29 Cdo 2417/99

29 Cdo 2417/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobce R. d. P., státní podnik, proti žalovanému H., a. s., zastoupenému

advokátem, o zaplacení částky 127 981 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 57/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co 644/97-156, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co

644/97-156 ve výrocích I a II a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21.

září 1998 č. j. 11 C 57/95-174 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací

Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Žalobce (resp. jeho procesní předchůdce R. J., s. p., J.) se žalobou na

žalovaném (resp. jeho procesním předchůdci H. B., státní podnik, B.) domáhal,

aby mu zaplatil částku 127 981 Kč jako neoprávněný majetkový prospěch, který

vznikl tak, že žalobce uhradil za žalovaného část penále vyúčtovaného za

neodebrané výrobky. Tuto část měl žalovaný, který byl původně vnitřní

organizační jednotkou žalobce, zaplatit sám.

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 16. února 1996 č. j. 11 C 57/95-54

žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce, resp. jeho procesního předchůdce, Krajský soud v Ostravě

jako soud odvolací usnesením ze dne 28. června 1996 č. j. 15 Co 226/96-75

rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. února 1997 č. j. 11 C 57/95-103

žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vyšel ze skutkového

zjištění, že S. - U., odštěpný závod Ú. vyúčtoval žalobci (R. J., státnímu

podniku) fakturou ze dne 30. 11. 1990 č. 736212 penále za nesplnění smluvního

závazku k odběru paliva za první tři čtvrtletí roku 1990 v celkové částce Kč

172 946,72. Toto penále zaplatil R. J., státní podnik dne 8. 1. 1991. Rozhodnutím Ministerstva strojírenství a elektrotechniky ČSFR ze dne 26. 10. 1990 č. 33/1990 byly podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, vyčleněny

z R. J., státního podniku dnem 31. 10. 1990 jeho vnitřní organizační jednotky,

mezi nimi i závod B., a s účinností od 1. 11. 1990 založeny z těchto jednotek

samostatné právnické osoby, státní podniky, mezi nimi i H. B. (původní

žalovaný) zapsaný k témuž dni do podnikového rejstříku. Dne 21. 12. 1990 byl

uzavřen mezi původním žalobcem a H. B., státním podnikem delimitační protokol,

podle kterého přešly dnem 31. 10. 1990 na H. B., státní podnik práva a

povinnosti vyplývající z hospodářskoprávních, občanskoprávních,

pracovněprávních a jiných vztahů, které se týkaly předmětu činnosti H. B.,

státní podnik, a to i před 1. 11. 1990 (čl. 5, odst. 5.1 delimitačního

protokolu). R. J., státní podnik, potom provedl rozdělení penále podle výše

uvedené faktury mezi vyčleněné státní podniky, přičemž na H. B., státní podnik,

připadl podle výpočtu podíl penále ve výši 74%, tj. 127 981 Kč. Uvedenou částku

přefakturoval R. J., státní podnik, fakturou č. 093815 na H. B., státní

podnik. Ten odmítl tuto částku zaplatit. V průběhu řízení soud povolil

usnesením ze dne 12. 9. 1995 záměnu účastníků na straně žalovaného. Původní žalovaný, H. B., státní podnik, z řízení vystoupil a na jeho místo do

řízení vstoupil žalovaný H., akciová společnost, se sídlem v B., Z. 46. H. B.,

státní podnik, byl totiž na základě privatizačního projektu č. 20528 schváleného dne 11. 1. 1993 zrušen rozhodnutím ministra průmyslu a

obchodu ČR ze dne 24. 8. 1993 a vstoupil do likvidace. Žalovaný, H., akciová

společnost, se sídlem v B., Z. 46 byl zapsán do obchodního rejstříku dne 1. 4. 1993, tehdy ještě pod obchodním jménem H. z. B., a. s., a jeho jediným

zakladatelem byl F. n. m. ČR v P. Na základě delimitačního protokolu ze dne 26. 4. 1993 uzavřeného mezi H. B., státní podnik, jako předávajícím a H., akciovou

společností jako přejímajícím přešly ke dni 1. 4. 1993 na H., akciovou

společnost, tj. na současného žalovaného, mimo jiné i práva a závazky

vyplývající z hospodářskoprávních vztahů, které se týkají předmětu jeho

činnosti a vznikly i před 1. 4. 1993. V příloze 8 uvedeného delimitačního

protokolu je pod bodem 12 výslovně uvedena i sporná částka. Soud prvního stupně

byl vázán i právním názorem odvolacího soudu, že S. - U., odštěpnému závodu v

Ú. vznikl jako smluvnímu dodavateli hnědého uhlí nárok na penále podle § 205

hospodářského zákoníku pro nesplnění odběru sjednaného množství uhlí v prvních

třech čtvrtletích roku 1990 proti R. J., státnímu podniku,, tehdy ještě včetně

jeho vnitřních organizačních složek, tedy i závodu B., ihned po skončení III. čtvrtletí.

Splatnost tohoto nároku vznikla po provedené fakturaci na základě

faktury č. 736212. Proto také přešla část závazku k zaplacení tohoto penále na

H. B., státní podnik, který vznikl k 31. 10. 1990. Závazek k úhradě penále již

v době vyčlenění nového státního podniku existoval, i když nebyl dosud splatný. Protože veškeré vyúčtované penále zaplatil R. J., státní podnik, vznikl mu vůči

H. B., státnímu podniku, nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu

podle § 123 hospodářského zákoníku. V intencích právního názoru odvolacího

soudu se soud prvního stupně dále zabýval toliko správností uplatněného nároku,

pokud jde o rozsah částky vyjadřující neoprávněný majetkový prospěch. V řízení

provedl důkazy výslechem svědků, kteří vypověděli, že existovaly rozpisy limitů

odběru paliv a energie a jednotlivé resorty měly určitou sumu paliv podle

rozpisu vlády. Ministerstva potom rozdělila limity na jednotlivé VHJ a dále na

státní podniky, které tvořily danou VHJ. Podniky následně rozepisovaly dodávky

pro svoje vnitřní jednotky, ale příslušné hospodářské smlouvy uzavíraly vždy v

celkové sumě za celý podnik. Smlouva uzavřená mezi R. J., státním podnikem, a

S. - U., odštěpným závodem Ú., ohledně odběru hnědého uhlí na rok 1990, se však

u žalobce nenachází, a to ani v archivech, a lze předpokládat, že byla

skartována. Z penalizační faktury dodavatele č. 736212 nelze poznat, kolik

uhlí nebylo odebráno a jak se na neodběru podílely jednotlivé závody žalobce. Dále z výpovědí svědků vyplynulo, že jednotlivé závody žalobce sestavovaly pro

žalobce materiál označený jako rozpis limitů odběru paliv. Pro rok 1990 činil

celkový limit pro závod B. pro I. - III. čtvrtletí 7 500 t, ale podíl penále

odpovídá neodběru 7 614, 8 t, jak vyplývá z interního sdělení R. J., státního

podniku, H. B., státnímu podniku, ze dne 14. 12. 1990. S ohledem na uvedené

skutečnosti, když žádný z účastníků nepředložil další důkazy a soudu se

nepodařilo získat příslušnou hospodářskou smlouvu s dodavatelem uhlí, dospěl

Okresní soud v Bruntále k závěru, že nelze přezkoumat, na základě čeho R. J.,

státní podnik, zjistil, že jeho tehdejší závod v B. neodebral 7 614, 8 t

hnědého uhlí. Za dané situace proto soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl

důkazní břemeno, a jeho žalobu zamítl.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. března 1998 č. j. 15 Co

644/97-156 ve výroku I rozsudek soud prvního stupně ve výroku o nákladech

řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak že žalovanému

uložil, aby zaplatil žalobci částku 98 095, 15 Kč, a ve výroku III potvrdil

rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku do výše 29 885, 85 Kč. Soud

prvního stupně poté pravomocným usnesením ze dne 21. září 1998 č. j. 11 C

57/95-174 rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zjistil, že mezi

dodavatelem uhlí a R. J., státním podnikem, byla uzavřena hospodářská smlouva o

dodávce paliva a to v rozsahu množství paliva odpovídajícího stanoveným limitům

odběrů paliv a energie, neboť v systému plánovitého hospodářství nemohl

dodavatel ani odběratel v těchto případech určovat smluvená množství výrobků

samostatně. Krajský soud rovněž nezpochybnil změny v osobě žalovaného a posléze

i žalobce (z rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č. 395/1997 ze dne

18. 12. 1997 byl ke dni 31. 12. 1997 zrušen státní podnik R. J. a k témuž dni

sloučen se státním podnikem R. d. P. se sídlem v P. Do státního podniku R. d.

P. byl začleněn veškerý majetek, pracovníci, práva i závazky zrušeného státního

podniku R. J. podle stavu ke dni sloučení), přičemž sporný závazek přecházel

vždy na právního nástupce žalovaného a posléze i žalobce. Krajský soud

považoval za spornou pouze otázku správnosti rozpočítání vyúčtovaného penále

mezi jednotlivé závody. Žalobce tvrdil, že na závod B. připadlo 74% z celkového

množství neodebraného hnědého uhlí a z celkové částky penále tomu

korespondující částka 127 981 Kč. Podle výpovědi svědka Ing. Ch. Č., bývalého

energetika závodu, však měl na závod v B. připadnout jen 98 095,15 Kč.

Tuto částku vzal nakonec Krajský soud za prokázanou a rozsudek Okresního

soudu v Bruntále změnil ve výrokové části II tak, že žalovaného zavázal

zaplatit žalobci částku Kč 98 095,15 Kč.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, kterým byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil tím, že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části

oporu v provedeném dokazování, a dále že spočívá na nesprávném právním

posouzení věci /dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř./.

Dovolatel namítl, že na straně žalovaného není dána pasivní legitimace, dále že

ve sporu nebylo prokázáno, že dodavatel paliva skutečně částku penále obdržel,

a žalobci tudíž vznikl neoprávněný majetkový prospěch, a že žalobce zaplatil

dodavateli paliva částku penále, která byla oprávněná. Dovolatel dále uvedl, že

v předchozích řízeních nebyl proveden důkaz příslušnou hospodářskou smlouvou, a

proto nelze zjistit, zda žalobce vůbec platil penále po právu. Skutkové

zjištění odvolacího soudu o výši penále, které má žalovaný zaplatit, tak nemá

oporu v provedených důkazech. Žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího

soudu byl ve výroku II zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil, pouze v podání ze dne 22. 5. 2000 uvedl, že

akceptoval ve věci návrh povinného – tedy žalovaného – ze dne 18. 4. 2000, aby

z žalované částky odečetl 50 000 Kč, kterou povinný poukázal oprávněnému, tedy

žalobci, dne 6. 10. 1997. K úhradě tedy dosud zbývá částka 48 095, 15 Kč.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§

10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání je v dané věci přípustné, neboť

směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, že bylo podáno

včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) žalovaným řádně zastoupeným advokátem (§ 241

odst. 1 o. s. ř.) a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3

písm. c) a d) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části

podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími

důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve

smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení

důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.

ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; protože

soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo; protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je

logický rozpor; nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co

mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,

týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska

hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze

napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost

lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,

jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud

neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz

není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že

hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z

jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud

použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice

správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Vady řízení, které dovolací soud zkoumá z úřední povinnosti podle § 242 odst.

3 o. s. ř. /vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady

řízení, které podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci/, nebyly v dovolání tvrzeny. Nejvyšší soud přesto

dospěl k závěru, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce bylo

totiž rozhodující zjistit, zda závazek k úhradě penále (pokud vyplýval z

uzavřené hospodářské smlouvy) za neodebrání uhlí přešel z R. J., státního

podniku, na státní podnik H. B. Pokud jde o přechod tohoto závazku spojený s

vyčleněním původních závodů státního podniku R. J. a vznikem samostatných

státních podniků z těchto závodů, řídil se uvedený postup § 32 zákona č.

111/1990 Sb., o státním podniku. Podle tohoto ustanovení mohl zakladatel do 31.

12. 1990 vyčlenit z podniku vnitřní organizační jednotku za účelem založení

dalšího podniku. V daném případě se tak stalo rozhodnutím ministra

strojírenství a elektrotechniky České republiky č. 33/1990 ze dne 26. 10.

1990. Podle ustanovení § 13 zákona č. 111/1990 Sb. měl zakladatel vydat

zakládací listinu, v níž mělo být podle odstavce druhého, písm. f) citovaného

ustanovení obsaženo ustanovení o přechodu práv a povinností na podnik, pokud

se práva a povinnosti na podnik převádějí. I když ke shora zmíněnému rozhodnutí

byly zakládací listiny vydány a zakladatel též patrně provedl změny v zakládací

listině původního státního podniku (viz odkaz na přílohy na straně 3

citovaného rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky), nezabýval se

odvolací soud obsahem těchto zakládacích listin, ač potřeba provedení těchto

důkazů vyplynula ze spisu a vycházel pouze z delimitačních protokolů uzavřených

mezi původním státním podnikem a podniky vzniklými vyčleněním.

Dovolací soud rovněž posuzoval, zda k přechodu sporného závazku nedošlo mezi

R. J., státním podnikem, a H. B., státním podnikem, na základě jiné právní

skutečnosti, než bylo rozhodnutí zakladatele v zakládací listině. V úvahu

přichází jen převzetí povinnosti ze závazku podle § 128 odst. 2 hospodářského

zákoníku. V řízení nebyla prokázána existence takové dohody, jejímž předmětem

by byla povinnost zaplatit penále, které je předmětem sporu. Prokázáno bylo

toliko, že účastníci řízení uzavřeli tzv. delimitační protokol podle povinnosti

uložené jejich ředitelům rozhodnutím Ministerstva strojírenství a

elektrotechniky ČSFR ze dne 26. 10. 1990 č. 33/1990. Funkcí delimitačního

protokolu bylo konkretizovat majetek, práva a závazky, které podle rozhodnutí

zakladatele přešly z původního státního podniku na nově vzniklé státní podniky.

Delimitační protokol samozřejmě mohl obsahovat i dohodu o převzetí závazku

podle § 128 odst. 2 hospodářského zákoníku. Aby delimitační protokol mohl plnit

funkci dohody o převzetí závazku podle § 128 odst. 2 hospodářského zákoníku,

musely by v něm strany určit, které závazky a v jakém rozsahu přecházejí.

Delimitační protokol uzavřený mezi R. J., státním podnikem a H. B., státním

podnikem obsahuje v prvním odstavci článku 5 jen obecné konstatování, že na

přejímajícího přecházejí v souladu se zakládací listinou dnem 1. 11. 1990

práva, povinnosti a závazky vyplývající z hospodářskoprávních,

občanskoprávních, pracovněprávních a jiných vztahů, které se týkají předmětu

jeho činnosti i před 1. 11. 1990. Delimitační protokol z 21. 12. 1990 jako

dohoda o převzetí závazků tedy postrádá dostatečnou určitost a nelze z něho

dovodit převzetí sporného závazku H. B., státním podnikem. Navíc podle § 128

odst. 2 hospodářského zákoníku může být povinnost ze závazku převzata jinou

organizací jen se souhlasem organizace oprávněné. Ze skutkových zjištění

učiněných soudy obou stupňů však existence takového souhlasu nevyplývá. Pokud

tedy odvolací soud dospěl k závěru, že k přechodu předmětného závazku z R. J.,

státního podniku na H. B., státní podnik došlo na základě delimitačního

protokolu ze dne 21. 12. 1990, je tento jeho právní závěr nesprávný.

Pro posouzení následného přechodu sporného závazku (samozřejmě za předpokladu

jeho existence) z H. B., státního podniku na H. z. B., akciovou společnost, jež

se později přejmenovala na H. a. s., se sídlem v B., Z. 46, měl soud zkoumat,

jaký majetek státního podniku H. B. byl vložen rozhodnutím F. n. m. ČR do

základního jmění akciové společnosti H. a zda s tímto majetkem přešel podle §

15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na uvedenou akciovou společnost i sporný

závazek. V tomto případě však převzetí závazku vyplývá i z delimitačního

protokolu uzavřeného mezi H. B., státním podnikem a H. z. B., akciovou

společností ze dne 26. 4. 1993, v němž, resp. v jeho příloze č. 8, je sporný

závazek specifikován. Uvedený delimitační protokol splňuje tedy náležitosti

dohody o převzetí dluhu podle § 531 odst. 1 občanského zákoníku,

přičemž věřitel, tedy žalobce, vyjádřil s převzetím dluhu souhlas při jednání

dne 12. 9. 1995, kdy navrhl záměnu účastníků na straně žalovaného.

Pokud jde o námitku dovolatele, že ve sporu nebylo prokázáno, že dodavatel

paliva skutečně částku penále obdržel, a žalobci tudíž vznikl neoprávněný

majetkový prospěch, dovolací soud konstatuje, že posuzovaný závazkový vztah se

řídil hospodářským zákoníkem Podle ust. § 373 odst. 1 je při bezhotovostním

placení povinnost splněna odepsáním příslušné částky z účtu plátce u peněžního

ústavu. K této skutečnosti došlo a žalobce ji prokázal fotokopií bankovního

výpisu plateb. Pro konstatování, že se zmenšil majetek žalobce o

částku, která byla takto z jeho účtu v bance odepsána, a že tedy v určitém

rozsahu vznikl neoprávněný majetkový prospěch, pokud bylo placeno za jiný

subjekt, byly předloženy důkazy a odvolací soud ani soud prvního stupně se

nemusely zabývat otázkou, zda dodavatel paliva platbu skutečně obdržel.

Dovolatel též namítá, že v řízení nebyly předloženy důkazy, na jejichž základě

by bylo možno ověřit oprávněnost částky penále již v původním vztahu mezi

státním podnikem R. J. a S. - U., odštěpný závod Ú. Z uvedeného hlediska je v

prvé řadě rozhodující, zda mezi dodavatelem uhlí a R. J., státním podnikem

došlo k řádnému uzavření hospodářské smlouvy, podle níž bylo penále vyúčtováno.

Odvolací soud měl její existenci za prokázanou z důkazů provedených výslechem

svědků Ing. K. B. a Ing. Ch. Č. Odvolací soud svá skutkové zjištění učinil na

základě důkazů provedených před soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy

opakoval a aniž by stejná skutková zjištění učinil soud prvního stupně.

Postupoval tedy v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil tak

řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Totéž se týká jeho zjištění, jaké množství neodebraného uhlí mělo připadnout na

závod B. Soud prvního stupně dovodil, že nelze zjistit, jaké množství paliva

závod B. neodebral. Odvolací soud, aniž doplnil či opakoval důkazy, dospěl k

odchylnému skutkovému zjištění o množství neodebraného uhlí připadajícího na

závod B..

Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. rozsudek

odvolacího soudu v napadené části (bodu II výroku rozsudku) včetně závislého

výroku o nákladech řízení (bod I výroku rozsudku) a závislého usnesení

Okresního soudu v Bruntále, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů

řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil podle ustanovení § 243b odst. 2

prvé věty o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení vezme odvolací soud v úvahu i sdělení žalobce ze dne 22. 5.

2000.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém

rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. prosince 2000

JUDr. Zdeněk D e s , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová