29 Cdo 238/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Ing. V. V., zastoupeného Mgr. V. S., advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. Z. V.,
advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. b. a. s. - v likvidaci,
zastoupenému advokátem, a 2) O. I., s. r. o., o určení pravosti a výše
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 6/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2005,
č.j. 15 Cmo 111/2005 111, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2006,
č.j. 15 Cmo 111/2005-140, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. října 2005, č.j. 15
Cmo 111/2005-111, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2006, č.j. 15
Cmo 111/2005-140, potvrdil rozsudek ze dne 10. března 2005, č.j. 39 Cm
6/2004-79, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky
ve výši 768.933,50 Kč a žalobci uložil zaplatit první žalované na náhradu
nákladů řízení 10.732,- Kč (výrok I.), žalobci uložil zaplatit první žalované
na náhradu odvolacího řízení částku 6.350,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že
žalobce a druhá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení § 140 odst. 1 a §
142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - se ztotožňil se
závěrem soudu prvního stupně, podle něhož přihlášená pohledávka představuje
náhradu nákladů řízení, která byla žalobci jako vedlejšímu účastníku přiznána
ve sporu vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 221/97.
Rozsudek v této věci byl vyhlášen 10. března 2003 a předtím, než se stal
pravomocným a vykonatelným, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs. Řízení
tak bylo ze zákona přerušeno a rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, nemohlo nabýt právní moci. Jelikož „pohledávka žalobce přihlášená do
konkursu nevznikla a neexistuje“, když jde o pohledávku, která vzniká až právní
mocí a vykonatelností rozhodnutí soudu, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu
prvního stupně věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je pohledávka z
titulu náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) podmíněna právní mocí
rozhodnutí soudu. Přitom zdůrazňuje, že rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů
řízení je nutno považovat za rozhodnutí o hmotněprávním příslušenství
pohledávky ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku. Soudům
nižších stupňů rovněž vytýká, že se nevypořádaly „s navrženým důkazem“ spisem
sp. zn. 39 Cm 221/1997 a v rozporu s občanským soudním řádem zpochybnily výši a
účelnost vynaložených nákladů řízení.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné
- v řešení otázky vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení.
Právní posouzení věci obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 140 odst. 1 věty první o. s. ř. (ve znění účinném k datu 10.
března 2003) určuje, že každý účastník platí náklady řízení, které vznikají
jemu osobně, a náklady svého zástupce.
Podle ustanovení § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). I když měl
účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu
nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li
rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (odstavec 3).
O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí,
jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 148 odst.
2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto
náklady vzniknou. I když bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto samostatným
usnesením, běží lhůta k plnění vždy až od právní moci rozhodnutí, jímž byla
náhrada nákladů řízení přiznána (§ 151 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Z výše citovaného ustanovení § 151 odst. 4 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že
nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na
základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní
povahu (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676).
Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako
procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě
pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit
ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení.
Dovolatelem namítané vady řízení pak nemohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, když nejsou způsobilé nic změnit na závěru odvolacího soudu
o povaze a okamžiku vzniku nároku na náhradu nákladů řízení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odts. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce byl zamítnuto a
prvnímu žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady
prvního žalovaného sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 8
písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 3.100,- Kč a z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v
témže znění. Druhé žalované pak podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu