29 Cdo 2484/2017-278
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru
1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45 14 80 66, zastoupené Mgr. Petrou
Beaver, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, PSČ 140 00, proti
žalovaným 1) ČESKÝ ORLOJ s. r. o., se sídlem v Praze, Nádražní 39/76, PSČ 150
00, identifikační číslo osoby 25 77 47 27 a 2) P. J., zastoupenému JUDr. Petrem
Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1041/12, PSČ 110 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 55 Cm 53/2014, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017, č. j. 12 Cmo 297/2016-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12.922,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám její zástupkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 55 Cm
53/2014-108, ponechal vůči druhému žalovanému (P. J.) v platnosti směnečný
platební rozkaz ze dne 5. března 2014, č. j. 55 Cm 53/2014-25, jímž uložil
žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 516.667,- Kč s
6% úrokem od 25. června 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.722,- Kč a
náklady řízení ve výši 65.051,40 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2017, č. j. 12 Cmo 297/2016-237,
k odvolání druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 7, § 8, § 28 odst. 2, § 32
odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a
na ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) – zdůraznil, že druhý žalovaný (jako směnečný rukojmí) je
přímým dlužníkem ze směnky, přičemž jako závazek k zaplacení směnečného peníze
včetně směnečného úroku a směnečné odměny je materiálně nezávislý na závazku
výstavce směnky (první žalované). Na platnost jeho závazku přitom nemá vliv ani
„materiální neplatnost“ podpisu výstavce, ani „uplatnění zásady“, že
neoprávnění jednatelé jsou sami zavázáni.
Současně akcentoval, že výhrada druhého žalovaného obsažená v námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, podle níž „směnka měla funkci zajišťovací ve
vztahu mezi první žalovanou a žalobcem, a závazek, který měla zajišťovat,
neexistuje“, je nedostatečně odůvodněná, jelikož z ní není seznatelné, jaký
(konkrétní) závazek měla směnka zajišťovat a proč tento závazek neexistuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když odvolací soud se (podle jeho
názoru) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [rozsudku ze
dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 3/2010“)],
jde-li o řešení otázky „přípustnosti uvádění skutkových tvrzení k již včas
uplatněné námitce proti směnečnému platebnímu rozkazu“.
Přitom dovolatel považuje za přípustné doplnění procesní obrany, která již byla
obsažena ve včasných námitkách, o tvrzení ohledně obsahu dohody o úhradě (a
zaplacení ze strany první žalované).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014)
se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího
soudu.
Již v dovolatelem odkazovaném R 3/2010 Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné.
Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je
zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na
jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu
rozkazu zakládá.
2) Žalovaný nemůže ? se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu ? po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat
takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v
tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít ? podle
jeho názoru ? význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně)
uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k
doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by
již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4
části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
3) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v
posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko
souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění
námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň
stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem
vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že
podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální
pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn
povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla
zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
Srov. dále např. též důvody rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo
2988/2007 a usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008,
uveřejněných pod čísly 101/2009 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i důvody usnesení ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo
2756/2014.
O tom, že (kauzální) námitky druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu
rozkazu požadavku ustanovení § 175 o. s. ř. (ve spojení s výše zmíněnou
judikaturou) nevyhovují, nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného
Nejvyšší soud odmítl a druhému žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni
účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. dubna 2017), která podle ustanovení § 7
bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 518.389,- Kč) 10.380,- Kč, z
paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.);
celkem činí 12.922,80 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu