29 Cdo 2526/2025-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce MONETA Money Bank, a. s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1442/1b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25 67 27 20, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze, Boušova 792/25, PSČ 190 14, proti žalovaným 1) A&I HOLDING s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Počernická 272/96, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 24 27 71 00, a 2) H. R., zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 490/31, PSČ 120 00, o zaplacení 265.512,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 104/2023, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025, č. j. Nc 36/2025-82, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2024, č. j. 53 Cm 104/2023-53, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 265.512,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2021 do zaplacení a směnečnou odměnu v částce 885,04 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení 42.783,50 Kč (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku podala druhá žalovaná (podáním učiněným osobně u soudu prvního stupně dne 9. prosince 2024) odvolání; současně požádala o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, neboť byla v době od 10. července 2024 do 8. srpna 2024 ze zdravotních důvodů „mimo území ČR“. Usnesením ze dne 21. ledna 2025, č. j. 53 Cm 104/2023-69, Městský soud v Praze zamítl návrh druhé žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti shora zmíněnému rozsudku; přitom uvedl chybné datum jeho vydání (14.
srpna 2024). Proti tomuto usnesení podala druhá žalovaná dne 7. února 2025 odvolání (č. l. 70); toto odvolání doplnila podáním ze dne 19. února 2025 a doručeným soudu prvního stupně téhož dne (č. l. 72), ve spojení s podáním ze dne 9. dubna 2025 (č. l. 76), v němž uvedla, že je zde důvod k postupu podle § 50d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když se nemohla z omluvitelných důvodů (dočasný pobyt v zahraničí) seznámit s obsahem (doručované) písemnosti ? rozsudku č. j.
53 Cm 104/2023-53. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. dubna 2025, č. j. 12 Cmo 38/2025-79, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. ledna 2025, č. j. 53 Cm 104/2023-69, ve znění, že se zamítá návrh druhé žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. července 2024, č. j. 53 Cm 104/2023-53. Dále Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. dubna 2025, č. j. Nc 36/2025-82, zamítl návrh druhé žalované (rozuměj návrh obsažený v podáních ze dne 19. února 2025 a 9. dubna 2025) na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2024, č. j. 53 Cm 104/2023-53. Přitom zdůraznil, že v době doručování rozsudku (tj. od 18. července 2024 do 29. července 2024) a následně až do 9. srpna 2024 se druhá žalovaná zdržovala v zahraničí ze zdravotních důvodů; prokazatelně se tak nemohla z omluvitelného důvodu seznámit s rozsudkem soudu prvního stupně.
To však již neplatí pro období po datu 16. září 2024, kdy bylo na úřední desce soudu prvního stupně vyvěšeno sdělení o tom, že mu byla vrácena písemnost, kterou si druhá žalovaná do deseti dnů nevyzvedla a která nemohla být vhozena do její poštovní schránky (viz č. l. 59). Proto vyhodnotil návrh na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku jako opožděný (podaný po uplynutí lhůty určené v § 50d odst. 1 o. s. ř.). Současně doplnil, že tento závěr by se prosadil i při akceptaci tvrzení druhé žalované, podle něhož se seznámila s obsahem rozsudku až 25.
listopadu 2024. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. dubna 2025, č. j. 12 Cmo
38/2025-82 podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř) k řešení právní otázky, zda je neúčinnost doručení podle § 50d o. s. ř. „vyloučena“ v případě, kdy ve věci rozhodoval soud, který podle jejího místa bydliště není soudem příslušným k rozhodování ve věci, a kdy bylo na úřední desce tohoto soudu vyvěšeno sdělení o vrácení písemnosti, kterou si nevyzvedla a která nemohla být doručena do její poštovní schránky. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že: a) Dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. b) Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., když napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením, kterým se odvolací řízení končí; nejde ani o usnesení předvídané § 238a o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutí, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu