29 Cdo 2499/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
Z. W., proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, advokátovi, se sídlem v Praze
1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského
stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupenému
Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28,
PSČ 150 00, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu družstevního
bytu do vlastnictví žalobkyně a o zaplacení pokuty, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 74 Cm 20/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č. j. 11 Cmo 64/2013-120, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č. j. 11 Cmo
64/2013-120, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2013, č. j. 74 Cm 20/2011-76,
z důvodu (částečného) zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části o nahrazení
projevu vůle žalovaného učinit prohlášení vlastníka budovy (výrok I.), o
nahrazení projevu vůle žalovaného učinit vůči žalobkyni nabídku na bezúplatný
převod „jednotek“ do vlastnictví (výrok II.), a o zaplacení ve výroku blíže
specifikované smluvní pokuty (výrok III.), zamítl žalobu o nahrazení projevu
vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví
žalobkyně ve znění uvedeném ve výroku (výrok IV.), zamítl žalobu o zaplacení
100,- Kč za každý den prodlení od 1. listopadu 2010 až do 8. února 2011 včetně
úroku z prodlení specifikovaného ve výroku (výrok V.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok VI.) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok
VII.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně je členkou Pražského stavebního bytového družstva, identifikační
číslo osoby 00033243 (dále jen „družstvo“), a nájemkyní bytové jednotky č. 1345/123 ve čtvrtém nadzemním podlaží domu v P., který je ve vlastnictví
družstva (dále jen „předmětný byt“). 2) Žalobkyně splňuje podmínky stanovené v § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb.,
kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony
(zákon o vlastnictví bytů), pro bezúplatný převod předmětného bytu (včetně
spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemcích) do jejího
vlastnictví. 3) Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, Městský
soud v Praze zjistil úpadek družstva, prohlásil konkurs na jeho majetek a
insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. 4) Dne 27. května 2011 žalovaný učinil žalobkyni nabídku k uzavření smlouvy o
převodu předmětného bytu do jejího vlastnictví podle § 285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Žalobkyně
tuto nabídku přijala, nesouhlasila však s ujednáním o výši odměny a náhrady
nákladů insolvenčního správce (žalovaného), které bylo součástí návrhu smlouvy. 5) Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně s žalovaným
nedohodli na výši odměny a náhrady nákladů žalovaného a tyto nebyly určeny ani
rozhodnutím insolvenčního soudu; odměna ani náhrada nákladů nebyla tudíž dosud
žalobkyní žalovanému uhrazena. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný splnil svou
povinnost učinit žalobkyni nabídku podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona a
že „měl a má dostatek vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu bytové
jednotky“. Jak ovšem plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna
2011, sen. zn. 2 VSPH 91/2011, uveřejněného pod číslem 134/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 134/2011“), zákon podmiňuje nárok
žalobkyně na převod bytu tím, že zaplatí žalovanému jak náklady, jež si
vyžádají všechny k převodu potřebné úkony insolvenčního správce, tak odměnu za
toto „zpeněžení“ majetkové podstaty.
Insolvenční správce přitom není oprávněn
(a to ani zálohově) hradit náklady spojené s převodem bytu z majetkové
podstaty, proto je nezbytné, aby je žalobkyně uhradila předem. Jelikož tak
žalobkyně dosud neučinila, nemůže na ni žalovaný bezúplatně převést vlastnické
právo k předmětnému bytu; kdyby tak učinil, porušil by tím dle názoru soudu
právě § 285 odst. 4 insolvenčního zákona. Nárok žalobkyně je tudíž „předčasný a
nedůvodný“, uzavřel soud prvního stupně. Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV., V. a VI. a věc v uvedeném
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že ve skutkově a právně obdobných věcech – jak je mu známo
z jeho rozhodovací činnosti – Vrchní soud v Praze již shodně rozhodl o výši
odměny insolvenčního správce a náhrady nákladů za úkony spojené s převodem
bytových jednotek ve vlastnictví družstva, „takže již lze o žalobě rozhodnout“. Protože žalobkyně neučinila součástí navrhované smlouvy (tedy i součástí
petitu) odměnu insolvenčního správce a „ani ji zřejmě dosud nezaplatila, je
třeba dát žalobkyni časový prostor, aby uvedenou podmínku bezplatného převodu
buď zaplacením splnila, nebo ji učinila součástí smlouvy o bezplatném převodu
jednotky do jejího vlastnictví“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel především brojí proti tomu, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně „s nevysloveným odkazem na § 154 odst. 1 o. s. ř.“ zrušil, neboť „žaloba
již zřejmě předčasná není, nebo brzy nebude“. Dovolatel nesouhlasí s tím, že
nárok, který v době podání žaloby neexistoval a ani existovat nemohl, avšak
(teoreticky) vznikne teprve v průběhu odvolacího řízení téměř tři roky po
podání žaloby, by měl být považován za řádně uplatněný, se všemi negativními
důsledky pro žalovaného. Takový postup dle dovolatele odporuje základním
principům sporného řízení, a to tím spíše, závisí-li posouzení předčasnosti
žaloby na stranami sporu neovlivnitelných okolnostech (v projednávané věci na
rozhodovací praxi téhož soudu v obdobných věcech).
V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že žalobkyně v době rozhodování
odvolacího soudu úhrady dle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona insolvenčnímu
správci nezaplatila, dokonce ani insolvenčním soudem nebyla pravomocně
stanovena jejich výše; napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na
pouhé spekulaci, že k tomu v budoucnu dojde. Z důvodů R 134/2011 přitom plyne,
že dojde-li k přijetí nabídky převodu s výhradou určení výše odměny a náhrady
nákladů insolvenčního správce, je nutno stanovit jejich výši soudním
rozhodnutím, neboť insolvenční správce nemůže hradit uvedené náklady z
majetkové podstaty dlužníka, a tím ji dále zatížit. Tyto výdaje by již nemusely
být kompenzovány, čímž by došlo k neodůvodněnému poškození věřitelů ve prospěch
členů družstva (dlužníka).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení v
dovolání předestřených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Z § 154 odst. 1 o. s. ř. plyne, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho
vyhlášení.
Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se
na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Z § 211 o. s. ř. se podává, že pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně
ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco
jiného.
Podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (s ohledem na den nabytí právní moci
usnesení o prohlášení konkursu na majetek družstva ve znění účinném do 8.
června 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 458/2008 Sb.) platilo, že
insolvenční správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním
právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Byty a nebytové
prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem
fyzických osob – členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor,
na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23
odst. 1 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů musí insolvenční správce nejprve
nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí
vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční
správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a
nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí
vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech
potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu.
Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do
tří měsíců od jejího doručení, přikročí insolvenční správce ke zpeněžení,
přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto
případech již nepoužijí.
Dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že k případné změně skutkových okolností v
projednávané věci nastalé po podání žaloby nelze přihlédnout. Soud při
zjišťování skutkového stavu věci bere v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly
před zahájením řízení a v době jeho zahájení, ale přihlíží také ke všemu, co
nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku (154 odst. 1 o. s. ř.). K tomu srov.
v judikatuře Nejvyššího soudu důvody rozsudku ze dne 18. května 1999, sp. zn.
31 Cdo 1704/98, usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, a
rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněných pod čísly
27/2000, 25/2003 a 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tato zásada
platí i pro odvolací řízení (§ 211 o. s. ř.).
Proto, došlo-li by ke stanovení výše úhrad podle § 285 odst. 4 insolvenčního
zákona a k jejich úhradě žalobcem (členem družstva) až po zahájení řízení,
nicméně ještě před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé, soud by měl v případě
nečinnosti insolvenčního správce žalobě o nahrazení projevu jeho vůle vyhovět.
Dovolání je přesto důvodné.
V R 134/2011 (soudem prvního stupně i dovolatelem přiléhavě citovaném) a taktéž
v usnesení ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 783/2014 (jež je veřejnosti
dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu
2001 – na jeho webových stránkách), Vrchní soud v Praze formuloval a odůvodnil
závěr, podle něhož náklady spojené s bezplatným převodem bytů a nebytových
prostor z majetkové podstaty má oprávněná osoba uhradit insolvenčnímu správci
předem.
Z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného usnesení se přitom podává, že ke
stanovení výše úhrad podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona a k jejich úhradě
žalovanému v době vydání usnesení odvolacího soudu nedošlo. Z § 154 odst. 1 o.
s. ř. (aplikovaného přiměřeně dle § 167 odst. 2 o. s. ř.) pak plyne, že žaloba
byla v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu nadále předčasná a že závěr
odvolacího soudu, podle něhož „již lze o žalobě rozhodnout“, neboť v mezidobí
došlo k rozhodnutí o stanovení výše úhrad insolvenčnímu správci v obdobných
věcech, není správný. Existence rozhodnutí o výši úhrad v jiných, byť
obdobných, věcech (v řízeních vedených mezi jinými členy družstva a žalovaným
insolvenčním správcem) není pro posouzení důvodnosti žaloby v projednávané věci
rozhodná.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu