ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně PRIOR, obchodní domy, a. s., se sídlem v Prostějově, Dukelská brána
7, identifikační číslo osoby 46 96 23 44, zastoupené Mgr. Miladou Blumaierovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Ptašinského 4, PSČ 602 00, proti žalované ČEZ
Prodej, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, identifikační
číslo osoby 27 23 24 33, zastoupené Mgr. Petrou Gerstnerovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 8 – Bohnicích, Ústavní 413/18, PSČ 181 00, o zaplacení částky
186.965,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 32 Cm 87/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. září 2008, č. j. 2 Cmo 106/2008-157, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č. j. 2 Cmo 106/2008-157,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. září
2008, č. j. 2 Cmo 106/2008-157, změnil rozsudek ze dne 13.
září 2007, č. j. 32 Cm 87/2002-123, ve znění opravného usnesení ze dne 30.
října 2007, č. j. 32 Cm 87/2002-125, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 168.965,92 Kč, tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který s odkazem na
ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), i) a h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“) dovodil, že „součástí konkursní podstaty byla mimo
jiné i záloha ve výši 180.000,- Kč, když ke dni prohlášení konkursu na majetek
žalobkyně (ke dni 13. září 2000) nebyla uvedená částka oprávněně vyplacena“,
pročež žalované vznikla povinnost zmíněnou částku (po odpočtu již realizovaného
plnění ve výši 11.034,08 Kč) vydat – dospěl k závěru odlišnému. Cituje
ustanovení § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) a akcentuje, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10.
září 2007, č. j. 26 K 40/2000-1463, které nabylo právní moci dne 4. prosince
2007, byl zrušen konkurs na majetek žalobkyně po splnění nuceného vyrovnání,
odvolací soud uzavřel, „že není důvod pro posouzení věci podle příslušných
ustanovení ZKV a k argumentaci žalobkyně, že došlo k neoprávněnému
započtení“ (rozuměj k započtení záloh na odběr elektrické energie poskytnutých
žalobkyní žalované proti ceně elektrické energie dodané žalovanou žalobkyni do
data prohlášení konkursu), „po prohlášení konkursu již nebylo možno
přihlédnout“. Přitom „věcné námitky, týkající se žalobkyní zaplacených záloh a
jejich následného zaúčtování žalovanou na odběr elektrické energie, žalobkyně
netvrdila ani neprokazovala“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř..
Dovolatelka zdůrazňuje, že předmětem sporu je částka 168.965,92 Kč, která
představuje zálohy zaplacené žalobkyní žalované na základě kupních smluv o
dodávce elektrické energie před prohlášením konkursu na majetek žalobkyně a
kterou žalovaná po prohlášení konkursu na majetek žalobkyně v rozporu s
ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) [správně „písm. i)“] ZKV započetla.
Právní názor odvolacího soudu, vycházející z ustanovení § 154 o. s. ř.,
považuje za nesprávný a „formalistický“, přičemž současně poukazuje na dobu,
která uplynula „od podání žaloby do prvního projednání věci“ a která činila
více než šest let.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 ZKV prohlášení konkursu má tyto účinky: (…) i)
započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné.
Výkladem ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV se Nejvyšší soud v rozhodovací
praxi opakovaně zabýval. Již v usnesení uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá
důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na který v podrobnostech odkazuje,
že počínaje dnem prohlášení konkursu na majetek dlužníka již nelze provést
započtení na majetek patřící do konkursní podstaty; není přitom rozhodné, zda
se započítávané pohledávky střetly již v době před prohlášením konkursu. K
tomuto závěru se pak přihlásil mimo jiné i v rozsudku uveřejněném pod číslem
15/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že ratio legis
úpravy obsažené v ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV tkví v tom, že vzájemné
pohledávky úpadce a jeho věřitelů nejsou od prohlášení konkursu (a po dobu
trvání účinků konkursu) vzájemně započitatelné, což ve svém důsledku vede k
tomu, že tito věřitelé jsou povinni plnit své peněžité závazky vůči dlužníku v
plném rozsahu, kdežto pohledávky, které sami mají vůči úpadci, budou
uspokojitelné poměrně podle stejných pravidel, jež platí pro věřitele, kteří
vzájemné pohledávky s úpadcem neměli.
Konečně v usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že případnou účinnost započtení je možné
zkoumat jen na základě úkonu k započtení pohledávky, k němuž došlo nejpozději v
den předcházející dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Nedovoluje-li
zákon započtení pohledávky, která ještě není splatná, pak kompenzační projev
učiněný věřitelem s takovou pohledávkou nenabývá žádných účinků ani v okamžiku,
kdy se pohledávka stane splatnou.
Shora uvedené závěry se přitom obdobně uplatní i v případě, kdy nepřípustnost
započtení plyne z ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV; účinky započtení
provedeného (nepřípustně) v době trvání konkursu na majetek dlužníka tak
nenastávají ani po zrušení konkursu na majetek dlužníka. Navíc došlo-li by
skutečně po prohlášení konkursu k (nepřípustnému) započtení a následně by
konkurs na majetek dlužníka byl zrušen (jak je tomu v projednávané věci) po
splnění nuceného vyrovnání, potom by (opačný) právní názor odvolacího soudu
zcela negoval důsledky vyplývající z ustanovení § 42 odst. 1 ZKV, podle něhož
bylo-li nucené vyrovnání potvrzené soudem úplně a včas splněno, je úpadce
zproštěn závazku nahradit konkursním věřitelům újmu, kterou vyrovnáním utrpěli.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
dovolatelkou uplatněn po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu především posoudit, zda úkony
učiněné žalovanou po prohlášení konkursu na majetek žalobkyně lze právně
kvalifikovat jako úkony směřující k započtení, když řešení této otázky bude
rozhodující pro následné posouzení, zda žalobkyní uplatněná pohledávka vskutku
existuje.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu