U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Ing. Pavla Bednaříka, jako správce konkursní podstaty úpadce Moravia
Banky, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45192855, zastoupeného Mgr.
Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě,
Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi, jako
správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“,
identifikační číslo osoby 41034261, o určení pravosti pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 46/2005, o dovolání žalobce proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2012, č. j. 9 Cmo
25/2012-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 21. června 2012, č. j. 32 Cm 46/2005-43, Krajský soud v
Ostravě zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty
úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci) domáhal vůči žalovanému (správci
konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“ – dále jen „banka
U“) určení pravosti pohledávky ve výši 27.399.832,- Kč vzniklé na základě
smlouvy o sdružení ze dne 19. prosince 1995, reg. č. 11-254/95/TU (bod I.
výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně – vycházeje z toho, že v řízení vedeném u téhož soudu pod
sp. zn. 32 Cm 42/2007 již bylo o stejné věci mezi týmiž účastníky soudem
pravomocně rozhodnuto – uzavřel, že projednání dané věci brání překážka věci
pravomocně rozsouzené a řízení proto zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 104 odst. 1 a § 159a o. s. ř. –
přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého rozhodnutí v projednávané
věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, kterou vytváří rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2010, č. j. 32 Cm 42/2007-51, ve
spojení s (částečně měnícím) rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.
února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124 (jimiž bylo mezi týmiž účastníky
pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby o určení pravosti shodné pohledávky).
Na shora uvedeném závěru přitom není podle odvolacího soudu způsobilá ničeho
změnit ani skutečnost, že žalovaný správce konkursní podstaty popřel žalobcem
přihlášenou pohledávku postupně na třech přezkumných jednáních a žalobce
následně opakovaně vyzval k podání incidenční žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel poukazuje na to, že žalovaný správce konkursní podstaty popřel
pohledávku, kterou žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek banky U,
celkem třikrát, žalobce byl proto také „nucen celkem třikrát podat incidenční
žalobu zcela shodného obsahu“ (první žaloba je vedena Krajským soudem v Ostravě
pod sp. zn. 32 Cm 375/2004, druhá žaloba je projednávána v této věci a o třetí
žalobě bylo soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto ve věci vedené pod sp.
zn. 32 Cm 42/2007).
Za tohoto stavu měly podle dovolatele soudy nejprve zkoumat, zda projednání v
pořadí druhé a třetí věci nebránila překážka litispendence podle ustanovení §
83 o. s. ř. a řízení v těchto věcech podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.
zastavit. Jestliže tak neučinily, nemohou v nyní projednávané věci „poukazovat
na překážku věci rozsouzené“, kterou by mělo představovat rozhodnutí vydané v
později zahájeném řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1
insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před
účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí
dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění
účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – rozhodnutí je, stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nikoli
tedy podle § 237 o. s. ř., jak nesprávně uvádí dovolatel), není však důvodné.
Ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. určuje, že jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté (rei iudicatae) tedy brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, byla znovu projednávána.
Rozhodovací praxe obecných soudů je ustálena v závěru, podle kterého tentýž
předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného
skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů
vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek,
který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po
právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako
vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné
obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení
týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již
skončeného řízení. Shodně srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20
Cdo 2481/99, ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99 nebo ze dne 31.
května 2011, sp. zn. 29 Cdo 328/2009, uveřejněných pod čísly 60/2001, 31/2002,
85/2003 a 137/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve světle těchto judikatorních závěrů pak nemá ani Nejvyšší soud žádných pochyb
o tom, že v této věci jde o stejnou věc jako je ta, o které bylo rozhodnuto
soudem prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cm 42/2007 (jde o týž
nárok, o stejný předmět řízení a o stejné účastníky). Dovolatel ostatně závěr
soudů nižších stupňů o tom, že v označeném řízení již bylo pravomocně
rozhodnuto o stejné věci týchž účastníků, ani nezpochybňuje.
Z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí pak nemají žádného
významu ani námitky dovolatele, podle nichž rozhodnutí vytvářející překážku
věci pravomocně rozhodnuté bylo vydáno v později zahájeném řízení, tedy v
řízení, jehož meritornímu skončení měla bránit překážka litispendence (překážka
zahájeného řízení) podle § 83 o. s. ř.. Ani v takovém případě totiž nelze
přehlížet účinky, jež zákon s pravomocným skončením občanského soudního řízení
spojuje (srov. § 159 a § 159a o. s. ř.) a jež se (mimo jiné) projevují právě
tím, že bylo-li o věci již pravomocně rozhodnuto, brání tato skutečnost (vůči
soudu, účastníkům řízení a případně i dalším osobám) novému projednání téže
věci, a to bez zřetele k tomu, kdy byla ostatní řízení zahájena. Jinak řečeno,
bylo-li v jednom z navzájem si „konkurujících“ řízení již pravomocně
rozhodnuto, je tím založena pro ostatní řízení překážka věci pravomocně
rozhodnuté a překážka litispendence se stává obsolentní.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož meritornímu rozhodnutí v projednávané věci
brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, je tak správný.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
Nejvyšší soud dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení
úspěšný a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu