29 Cdo 2353/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně
Ing. I. V., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně F. S., a. s., zastoupené
JUDr. A. V. advokátem, proti žalovanému Mgr. J. V., advokátu, jako správci
konkursní podstaty úpadkyně F. a. s., v likvidaci, zastoupenému Mgr. M. V.,
advokátkou, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně F. a. s., v likvidaci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
12 Cm 157/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 10. ledna 2005, č. j. 6 Cmo 222/2002-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupkyně.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví citovaným
rozhodnutím zrušil rozsudek ze dne 21. srpna 2002, č. j. 12 Cm 157/2002-53, v
odstavci I. výroku, jímž Krajský soud v Ostravě vyloučil nemovitosti v tomto
odstavci výroku specifikované ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně F.
a. s., v likvidaci (dále též jen „úpadkyně“) a v odstavci III. výroku, jímž
rozhodl o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc v tomto rozsahu zpět soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
odstavci II. výroku „ve správném znění“ tak, že žaloba, aby z konkursní
podstaty úpadkyně F. a. s., v likvidaci byly vyloučeny nemovitosti úpadkyně
F.S., a. s. – průmyslový objekt na pozemku parc. č. 1263/13 a pozemek parc. č.
1263/13, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané u Katastrálního úřadu pro M. k.,
katastrální pracoviště F., na listu vlastnictví číslo 2967, pro obec a
katastrální území F.O., a spoluvlastnický podíl 99/100 na průmyslovém objektu
na pozemku parc. č. 1263/4 a na pozemku parc. č. 1263/4, zastavěná plocha a
nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště
F.-M., na listu vlastnictví číslo 5409, pro obec a katastrální území F.O. (dále
jen „sporné nemovitosti“) – se zamítá.
Odvolací soud uzavřel, že na sporných nemovitostech váznou zástavní práva
zajišťující pohledávky za úpadkyní. Námitku žalobkyně o „nedostatečnosti“ výzvy
podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále jen „ZKV“), neshledal opodstatněnou, když dospěl k závěru – poukazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2005“) – že výzva má požadované
náležitosti a „vyvolala zákonem předvídané účinky“. „Pokud se týká výše
zajištěných pohledávek, odkazovala na zápis v katastru nemovitostí“, s tím, že
„aktuální výše zajištění musela být zástavci z jeho účetnictví známa“ a „sám
zástavce podle své odpovědi správci konkursní podstaty z 15. října 2001 věděl o
existenci zástavního práva ve prospěch K., s. r. o., včetně výše zajištěné
pohledávky“, stejně jako o existenci zástavního práva zřízeného rozhodnutím
Okresního soudu ve Frýdku-Místku. „Zástavce tedy mohl žalovanému vyplatit
zajištěné pohledávky ve správné výši, kterou znal“. Tvrzení, že částka
požadovaná výzvou podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV neodpovídá výši zajištěné
pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, je ve
sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV) právně
významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena, uhradila v určené lhůtě
do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně
majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá. Úpadkyně F.S., a.
s., ačkoliv „si byla vědoma své povinnosti ze zástavního práva a musela jí být
známa výše pohledávky, jež jejími nemovitostmi byla zajištěna, a ačkoliv musela
znát rovněž cenu nemovitostí“, neučinila k výzvě správce konkursní podstaty
„žádný pokus o vyrovnání svého závazku“. „Zákon sám pak dává zástavci možnost
rozhodnout se mezi úhradou částky odpovídající výši zajištěné pohledávky a
cenou nemovitostí“; tuto volbu však úpadkyně F.S., a. s. neprovedla.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s R 72/2005, „v němž
se dovolací soud zabýval náležitostmi výzvy podle § 27 odst. 5 ZKV“. Tato výzva
„musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu, zejména požadavek určitosti a
srozumitelnosti. Jde-li o právní úkon, v němž jsou, respektive mají být
označeny nemovitosti, tak by per analogiam měl obsahovat náležitosti uvedené v
§ 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí.“ Výzva žalovaného
odkazovala „pouze na výpis z listu vlastnictví číslo 2967 se zápisem zástavních
práv k nemovitostem“. Takový odkaz „nepostačuje pro určení nemovitosti“,
protože zápis nemovitosti „nemusí po celou dobu její evidence v katastru nutně
být na témže listu vlastnictví“. Výzva „rovněž neobsahuje identifikaci
pohledávek, které jsou zástavním právem zajištěny“. Vzhledem k výše uvedenému
nedostatku nemohla výzva vyvolat „účinky soupisu do konkursní podstaty“.
„V daném případě“ – pokračuje dovolatelka – „je tvrzení, že částka požadovaná
výzvou neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo ceně majetku právně významné i
tehdy, jestliže osoba neuhradila do konkursní podstaty částku, která odpovídá
výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, protože právě absence
identifikace pohledávek zajištěných zástavním právem a absence identifikace
nemovitostí neumožňovala zástavnímu dlužníkovi výzvě konkursního správce
vyhovět a činila postavení zástavního dlužníka nepřijatelně nejistým.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod
založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud – oproti očekávání dovolatelky – nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným
neshledává.
Je tomu tak již proto, že dovolatelkou zpochybněný právní závěr odvolacího
soudu, podle něhož byly ve výzvě podle § 27 odst. 5 ZKV dostatečně
identifikovány jak předmět zástavního práva, tak i zástavním právem zajištěná
pohledávka, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen
pro projednávanou věc.
Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom Nejvyšší soud neshledává ani
rozporným s § 27 odst. 5 ZKV, popř. s výše zmíněným R 72/2005; přílohou výzvy
totiž byl výpis z katastru nemovitostí (viz skutkové zjištění soudu prvního
stupně), ve kterém byly identifikovány sporné nemovitosti i zajištěné
pohledávky (odkazem na konkrétní zástavní smlouvy, respektive rozhodnutí o
zřízení zástavního práva, včetně uvedení výše těchto pohledávek). Samotná
výhrada možné změny „listu vlastnictví“ přitom – z hlediska jistoty zástavního
dlužníka ohledně předmětu zástavního práva – na výše uvedeném závěru (o
nezaměnitelné identifikaci sporných nemovitostí) není způsobilá nic změnit.
Totéž platí o námitce dovolatelky co do aktuální výše zajištěných pohledávek;
neuhradila-li dovolatelka k výzvě žalovaného do konkursní podstaty úpadkyně nic
(srov. závěr odvolacího soudu, podle něhož neučinila žádný „pokus o vyrovnání
závazku“), není tato námitka právně významná (k tomu opět R 72/2005).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
V části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 2002, č. j.
12 Cm 157/2002-53, rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 10. ledna 2005, č. j. 6
Cmo 222/2002-155, zrušen, již bylo o věci pravomocně rozhodnuto (usnesením
odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 3 Cmo 228/2005-253, jímž byl
zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. května 2005, č. j. 12 Cm
157/2002-217, a řízení v tomto rozsahu zastaveno). Nejvyšší soud proto rozhodl
i o nákladech dovolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení, jejichž náhradu Nejvyšší
soud žalovanému přiznal, jsou tvořeny odměnou jeho zástupkyně ve výši 1.550,-
Kč, určenou podle § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, a
paušální náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění účinném k témuž datu, ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu