29 Cdo 2556/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně KOVINTRADE Praha spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Holečkova
777/39, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 45272875, zastoupené JUDr. Mgr.
Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,
Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) AM-Metal s. r. o., se
sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Vinohradská 2029/124, PSČ 130 00, identifikační
číslo osoby 24670642 a 2) M. H., zastoupeným JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml.,
advokátem, se sídlem v Brně – Městě, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 56 Cm 9/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 439/2013-130, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 5 Cmo
439/2013-130, se ve druhém a třetím výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 24. ledna 2013, č. j.
56 Cm 9/2013-24, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a
nerozdílně směnečný peníz ve výši 359.996,98 Kč s 6% úrokem od 10. ledna 2013
do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.200,- Kč (bod I. výroku) a žalobkyni
– s odkazem na ustanovení § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
(bod II. výroku).
Rozsudkem ze dne 24. července 2013, č. j. 56 Cm 9/2013-91, soud prvního stupně
zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu k oběma žalovaným co do směnečného
peníze ve výši 20.000,- Kč s 6% úrokem z této částky od 10. ledna 2013 do
zaplacení a směnečné odměny ve výši 66,60 Kč (a řízení v této části zastavil) a
dále v bodu II. výroku o nákladech řízení; ve zbývajícím rozsahu ponechal
směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.), uložil žalovaným, aby
žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 79.044,- Kč
(výrok II.) a rozhodl o vrácení přeplatku na záloze na znalecký posudek ve výši
7.300,- Kč (výrok III.).
Přitom – jde-li o výrok o nákladech řízení – uzavřel, že s ohledem na okolnosti
projednávané věci není namístě odepřít žalobkyni s odkazem na ustanovení § 142a
o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, když v dané věci nejde o případ tzv.
bagatelních sporů, na něž zmiňované ustanovení zjevně míří. Navíc první
žalovaná (jejímž jednatelem byl druhý žalovaný) v daném případě věděla, že
žalobkyni (blanko)směnkou zajištěnou pohledávku neuhradila a musela tak být
srozuměna i s tím, že žalobkyně je oprávněna blankosměnku doplnit. I přes
uvedené skutečnosti však na předmětnou pohledávku první žalovaná plnila (a to
až po vydání směnečné platebního rozkazu) pouze částečně.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný
platební rozkaz ponechán v platnosti (první výrok), změnil jej ve výroku II. o
nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
„námitkového“ řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (třetí výrok).
Odvolací soud, jde-li o měnící výrok o nákladech řízení, na rozdíl od soudu
prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nelze náhradu nákladů „námitkového“ řízení
– v situaci, kdy nebyly splněny předpoklady stanovené v ustanovení § 142a o. s.
ř. – přiznat. Přitom zdůraznil, že jakkoli podnětem pro zařazení tohoto
ustanovení do občanského soudního řádu „byly některé problémy s vymáháním
hromadně skupovaných bagatelních pohledávek“, nelze z něj (v podobě, v jaké se
stal součástí právního řádu) dovozovat, že se týká jen pohledávek do určité
výše, popř. jen věcí spotřebitelských. Naopak je nutné jej vztáhnout na všechny
„spory na plnění“, včetně sporů obchodních.
Proti druhému (měnícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. (majíc za to, že
ve výkladu ustanovení § 142a o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem dosud
neřešenou), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka, obsáhle argumentujíc ve prospěch závěru, podle
kterého ustanovení § 142a o. s. ř. na rozkazní řízení (včetně směnečného
rozkazního řízení) vůbec nedopadá (a soudům nižších stupňů tak nic nebránilo v
tom, aby ve věci úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení přiznaly),
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním dotčeném
výroku) změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II.
potvrzuje.
Žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, majíce závěry napadeného
rozhodnutí (co do výkladu ustanovení § 142a o. s. ř.) za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení
dovolatelkou předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení § 142a o. s.
ř.) je napadené rozhodnutí v rozporu s (později přijatou) judikaturou
Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 142a o. s. ř. žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené
podle § 80 písm. b) o. s. ř., má právo na náhradu nákladů řízení proti
žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu
na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou
adresu výzvu k plnění (odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele,
může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i
v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v
odstavci 1 nezaslal (odstavec 2).
Výkladem ustanovení § 142a o. s. ř. (tj. otázkami souvisejícími s institutem
tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19.
února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, přičemž závěry, k nimž dospěl (a na nichž
nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout následovně.
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení § 142a o.
s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit
praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním)
zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o
náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - § 137
odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané
zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na
zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí
a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním
žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li
totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při
respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy
České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu
nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv
dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat
(jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval
žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem
konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem
uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o
„opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce,
jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v
době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení
§ 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v
případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí,
popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník
ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a
o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro
který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení § 71a zákona č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší
důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k
plnění.
4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě,
kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním
rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.).
5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při
posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách.
Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce
vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §
142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených
listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může
soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů
řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný)
odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě
nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely
(následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora.
Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o
nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co
do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1
o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše
specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva
žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a
stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před
podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a
současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“
neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce.
6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem je situace odlišná (jen)
potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz
neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda
směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém
rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci
směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě
platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně
naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném
prostředku (odvolání – srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o
nákladech řízení.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů
neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním
napadené části a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že odvoláním napadaným výrokem
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto nejen o nákladech námitkového
řízení, ale (ve spojení s částí výroku I., jíž byl zrušen bod II. výroku
směnečného platebního rozkazu o nákladech řízení) také o nákladech vzniklých do
vydání směnečného platebního rozkazu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu