29 Cdo 2352/2000-336
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice K. s. r. o.
 v likvidaci, o návrhu věřitelů A) I., spol. s r. o., B) r.
spol. s r.o., C) Z., s. p., Brno, a D) G. a. s. v likvidaci, a dlužnice na
prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského obchodního soudu v
Brně pod sp. zn. 28 K 40/96, o dovolání V.B., a. s., proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2000, č. j. 2 Ko 85/2000 - 308, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2000, č. j. 2 Ko
85/2000-308, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. dubna 2000, č. j. 2
Ko 85/2000 - 308, odmítl - odkazuje na ustanovení § 218 odst. 1
písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”) - odvolání obchodní
společnosti V.B. , a.s., proti usnesení ze dne 20. března 2000, č. j. 28 K
40/96 - 282, jímž Krajský obchodní soud v Brně pro nedostatek podmínky řízení
zastavil řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice ve vztahu k
Z., s. p., B., označenému jako věřitel C) (dále též jen „státní podnik”).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že zde byly - ve smyslu §
104 odst. 2 o. s. ř. - důvody pro zastavení řízení ohledně státního podniku,
jelikož ten, přes opakovanou výzvu soudu nedoložil, že osobu,
která jako jeho zástupce další návrh na prohlášení konkursu podala (advokátku
JUDr. V.Ř. ), zmocnil k tomu, aby jej v řízení zastupovala.Vzhledem k tomu, že
řízení o návrhu státního podniku bylo zastaveno, nemohla se odvolatelka V.B.,
a.s. stát procesním nástupcem tohoto věřitele a odvolání tak
podala osoba, která není účastníkem řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost V.B., a.s. včas
dovolání, namítajíc, že v předchozím průběhu řízení četnými podáními (zejména
pak přípisem ze dne 27. března 2000) uvědomila soud prvního stupně o tom, že
převzala pohledávku státního podniku. Proto již nemohla být předložena plná moc
statutárního orgánu státního podniku, jelikož do jeho práv a povinností
vstoupila společnost V.B., a.s. Soudům obou stupňů vytýká, že nejednaly v
souladu s předloženými dokumenty, na jejichž základě se měla stát účastnicí
řízení ona. Přitom předložila plnou moc pro svou právní zástupkyni, se
současným návrhem na „připuštění změny v názvu věřitele”. Proto dovolatelka
požaduje, aby Nejvyšší soud v Brně zrušil usnesení soudů obou stupňů a
připustil její účast v konkursním řízení.
Dovolání je přípustné dle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., a je i
důvodné.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolatelka dovolací tvrzení výslovně nepřiřadila žádnému z dovolacích
důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny a/
až d/, z obsahového hlediska však jimi odvolacímu soudu vytýká, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že je dán
dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly
dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; jelikož jinak je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.), zkoumal Nejvyšší soud správnost závěru
odvolacího soudu o tom, že dovolatelka nebyla osobou
k odvolání oprávněnou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání usnesení soudů obou stupňů byl pro další
úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č.
224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a
č. 12/1998 Sb. (dále též jen „ZKV”).
Ustanovení § 3 odst. 1 ZKV určuje, že není-li stanoveno jinak, použijí
se pro konkurs a vyrovnání přiměřeně ustanovení občanského
soudního řádu.
Podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., odvolací soud odmítne
odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.
Ze spisu je patrno, že řízení ve věci bylo zahájeno dne 21. června
1996, kdy návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice podala
věřitelka A) (srov. č.l.
1-2).
Jak v době zahájení řízení, tak v době rozhodování soudů obou stupňů
platilo pro účastenství v konkursním řízení ustanovení § 7 ZKV, podle kterého
účastníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky (dále jen „konkursní
věřitelé”) a dlužník.
Dle ustanovení § 4 ZKV, jež v rozhodném období rovněž nedoznalo změny, pak
platilo, že návrh na prohlášení konkursu je oprávněn podat dlužník nebo
kterýkoli z jeho věřitelů anebo další osoba, pokud tak stanoví zvláštní zákon
(odstavec 1). Návrh dalšího navrhovatele na prohlášení konkursu na majetek
stejného dlužníka podaný dříve, než soud pravomocně rozhodl o prohlášení
konkursu, se považuje za přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu;
další navrhovatel musí však přijmout stav řízení, v němž je při jeho
přistoupení (odstavec 4).
Výkladem cit. ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání se Nejvyšší soud zabýval
již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 17. června 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko”);
zde pod bodem XVIII (str. 183-184 /359-360/) formuloval a odůvodnil závěr, na
nějž v podrobnostech odkazuje a podle kterého v době od podání
návrhu do právní moci usnesení o prohlášení konkursu nebo usnesení o zamítnutí
návrhu na prohlášení konkursu anebo usnesení o zastavení konkursního řízení
jsou účastníky konkursního řízení dlužník a věřitelé (popřípadě jiné osoby),
kteří podali návrh. Pod bodem X. stanoviska (str. 177 /353/) dále Nejvyšší soud
uzavřel, že další navrhovatel (§ 4 odst. 4 ZKV) nemůže odmítnout
stav konkursního řízení, ke kterému svým návrhem na prohlášení
konkursu přistoupil a že účinky návrhu dalšího navrhovatele na prohlášení
konkursu na majetek stejného dlužníka nastávají dnem, kdy tento procesní úkon
dojde soudu.
Obsah spisu dokládá, že postupem podle § 4 odst. 4 ZKV, tedy podáním dalšího
návrhu na prohlášení konkursu na majetek téže dlužnice, se dne 26. června 1996
stali účastníky konkursního řízení věřitelka B) (srov. podání č.l. 22-23) a
státní podnik jako tehdejší věřitel C) (srov. podání č.l. 31-32). Dne 29. října
1996 pak podala návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek
dlužnice (srov. podání č.l. 42-44) a dne 10. března 1997 podala další návrh
věřitelka D).
Ze spisu též plyne to, co v reprodukční části svých usnesení popsaly soudy
nižších stupňů; totiž že další návrh na prohlášení konkursu podaný státním
podnikem byl podepsán pouze JUDr. V.Ř. (tehdy komerční právničkou), označenou
jako zástupkyně tohoto věřitele. Toto zastoupení měla prokazovat plná
moc ze dne 11. ledna 1994 (č.l. 33), formulovaná ovšem
tak, že I.E.,, ekonomický náměstek a zástupce ředitele státního podniku
zmocňuje jmenovanou, aby v řízení zastupovala jej (nikoli státní podnik). Poté,
co soud prvního stupně vyzval státní podnik (usnesením ze dne 31. října 1997,
č. j. 28 K 40/96-99, doručeným JUDr. V.Ř. 13. listopadu 1997), aby do deseti
dnů od doručení usnesení doložil plnou moc opravňující jmenovanou (od 1.
července 1996 již advokátku) k jeho zastupování v řízení, státní podnik
podáním ze dne 12. prosince 1997 (srov. č.l. 138), soudu sdělil, že podle
protokolu sepsaného mezi ním a obchodní společností V.B., a.s., tato společnost
převzala jeho pohledávku, a jako „žalobce” navrhl, aby soud usnesením připustil
změnu v označení „žalobce” na uvedenou společnost. Toto podání podepsala
advokátka JUDr. V.Ř., za dovolatelku (jako člen představenstva) Ing. J.O. a za
státní podnik (jako zástupce ředitele) I.E. Nato soud prvního stupně usnesením
ze dne 19. března 1998, č. j. 28 K 40/96 - 144, doručeným JUDr. V.Ř. 30. března
1998 opět vyzval státní podnik k předložení řádné plné moci pro
jmenovanou (s poučením, že jinak řízení zastaví). V reakci na tuto výzvu
předložila JUDr. V.Ř. soudu dne 16. dubna 1998 plnou moc ze dne 20. března
1998, opravňující ji k jednání za V.B. , a.s. (srov. č.l. 147-148).
Usnesením ze dne 24. září 1999, č. j. 28 K 40/96
 250, doručeným JUDr. V.Ř. 6. října 1999, soud prvního stupně státní
podnik znovu (a znovu s poučením, že jinak řízení zastaví) vyzval státní
podnik k předložení řádné plné moci pro jmenovanou. V
důvodech usnesení poukázal na to, že při absenci řádné plné moci není zřejmé,
zda je návrh řádně podepsán (s tím, že má být předložena plná moc udělená
nejpozději ke dni podání návrhu (tj. nejpozději ke dni 26. červnu
1996). Na tuto výzvu reagovala JUDr. V.Ř: opět tím, že soudu dne 7. října
1999 předložila plnou moc ze dne 7. října 1999, opravňující ji k jednání za
V.B. , a.s. a podáním došlým soudu 13. října 1999 pak znovu navrhla
„záměnu” státního podniku za onu akciovou společnost.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř., kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda
jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení).
Ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. pak určuje, že jde-li o nedostatek podmínky
řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom
zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí vydat rozhodnutí, kterým se
řízení končí. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit,
řízení zastaví.
Dle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř., jestliže účastník ztratí způsobilost být
účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí
soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit,
anebo zda v něm může pokračovat.
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy,
jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního
řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese
(srov. výše cit. § 107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to,
zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem
účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda
universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít
práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku
podle § 51 a § 52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do
řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor
spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního
předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s
vlastnostmi, které měla v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla
předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva
proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek
procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti,
aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení dojde k tzv. singulární
sukcesi, přecházejí na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut není v
občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i
práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka
řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a
povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v
osobě účastníka řízení dochází, aniž by o ní soud
rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu
uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese liší jen tím, že při
ní na nabyvatele přecházejí jen jednotlivá práva a
povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností
universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí
singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v
témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30.
listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171). Institut singulární
sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu § 92
odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku
věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k
sukcesi došlo před zahájením řízení) - shodně srov. opět v předchozí
větě cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud dále již v usnesení ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo
175/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem
43, vysvětlil, že samotné podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv
na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně pohledávky, kterou věřitel, který
návrh podal, „doložil”, což dokládá i dikce ustanovení § 20 odst. 8 ZKV, ze
kterého plyne, běh lhůty pro promlčení a zánik práv se
staví až přihlášením pohledávky do konkursu (podáním přihlášky u soudu, který
prohlásil konkurs na majetek dlužníka).
Nicméně, se zřetelem k tomu, že cílem konkursu je dosáhnout poměrného
uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku (srov. § 2 odst. 3 ZKV) a že tohoto
cíle lze dosáhnout i prostřednictvím věřitelského návrhu na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. § 4 odst. 1 ZKV), který, je-li
úspěšný, vede k možnosti věřitele přihlásit pohledávku za dlužníkem (úpadcem)
do konkursu, lze uzavřít, že dojde-li na straně věřitele, který podal návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka, k singulární sukcesi (např. formou
smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl.
občanského zákoníku) v té fázi konkursního řízení, jež předchází přihlášení
jeho pohledávky do konkursu, přecházejí na sukcesora i procesní práva a
povinnosti dosavadního subjektu spojená s účastí na konkursním řízení (s jeho
postavením navrhovatele konkursu).
Pro výsledek dovolacího řízení je tudíž určující zodpovězení otázky, zda
podmínky pro závěr, že k procesnímu nástupnictví formou singulární
sukcese v konkursním řízení ve vztahu k dovolatelce byly
splněny (jinak by ji vskutku nebylo možné pokládat za osobu oprávněnou k podání
odvolání proti usnesení, jež se týká jiného subjektu /státního podniku/).
Občanský soudní řád neobsahuje ustanovení, ve kterém by vypočítával všechny
podmínky řízení. Teorie procesního práva tradičně řadí mezi podmínky
řízení (ve smyslu § 22 až 29 o. s. ř.) i oprávnění k zastupování
(srov. např. B. J. – D., L. – M., M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání.
P. C. 1997, str. 240 nebo W. , A. a kolektiv: Občanské právo procesní. 2.
vydání. I. nakladatelství. P. 1996, str. 102). Týž názor je konstantně a
dlouhodobě sdílen i soudní praxí. Závěr, podle kterého
nedostatek procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze
odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.), formuluje např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. října 1982, 3 Cz 73/82, uveřejněný
ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, S., P. 1986, str. 719 - 720 nebo usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Ve druhém z cit. rozhodnutí Nejvyšší soud též vysvětlil, že učinila-
li určitá osoba procesněprávní úkon za jiného jako jeho zástupce, neuplatňuje v
řízení sama (svým jménem) procesní práva, ale jedná za zastoupeného. Opatřením
soudu k odstranění nedostatku průkazu zastoupení je
zpravidla výzva tomu, kdo vystupuje jako zmocněnec, popřípadě účastníku, aby ve
stanovené lhůtě předložil písemnou plnou moc, nebo aby k udělení plné moci
došlo ústně do protokolu; to platí jak v případě, že plná moc nebyla v řízení
doložena vůbec, tak v případě, že byla předložena s takovými nedostatky, pro
které ji nelze považovat za platnou (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36).
Skutečnost, že zastoupení není přes odpovídající opatření soudu doloženo, se v
případě, že šlo o zastoupení při procesním úkonu, jímž se zahajuje řízení (zde
o zastoupení při podání /dalšího/ návrhu na prohlášení konkursu na majetek
dlužnice), může projevit dvojím způsobem. V případě, že podání, jímž se
zahajuje řízení, je podepsáno i účastníkem řízení (osobou, jejímž jménem ten,
kdo vystupuje jako zmocněnec, v řízení jedná), pohlíží soud nadále na
uvedeného účastníka jako na osobu, jež v řízení zastoupena není. Je-li ovšem
takové podání podepsáno jen tvrzeným zástupcem účastníka, vede okolnost, že se
uvedený nedostatek podmínky řízení nezdařilo odstranit, k zastavení řízení. Je
tomu tak - v intencích výše cit. rozhodnutí - proto, že bez průkazu zastoupení
nelze připustit, aby údajný zmocněnec vykonával v řízení práva
osoby, která (dovedeno do důsledku) ani nemusí vědět, že někdo zneužil jejího
jména. Je samozřejmé, že nastane-li v průběhu řízení taková situace,
nepřichází v úvahu, aby soud přihlédl k procesnímu nástupnictví v
průběhu řízení dříve, než bude prokázáno, že ten, kdo v řízení jménem
„původního” účastníka jednal, měl právo tak činit. Potud jsou úvahy soudu
nižších stupňů správné a námitky dovolatelky naopak zjevně bezdůvodné. Soudy
obou stupňů však přehlédly, že reakcí na opatření (výzvu) soudu směřující k
doložení zastoupení může být i to, že účastník řízení opatří podání, jímž se
zahajuje řízení, svým podpisem. Tím sice neprokáže, že je v řízení zastoupen
označeným zmocněncem (a proto se na něj bude pohlížet jako na nezastoupeného),
avšak zabrání tomu, aby soud řízení zastavil (není-li zde jiných vad, stane se
podání projednatelným i bez účasti údajného zmocněnce účastníka). Stejné účinky
jako to, že účastník řízení připojí svůj podpis přímo na příslušné podání, však
se zřetelem ke sledovanému účelu má i to, že se s tímto podáním vlastnoručně
podepsaným podáním ztotožní, jinak řečeno, že učiní podání, v němž vadu
původního podání zhojí. Právě takový význam má - posuzováno z obsahového
hlediska - podání ze dne 12. prosince 1997,
podepsané statutárním orgánem státního podniku (zástupcem ředitele). Po tomto
datu již nebylo důvodu k zastavení řízení vůči státnímu podniku, jelikož ten se
k návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, učiněnému jeho jménem
JUDr. V.Ř. , přihlásil.
Pro úplnost lze dodat, že poučení o způsobu odstranění nedostatku průkazu
zastoupení formulované soudem prvního stupně v usneseních ze dne 19. března
1998 a 24. září 1999 bylo zavádějící potud, že plná moc dokládající
zastoupení má být datována nejpozději ke dni podání návrhu (tj. nejpozději ke
dni 26. červnu 1996). Již ve výše cit. usnesení sp. zn. 2 Cdon 1007/96
totiž Nejvyšší soud odůvodnil závěr, podle nějž jestliže ten, kdo
vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal
plnou mocí, tuto předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem, je tím nedostatek
průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v
řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci.
Lze uzavřít, že ačkoliv po marném uplynutí lhůt určených ve všech třech
usneseních (výzvách) soudu prvního stupně soudy nižších stupňů správně měly za
to, že státní podnik není v řízení zastoupen zástupcem na základě plné
moci, po 12. prosinci 1997 již neměly důvodu řízení
vůči tomuto státnímu podniku zastavit a nebylo zde ani překážky, jež
by bránila zabývat se ohlašovaným procesním nástupnictvím dovolatelky v
řízení. Státní podnik v návrhu na prohlášení konkursu tvrdil, že podle
pravomocného platebního rozkazu sp. zn. 9 Ro 1984/95 (vydaného Krajským
obchodním soudem v Brně) má za dlužnicí pohledávku ve výši 841.506,-Kč, jež
nebyla uhrazena ani na základě usnesení č. j. E 1766/956, jímž Okresní
soud v Kroměříži nařídil výkon rozhodnutí (platebního
rozkazu) přikázáním pohledávky z účtu dlužnice. To, že na ni
uvedená pohledávka přešla k 1. listopadu 1997, dovolatelka řádně doložila
listinami předloženými soudu prvního stupně 16. dubna 1998 (srov. opět č.l.
147), a to smlouvou o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou dne 1.
listopadu 1997 mezi F.n.m. jako prodávajícím a dovolatelkou jako kupující
(srov. č.l. 149-154), protokolem o předání a převzetí části majetku ze dne 10.
prosince 1997 sepsaným mezi F.n.m., státním podnikem a dovolatelkou
(č.l. 155-160) a přílohou č. 8 onoho protokolu, obsahující též soupis
neuzavřených soudních sporů státního podniku (č.l. 161-169).
Jako subjekt, který se v době před vydáním usnesení, jímž soud prvního stupně
zastavil řízení vůči státnímu podniku, stal procesním nástupcem státního
podniku z titulu singulární sukcese, tedy dovolatelka byla osobou
k odvolání proti takovému usnesení oprávněnou a opačný závěr odvolacího soudu
tudíž správný není. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu