29 Cdo 249/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Marií Šebelovou, advokátkou, se sídlem v
Jedovnicích, Havlíčkovo náměstí 140, PSČ 679 06, proti žalovanému Ing. Lee
Loudovi, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu
správci dlužníka Moravia Foundry a. s., zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, PSČ 110 00, o vyloučení věcí ze
soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13
Cm 25/2008, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Moravia Foundry a.
s., se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, PSČ 779 00, identifikační číslo
osoby 25 45 92 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 13 INS
93/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.
října 2010, č. j. 12 Cmo 6/2010-100, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010, č. j. 12 Cmo
6/2010-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 7. prosince 2009, č. j. 13 Cm 25/2008-48, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (P. Š.)
domáhal vůči žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka Moravia Foundry a. s. (dále jen „dlužník“) vyloučení ve výroku označených movitých věcí (dále jen
„sporné věci“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 17. srpna 2007, č. j. 47 Nc 5890/2007-25, nařídil Okresní
soud v Olomouci exekuci na majetek dlužníka, jejímž provedením pověřil soudního
exekutora JUDr. Martina Růžičku (dále jen „soudní exekutor“). Současně soud
tímto usnesením dlužníku zakázal nakládat s jeho majetkem. 2/ Exekučním příkazem ze dne 6. září 2007 rozhodl soudní exekutor o provedení
nařízené exekuce prodejem podniku dlužníka a ustanovil správce podniku. Dlužníku současně zakázal převést, zatížit či jinak nakládat s podnikem bez
souhlasu správce podniku. 3/ Usnesením ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 40 Co 1403/2007-143, Krajský soud
v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání dlužníka změnil výše označené
usnesení okresního soudu tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Rozhodnutí
odvolacího soudu bylo doručeno zástupci oprávněného dne 29. ledna 2008 a
dlužníku (jako povinnému) dne 17. března 2008. 4/ Dlužník (jako prodávající) a žalobce (jako kupující) uzavřeli dne 6. prosince 2007 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva“), kterou dlužník prodal
sporné věci žalobci za kupní cenu 2.190.956,50 Kč. 5/ Usnesením ze dne 2. července 2008, č. j. KSOS 13 INS 93/2008-B-23, prohlásil
insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. Insolvenční správce sepsal sporné
věci do majetkové podstaty dlužníka a podáním ze dne 24. září 2008 vyrozuměl o
jejich soupisu žalobce. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 44 odst. 7 zákona
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a
o změně dalších zákonů a § 338k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že kupní smlouva je absolutně
neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu se zákazem nenakládat s majetkem
postiženým exekucí, uloženým dlužníkovi v usnesení o nařízení exekuce a v
následně vydaném exekučním příkazu. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by
správce podniku udělil k prodeji sporných věcí písemný souhlas. Na uvedeném závěru podle přesvědčení insolvenčního soudu nemohla nic změnit ani
skutečnost, že k odvolání dlužníka bylo usnesení o nařízení exekuce změněno a
návrh oprávněného vůči dlužníkovi na nařízení exekuce zamítnut, neboť měnící
rozhodnutí Krajského soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (jakkoli bylo vydáno
před uzavřením kupní smlouvy) se stalo „vykonatelným a závazným“ pro účastníky
exekučního řízení až okamžikem jeho doručení. Účinky nařízené exekuce tak
trvaly i v době uzavření kupní smlouvy o prodeji sporných věcí. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že kupní smlouva je absolutně
neplatným právním úkonem. Za opodstatněnou přitom neměl námitku žalobce, podle
níž byl správce podniku o zamýšleném prodeji sporných věcí informován, schválil
přibrání znalce za účelem určení jejich obvyklé ceny a souhlasil i se samotnou
kupní smlouvou. Odvolací soud v této souvislosti akcentoval, že k platnosti
právního úkonu, kterým povinný převádí majetek patřící podniku, je vždy nutný
písemný souhlas správce podniku, tedy i v případě, že jinak zákon nevyžaduje
pro právní úkon písemnou formu. Takový souhlas však v posuzované věci udělen
nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky,
„jaké právní účinky vyvolalo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 40 Co 1403/2007-143, kterým byl
zamítnut návrh na nařízení exekuce“. Potud zdůrazňuje, že při uzavření kupní
smlouvy jednal v dobré víře, neboť dlužníku již v této době bylo známo, že
uspěl se svým odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce, dovolatel byl navíc
kromě toho opakovaně ujištěn dlužníkem, že správce podniku „předepsaným
způsobem“ schválil prodej sporných věcí.
Pro rozhodnutí vydaná v incidenčních sporech jsou ustanovení občanského
soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1
insolvenčního zákona.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku platnosti kupní smlouvy, jejímž
předmětem byly věci podléhající účinkům nařízené exekuce (§ 44 odst. 7
exekučního řádu a § 338k odst. 2 o. s. ř.), v rozporu se závěry formulovanými
Nejvyšším soudem v (později přijatém) rozsudku velkého senátu jeho
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo
4545/2008, uveřejněném pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 84/2011“).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání usnesení o nařízení exekuce a k době uzavření
kupní smlouvy je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, tj. naposledy
ve znění zákona č. 308/2006 Sb., a výklad exekučního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2007, tj. naposledy ve znění zákona č. 347/2007 Sb.
Podle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu po doručení usnesení o nařízení
exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku
patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti,
uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní
úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Ustanovení § 71 exekučního řádu pak určuje, že nestanoví-li tento zákon jinak,
použijí se na provádění exekuce prodejem podniku přiměřeně ustanovení
občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem podniku.
Z ustanovení § 338h odst. 1 o. s. ř. plyne, že soud v usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí (prodejem podniku) povinnému (mimo jiné) zakáže, aby po
doručení usnesení věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k
provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit,
převedl na jiného, zatížil je nebo s nimi jinak nakládal bez souhlasu správce
(písmeno c/).
Podle ustanovení § 338k odst. 2 o. s. ř. souhlas správce s úkony povinného musí
být udělen písemně; u písemných úkonů musí být obsažen na téže listině. Právní
úkony povinného, které učinil bez souhlasu správce, jsou neplatné.
Nejvyšší soud (v době po vydání rozsudku odvolacího soudu v této věci) ve výše
zmiňovaném R 84/2011 (mimo jiné) formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého
důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení tzv.
generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu)
se neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího,
nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Tak především není žádného
důvodu se domnívat, že by sankcí absolutní neplatnosti měly být postiženy
dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže
usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci (např. proto, že
oprávněný vzal po nepravomocném nařízení exekuce svůj návrh zpět nebo proto, že
povinný uspěl s důvodným odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce). Je tomu
tak proto, že tzv. generální inhibitorium slouží (v mezích zahájeného
exekučního řízení) k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů a uplatní se
tedy jen při prosazování této ochrany (je-li porušením zákazu zmařen účel
exekuce na úkor osob zákazem chráněných).
Uvedené závěry se přitom nepochybně plně prosadí v poměrech dané věci i z
pohledu posouzení platnosti právních úkonů, jež povinný učinil v rozporu se
zákazem formulovaným v ustanovení § 338h odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu