dále uvedla, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí valné hromady o sloučení bylo
zapsáno do obchodního rejstříku až 14.5.1997, přičemž návrh na povolení zápisu
byl podán 28.6.1996, a v důsledku dalších navazujících úkonů, nebylo dřívější
vydání akcií možné.
Pokud se jedná o tvrzení navrhovatelky o obchodování s akciemi slučovaných
společností v průběhu první poloviny roku 1998, společnost uvedla, že jde pouze
o tvrzení bez jakéhokoli důkazu, že vzhledem k rozhodnutí
ministerstva financí ze dne 15.10.1997 o zrušení I.s.s. a
formě akcií, lze vyjádřit pochybnosti o objektivitě tohoto tvrzení a že toto
tvrzení postrádá příčinnou souvislost s požadavkem na určení neplatnosti
usnesení valné hromady.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
1. 2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Se zřetelem k době konání valné hromady je pro další závěry Nejvyššího soudu
rozhodný výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Námitka dovolatelky, že se akcionáři slučovaných společnosti nestali
plnoprávnými akcionáři přejímající společnosti dokud jim tato společnost
nevydala své akcie, a že byli přinejmenším omezeni v dispozici se svým podílem
na přejímající společnosti, je nedůvodná.
Z ustanovení § 220a obch. zák. vyplývá, že každý akcionář slučované
společnosti, který se chce stát akcionářem přejímající společnosti, se jejím
akcionářem stane. Protože účinky sloučení nastávají ke dni zápisu sloučení do
obchodního rejstříku, stávají se akcionáři slučovaných společností akcionáři
přejímající společnosti ke dni tohoto zápisu. Na tom nemůže nic změnit to, že
společnost nesplnila svoji povinnost vydat novým akcionářům akcie v rozsahu
jejich účasti na společnosti. Z povahy akcie jako dokonalého cenného papíru
vyplývá, že legitimuje svého majitele k výkonu práv s ní spojených, a že bez
jejího předložení či předložení výpisu z účtu majitele (popřípadě registru
emitenta) nelze právo s ní spojené vykonat. To však neznamená, že za situace,
kdy přejímající společnost dosud nevydala akcie, nemají osoby, které se ze
zákona staly sloučením jejími akcionáři, žádná práva. Jestliže z
ustanovení § 220a odst. 1 a 2 obch. zák. vyplývá, že akcionáři slučovaných
společností se stávají akcionáři přejímající společnosti ke dni zápisu sloučení
do obchodního rejstříku a že nástupnické společnosti vzniká
povinnost bez zbytečného odkladu vyměnit jejich akcie a zatímní listy
za své akcie, nelze z toho než dovodit, že až do výměny akcií či zatímních
listů slučovaných společností jsou cennými papíry legitimujícími akcionáře,
kterým dosud nebyly předány akcie přejímající společnosti, právě akcie
zaniklých slučovaných společností. Tyto akcie, jak správně dovozuje
dovolatelka, sloučením nezanikají a v každé z nich je inkorporováno právo na
výměnu za akcii či akcie přejímající společnosti, ve stanoveném výměnném
poměru. To ovšem neznamená, že tyto akcie se stávají akciemi přejímající
společnosti; jsou s nimi pouze, až do jejich výměny za akcie přejímající
společnosti, spojena práva vyplývající z účasti na ní.
Proto také nelze tyto akcie označovat jako „bezcenný cenný papír\", jak to činí
dovolatelka, a k převodu práv jejich majitele na nástupnické společnosti není
nutná cese, ale lze je realizovat právě převodem akcie zaniklé společnosti, ve
které je inkorporováno právo na výměnu za akcie společnosti
přejímající - což ostatně uznává i sama dovolatelka - a s ním i práva
akcionáře této společnosti. V tom směru si navrhovatelka sama odporuje,
když na jedné straně uznává, že v akciích slučovaných společností
je inkorporováno právo na výměnu za akcie přejímajících
společností a na druhé straně je prohlašuje za cenné papíry bez ceny, které
nelze převádět, a dovozuje, že převod práva na vydání akcií nástupnické
společnosti nelze účinně, v souladu s právním řádem, realizovat.
Jestliže tedy v projednávané věci došlo k převodu akcií slučovaných společností
poté, co bylo do obchodního rejstříku zapsáno sloučení a tedy i zánik těchto
společností, stali se nabyvatelé těchto akcií osobami, kterým svědčí práva s
nimi spojená, tedy osobami, kterým svědčí právo na vydání akcií nástupnické
společnosti jako jejím akcionářům, stejně jako další práva jejích akcionářů. Z
toho důvodu není třeba zjišťovat, zda k takovému převodu skutečně v
projednávané věci došlo, když toto zjištění by nemohlo být důvodem pro
prohlášení usnesení valné hromady, na které hlasovali nabyvatelé uvedených
akcií, za neplatné. Potud proto dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka dále namítla, že rozhodný den k účasti na napadané valné hromadě
byl stanoven v rozporu se stanovami společnosti, v důsledku čehož se jí nemohly
zúčastnit osoby, které toto právo měly. Odepření účasti na valné hromadě
osobám, kterým zákon nebo stanovy toto právo přiznávají, stejně jako přiznání
tohoto práva osobám, které je nemají, je podle dovolatelky mimořádně závažným
zásahem do práv akcionářů, které má závažné následky.
K tomu odvolací soud uzavřel, že „tvrzený nedostatek je pro posouzení platnosti
usnesení sporné valné hromady z hlediska režimu § 183 odst. 1, 2 obch. zák. bez
významu, není-li tvrzeno, že v jeho důsledku k porušení práv (navíc
podstatnému) určitých osob skutečně došlo.\"
Tento závěr odvolacího soudu není správný. Z ustanovení § 183 odst. 2 obch.
zák. ve vazbě na ustanovení § 131 obch. zák. nelze dovodit povinnost
navrhovatelky tvrdit, že usnesením valné hromady, které je v rozporu s právními
předpisy nebo stanovami, byla porušena její práva. Z ustanovení § 131 odst. 1
obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.
vyplývá pouze to, že navrhovatelka měla povinnost tvrdit, že usnesením valné
hromady byl porušen zákon či stanovy a povinností soudu v návaznosti na to pak
je rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo.
Odvolací soud tedy pochybil, jestliže se nezabýval námitkou, že rozhodný den k
účasti na valné hromadě byl stanoven v rozporu se stanovami společnosti jen
proto, že dovolatelka současně netvrdila, že toto porušení je podstatným
porušením stanov. Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce povinnosti
tvrzení proto neobstojí, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm d) o. s. ř.
Přitom z ustanovení § 120 odst. 2 a § 200e o. s. ř. vyplývá, že v řízení o
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti je soud
povinen provést i jiné důkazy, než navrhli účastníci, ke zjištění skutečného
stavu.
Odvolacímu soudu je dále třeba vytknout, že změnil usnesení soudu prvního
stupně přesto, že toto usnesení bylo nepřezkoumatelné a odvolací soud je měl z
toho důvodu zrušit.
126
Z obsahu spisu je totiž patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl
obsáhlé dokazování, nicméně v písemném vyhotovení usnesení nepostupoval ve
shodě s ustanovením § 157 odst. 2, § 167 odst. 2 a § 169 odst. 1 o. s. ř.,
podle nějž v odůvodnění usnesení uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o
které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení
důkazů řídil, proč nepovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav
podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov. dále ustanovení § 132
o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom
přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci). Soud prvního stupně se v rozporu s výše uvedeným spokojil v
usnesení pouze s výčtem provedených důkazů, a posléze již nepřípustně
formuloval tzv. souhrnné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav
současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých
konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých
důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.
Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby usnesení soudu prvního
stupně dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušil, přistoupil k jeho věcné
změně.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, části věty
za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. května 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu