29 Cdo 2362/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce L. F., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti žalovanému Ing. V. J., zastoupenému Mgr. Janem Baladou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1.100.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 448/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2015, č. j. 6 Cmo 367/2014-99, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 7. srpna 2014, č. j. 47 Cm 448/2013-71, uložil žalovanému, aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši 1.100.000,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2010 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Přitom – jde-li o výrok o náhradě nákladů řízení – uzavřel, že žalobce „netvrdil ani neprokázal, že by žalovanému nejméně sedm dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění“ (§ 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ? dále jen „o. s. ř.“). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 25. května 2015, č. j. 6 Cmo 367/2014-99, směnečný platební rozkaz v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 86.460,- Kč. Odvolací soud ? odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4388/2013“ (jde o usnesení ze dne 19.
února 2015, uveřejněné pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 75/2015“) a „sp. zn. 29 Cdo 3352/2014“ (jde o usnesení ze dne 15. dubna 2015) ? uzavřel, že žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu, který mu byl doručen dne 12. srpna 2014, námitky a odmítl „na uplatněný směnečný nárok plnit“. V této fázi řízení tak „není důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení“, které žalobci vznikly do vydání směnečného platebního rozkazu, i když žalovanému předžalobní upomínka nebyla doručena.
Následně Krajský soud v Praze k námitkám žalovaného rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 47 Cm 448/2013-125, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. srpna 2014 (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů námitkového řízení částku 31.460,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 18. dubna 2016, č. j. 6 Cmo 359/2015-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části, „tj. v rozsahu týkajícím se nákladů řízení“ a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.242,80 Kč. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25.
května 2015 podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že Nejvyšší soud by měl ustanovení § 142a o. s. ř. vyložit jinak, než ve shora zmíněných usneseních; požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a „odvolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení obsaženému ve směnečném platebním rozkazu“ zamítl. S poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (se kterým jsou podle jeho názoru usnesení Nejvyššího soudu i dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu), zdůrazňuje, že nesplnil-li žalobce podmínky vyžadované ustanovením § 142a o.
s. ř., nevzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Opačný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem (a odvolacím soudem) přitom shledává rozporným s čl. 95 a čl. 15 odst. 1 Ústavy České republiky. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalovaného, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o.
s.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá R 75/2015, k jehož závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usneseních ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2541/2015 a ze dne 2. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015 (viz dále též důvody posledně označeného usnesení). Závěry, které Nejvyšší soud formuloval v R 75/2015, lze přitom shrnout následovně: 1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení § 142a o. s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - § 137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku. 2/ Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. 3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. 4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.). 5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“ neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce. 6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o nákladech řízení. Na shora uvedených závěrech Nejvyšší soud neshledal důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu