U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce MURAT, s. r. o., se sídlem v Pezinku, Bratislavská 87, PSČ 902 01,
Slovenská republika, identifikační číslo 31431852, zastoupeného JUDr. Vojtechem
Horváthem, advokátem, se sídlem v Pezinku, Holubyho 35, PSČ 902 01, Slovenská
republika, jako hostujícím evropským advokátem, proti žalovanému JUDr.
Jaroslavu Brožovi, advokátu, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové
767/62, PSČ 616 00, jako správci konkursní podstaty úpadce ELMA - THERM spol. s
r. o., identifikační číslo osoby 47902485, o vyloučení náhradního peněžitého
plnění ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 55 Cm 40/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 11. února 2010, č. j. 10 Cmo 32/2009-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 30. června 2009, č. j. 55 Cm 40/2007-65, zamítl Krajský soud v
Brně žalobu, kterou se žalobce (MURAT, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému
správci konkursní podstaty úpadce ELMA - THERM spol. s r. o. vyloučení „jistiny
ve výši 280.612,40 EUR“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku), zastavil řízení v části, v níž se žalobce vůči žalovanému domáhal
vyloučení další „jistiny ve výši 172.540,- EUR“ (bod II. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (bod III. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) při posuzování důvodnosti
žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Žalobce jako prodávající uzavřel s pozdějším úpadcem jako kupujícím dne 30. května 2006 kupní smlouvu č. 04/06 (dále jen „kupní smlouva“), na jejímž
základě dodal pozdějšímu úpadci zboží (kabely) za kupní cenu 453.152,41 EUR. 2) V kupní smlouvě byla ve prospěch žalobce sjednána výhrada vlastnického práva
vázaná na zaplacení dohodnuté kupní ceny. V rozsahu částky 280.612,40 EUR
pozdější úpadce kupní cenu dodaného zboží neuhradil. 3) Usnesením ze dne 6. září 2006, č. j. 27 K 42/2006-603, prohlásil Krajský
soud v Brně konkurs na majetek úpadce. 4) Část dodaného zboží, jehož cena zůstala neuhrazena, pozdější úpadce
„zabudoval do stavby třetího subjektu“ ještě před prohlášením konkursu na jeho
majetek. Správce konkursní podstaty tuto část zboží nesepsal do konkursní
podstaty. Na tomto základě odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přitakal soudu prvního
stupně v závěru, podle kterého, nebyl-li v posuzovaném případě předmětný
majetek (kabely) sepsán v konkursní podstatě, případně nedošlo-li k získání
náhradního peněžitého plnění zpeněžením takového majetku z konkursní podstaty,
nemůže se žalobce úspěšně domáhat ani vyloučení těchto věcí, popřípadě
peněžitého plnění, ze soupisu majetku konkursní podstaty. Na výše uvedeném závěru přitom podle odvolacího soudu nic nemění ani
skutečnost, že v kupní smlouvě byla ve prospěch žalobce sjednána výhrada
vlastnického práva, podle níž měl pozdější úpadce nabýt vlastnické právo k
dodanému zboží až zaplacením kupní ceny. Nezaplatil-li totiž úpadce ke dni
prohlášení konkursu na jeho majetek kupní cenu předmětného zboží, „pak byl na
místě postup podle ustanovení § 14 odst. 4 ZKV“. Potud odvolací soud odkázal
rovněž na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července
2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 105/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 105/2010“, které je -
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V rozsahu, ve kterém dovolání (výslovně) směřuje i proti té části prvního
výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího,
jelikož potud není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak
může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy
tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel
však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Dovolání je polemikou se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého vylučovací
žalobě nelze vyhovět, není-li předmět vyloučení ke dni rozhodnutí soudu sepsán
v konkursní podstatě úpadce. V závěru, že ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce nelze prostřednictvím vylučovací žaloby dle § 19 odst. 2 ZKV vyloučit
to, co v ní není sepsáno, je ovšem napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem
27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Výše uvedený závěr se přitom nepochybně prosadí také v případě, že předmětem
vylučovací žaloby je (jako v posuzované věci) peněžité plnění. Jak Nejvyšší
soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo
1005/2003, uveřejněném pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (odkazuje dále na svůj rozsudek ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29
Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), vylučovací žalobou podle § 19 odst.
2 ZKV se sice lze domáhat i
vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za
zpeněžený majetek z konkursní podstaty, to nicméně platí jen tehdy, jde-li o
peněžité plnění získané zpeněžením věci sepsané předtím do konkursní podstaty. Konečně, ani v posouzení otázky způsobu uplatnění sjednané výhrady
vlastnického práva v konkursu prohlášeném na majetek dlužníka podle zákona č. 328/1991 Sb., se napadené rozhodnutí neodchyluje od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu. Srov. k tomu zejména R 105/2010 (na které přiléhavě odkázal v
odůvodnění svého rozhodnutí již odvolací soud), v němž Nejvyšší soud vysvětlil,
že sjednal-li prodávající s kupujícím výhradu vlastnického práva ve smyslu
ustanovení § 445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a porušil-li
kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající
před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k
nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s
kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z
těchto práv vylučuje uplatnění druhého. V konkursních poměrech se pak výhrada
vlastnického práva prosazuje prostřednictvím úpravy obsažené v § 14 odst. 4
ZKV, když v popsané situaci (neuhrazená kupní cena na straně jedné, nepřevedené
vlastnické právo na straně druhé) jde o smlouvu o vzájemném plnění, která
nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým
účastníkem smlouvy, anebo byla splněna (oběma stranami) jen částečně. Jestliže dovolatel v poměrech projednávané věci ani netvrdil, že by od kupní
smlouvy dle § 14 odst. 4 ZKV odstoupil, nemohl se pak (již z tohoto důvodu)
domáhat ani vyloučení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva
(případně vyloučení náhradního peněžitého plnění za ně). Pro úplnost lze dodat,
že na odstoupení od kupní smlouvy nebylo možné bez dalšího usuzovat ani z toho,
že dovolatel podal vylučovací žalobu, jestliže (jak sám tvrdil i v podaném
dovolání) souběžně uplatňoval též nárok na zaplacení kupní ceny v konkursu
vedeném na majetek úpadkyně přihláškou pohledávky.
K zániku vlastnického práva k věci zpracováním (§ 135b zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku) a tedy i k trvání výhrady vlastnického práva pak srov.
rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června
2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003, uveřejněný pod číslem 81/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (argumenty, jimiž dovolatel zpochybňuje skutkový závěr
o zabudování zboží a formuluje vlastní skutkové závěry, je / posuzováno podle
obsahu/ prosazován skutkový dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž
dovolatel u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici a na jehož základě dovolání dle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze připustit.
K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší
soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února
2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6.
března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle
obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu