29 Cdo 2374/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a
soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem v Praze 3 -
Vinohradech, Libická 1832/5, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ Ing. M. Š., a 2/
JUDr. J. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1.262.382,44 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 129/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července
2010, č. j. 30 Co 173/2010-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 20 C 127/2007-134, ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 8. října 2009, č. j. 20 C 129/2007-174 a opravného usnesení k
doplňujícímu usnesení ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 20 C 129/2007-176,
zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu, kterou se úpadce J. K. domáhal jako
žalobce vůči žalovaným (1/ Ing. M. Š., bývalému správci jeho konkursní podstaty
a 2/ JUDr. J. Š., stávající správkyni jeho konkursní podstaty) zaplacení částky
1.262.382,44 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení
(bod II. a IV. výroku) a o odměně soudem ustanoveného advokáta žalobce (bod
III. výroku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 3. června
2009, č. j. 30 Co 233/2010-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o odměně soudem ustanoveného advokáta žalobce. Posléze ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve
výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (v celém rozsahu) dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o
nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako
objektivně nepřípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod
připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatel oběma soudům vytýká nesprávnost závěru, že není věcně legitimován k
vymáhání nároku uplatněného žalobou (částka, kterou měl první žalovaný po
skončení výkonu funkce správce konkursní podstaty žalobce vydat /leč nevydal/
druhé žalované jako nově ustanovené správkyni konkursní podstaty žalobce),
neboť ten se týká majetku patřícího do konkursní podstaty, s nímž má právo
nakládat druhá žalovaná (stávající správkyně konkursní podstaty žalobce), bez
zřetele k tomu, zda pohledávka byla (formálně) sepsána do konkursní podstaty. Soudy obou stupňů založily svůj úsudek též na skutkovém závěru (jenž dovoláním
nemůže být zpochybněn), podle kterého poté, co Městský soud v Praze uložil
druhému žalovanému (usnesením ze dne 24. dubna 2001, č. j.
52 K 52/97-1251)
vydat (předat) první žalované (ve vazbě na ukončení výkonu funkce správce
konkursní podstaty žalobce) částku 1.256.600,- Kč (nikoli více), druhá žalovaná
tuto částku exekučně vymáhala a první žalovaný na ni (dosud) zaplatil druhé
žalované částku 249.262,- Kč,
Závěr, podle kterého za trvání konkursu vedeného na majetek úpadce vymáhá
pohledávky úpadce za jeho dlužníky (lhostejno, zda taková pohledávka vznikla až
v průběhu konkursu a že případně šlo o pohledávku vůči bývalému správci
konkursní podstaty úpadce) správce konkursní podstaty úpadce, na kterého přešlo
právo nakládat s majetkem konkursní podstaty (již) prohlášením konkursu na
majetek úpadce (nikoli až soupisem), je i na tomto skutkovém základě závěrem
triviálním, opírajícím se o jednoznačnou dikci § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jenž dalšího výkladu
nezasluhuje. Srov. k tomu ostatně v judikatuře již body XVI. a XIX. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013,
pod číslem 65. Ve vztahu ke druhé žalované lze doplnit, že právo žádat, aby mu správkyně jeho
konkursní podstaty vydala (zaplatila) z majetku konkursní podstaty peněžní
prostředky určené k uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů, zákon o konkursu
a vyrovnání úpadci zcela zjevně nedává. K dovolacím námitkám, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje účinnost
prohlášení konkursu na svůj majetek (namítaje, že usnesení o prohlášení
konkursu nebylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu) a ve spojení s
nimiž dále dovozuje neúčinnost ustanovení druhé žalované do funkce správkyně
jeho konkursní podstaty, Nejvyšší soud uvádí, že jde o argumentaci, kterou
dovolatel uplatňuje v různých řízeních (včetně dovolacího řízení) opakovaně a k
níž se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud. Srov. např. usnesení ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 882/2011, ve kterém Nejvyšší soud shrnul rozhodnutí,
z nichž se podává, že konkurs na majetek dovolatele byl pravomocně a účinně
prohlášen, včetně tamtéž uvedeného odkazu na rozhodnutí z konkursního spisu
dovolatele, jež potvrzují, že k vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na
majetek dovolatele došlo. Ani v tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud důvod
připustit dovolání nemá. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u
žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu