29 Cdo 2578/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46,
PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Jaroslavem
Poláčkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích – Zeleném předměstí, náměstí
Republiky 53, PSČ 530 02, proti žalované M. S., zastoupené Mgr. Ondřejem
Filipem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, PSČ 562 01, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 13/2005, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 5 Cmo 557/2012-331, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 29. dubna 2002, č. j. 43 Sm 71/2002-6,
uložil Krajský soud v Hradci Králové žalované zaplatit žalobkyni částku
78.431,- Kč s 6% úrokem od 27. listopadu 2001 do zaplacení a na nákladech
řízení částku 19.560,- Kč (16.420,- Kč „za právní zastoupení“ a 3.140,- Kč za
soudní poplatek). Rozsudkem ze dne 11. října 2012, č. j. 43 Cm 13/2005-308, Krajský soud v Hradci
Králové rozhodl o námitkách žalované proti výše uvedenému směnečnému platebnímu
rozkazu, tak, že jej ponechal v platnosti (výrok I.). Dále uložil žalované
zaplatit žalobkyni na nákladech námitkového řízení částku 900,- Kč (výrok II.),
rozhodl o odměně zástupce ustanoveného žalované (výrok III.) a o tom, že
žalovaná není povinna hradit státu náklady na svědečné a znalečné (výrok IV.). Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 11. dubna 2013,
č. j. 5 Cmo 557/2012-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve
věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení a žalované
uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů „původního odvolacího řízení a
následného řízení před soudem prvního stupně“ částku 33.382,- Kč (druhý výrok)
a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši
17.315,- Kč (třetí výrok). Odvolací soud ? na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, podle
něhož v poměrech dané věci jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 150
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ? uzavřel, že „rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky stojí na principu
úspěchu ve věci a aby byl prostor pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.,
muselo by jít o naprosto mimořádnou situaci“. V poměrech dané věci shledal
„použití tohoto ustanovení nepřiměřené okolnostem“, zdůrazňuje, že „sociální
situace může najít odraz při rozhodování o znalečném, o osvobození od soudního
poplatku, o ustanovení zástupce. Úvahy o sociální situaci účastníka bez dalšího
nemají při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky místo“. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně části náhrady nákladů řízení vzdala (viz
podání žalobkyně ze dne 12. října 2012 – č. l. 305), odvolací soud s odkazem na
ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalobkyni vůči žalované „za předchozí
odvolací řízení“ částku 22.994,- Kč („odměna v částce 19.140,- Kč, 2x režijní
paušál po 300,- Kč, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 8 půlhodin po 100,- Kč,
cestovné v částce 1.414,- Kč, soudní poplatek ve výši 1.040,- Kč“), „za
následné řízení před soudem prvního stupně“ částku 10.388,- Kč („50% odměna
advokáta ve výši 9.570,- Kč, 1x režijní paušál po 300,- Kč, náhrada za
promeškaný čas v rozsahu 2 půlhodin po 100,- Kč, cestovné 318,- Kč“), tj. úhrnem „za obě řízení“ 33.382,- Kč (viz druhý výrok). Výši náhrady nákladů za (druhé) odvolací řízení určil částkou 17.315,- Kč
(„odměna advokáta v částce 14.250,- Kč, 3x režijní paušál po 300,- Kč, náhrada
za promeškaný čas v rozsahu 8 půlhodin po 100,- Kč, cestovné v částce 1.365,-
Kč“). Při určení výše náhrady nákladů za právní zastoupení přitom odvolací soud
vycházel z vyhlášky č.
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, zdůrazňujíc, že tímto
rozhodnutím bylo ukončeno řízení ve věci a žalované uložena povinnost hradit
náklady řízení v celkové výši 70.257,- Kč, z toho 19.560,- Kč z titulu
směnečného platebního rozkazu, který byl ponechán v platnosti, 33.382,- Kč na
nákladech předchozího řízení a 17.315,- Kč na nákladech odvolacího řízení. „Odměna advokáta byla v rámci nákladů řízení určena dle vyhlášky, jež byla
nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušena jako „protiústavní“. Dovolatelka „má za to, že s ohledem na důvody zrušení vyhlášky odporovalo
použití tohoto právního předpisu právním zásadám, jak je definuje nález
Ústavního soudu, již v době vydání rozhodnutí. Ústavní soud ve svém následném
doplňujícím stanovisku připustil přezkum vydaných rozhodnutí, žalovaná je
nicméně toho názoru, že za dané situace musí využít i mimořádného opravného
prostředku v podobě dovolání k Nejvyššímu soudu a že věc lze v tomto řízení
posoudit a vyřešit, přičemž náklady řízení musí být stanoveny dle platné
vyhlášky č. 177/1996 Sb.“. Dále dovolatelka poukazuje na skutečnost, že „v tomto konkrétním případě bylo
použití vyhlášky pro ni nepřiměřeně tvrdé a situace odpovídala případům, za
nichž byly náklady rušeny či snižovány již dle předchozí praxe soudů. Jednalo
se o situaci, kdy na straně žalované šlo o běžnou fyzickou osobu (v tomto
případě navíc osobu se špatným zdravotním stavem a osobu osvobozenou od
soudních poplatků) a na straně žalobkyně o subjekt zabývající se hromadně
vymáháním pohledávek“. Podle dovolatelky „nebyl v rozhodování dovolacího soudu výše popsaný problém
řešen a věc má být po právní stránce posouzena jinak“; proto požaduje, aby
Nejvyšší soud „rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení, případně aby
napadené rozhodnutí změnil tak, že určí náklady řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.“. Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud tím, zda jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. (ve spojení s
omezením dle § 238 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle ustanovení § 238 o. s. ř.
dovolání podle § 237 není přípustné (…) d/ proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (…) [odstavec 1]. U
opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (odstavec 1 písm. d/), rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění
na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je
rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění (odstavec 2). Při výkladu shora citovaných ustanovení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo dne 9. října 2013 schváleno
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:
Za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. je od 1. ledna 2013 dovolání
přípustné (s přihlédnutím k omezením dle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely
posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy,
z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř. [§ 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013], ani když je
výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do
„merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech
řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného
limitu nijak neprojevuje). V usnesení ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, dále Nejvyšší soud
dovodil, že rozhodly-li soudy nižších stupňů, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda
dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž
náhradu takto dovolateli odepřely. V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že dovolatelka brojí proti
výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení, namítajíc, že výše odměny za
zastupování advokátem (pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení procesně
úspěšné žalobkyně) měla být určena nikoli podle vyhlášky, nýbrž podle
advokátního tarifu. Skutečnost, že dovolatelka v dovolání výslovně neuvedla, v jakém rozsahu
rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nepředstavuje vadu dovolání, pro kterou by
nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.); není totiž pochyb o tom, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud
rozhodne (i) bez návrhu, a to podle obsahu spisu.
Za této situace je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech
řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující
rozdíl mezi částkou, kterou žalované uložil (z titulu odměny za právní
zastoupení) zaplatit žalobkyni odvolací soud v dovolání napadeném rozsudku a
částkou, která by z titulu odměny za právní zastoupení žalobkyni vůči žalované
příslušela, byla-li by stanovena podle advokátního tarifu. Odměna za zastupování advokátem (§ 137 odst. 2 o. s. ř.) v řízení náleží
žalobkyni za osm úkonů právní služby, a to:
1) přípravu a převzetí zastoupení ze dne 30. listopadu
2001,
2) sepis žaloby ze dne 30. listopadu 2001,
3) odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 43 Cm 13/2005-238, v rozsahu částky 26.000,- Kč s 6%
úrokem od 27. listopadu 2001 do zaplacení, sepsané dne 12. prosince 2011,
4) vyjádření k odvolání žalované proti témuž rozhodnutí co do
částky 52.431,- Kč s 6% úrokem od 27. listopadu 2001 do zaplacení, sepsané dne
18. ledna 2012,
5) účast u jednání odvolacího soudu dne 31. května 2012,
6) účast u jednání soudu prvního stupně dne 11. října 2012,
7) vyjádření k odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního
stupně,
8) účast u odvolacího jednání dne 11. dubna 2013. Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny u prvních dvou úkonů
právní služby sestává z částky 78.431,- Kč (jistina) a z 6% úroku z jistiny od
27. listopadu 2001 do 30. listopadu 2001). Tomu odpovídá (dle § 7 advokátního
tarifu ve znění účinném k 30. listopadu 2001) mimosmluvní odměna ve výši
2.725,- Kč za každý z těchto úkonů právní služby. U třetího úkonu právní služby tarifní hodnota sestává z částky 26.000,- Kč
(jistina) a z 6% úroku z jistiny za dobu od 27. listopadu 2001 do 12. prosince
2011. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012) mimosmluvní odměna ve výši 2.780,- Kč. Tarifní hodnota u čtvrtého úkonu právní služby sestává z částky 52.431,- Kč
(jistina) a z 6% úroku z jistiny za dobu od 27. listopadu 2001 do 18. ledna
2012). Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 4.500,- Kč. V případě pátého úkonu právní služby sestává tarifní hodnotu z částky 78.431,-
Kč (jistina) a z 6% úroku z jistiny od 27. listopadu 2001 do 31. května 2012. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 6.220,- Kč. U šestého úkonu právní služby sestává tarifní hodnota z částky 78.431,- Kč
(jistina) a z 6% úroku od 27. listopadu 2001 do 11. října 2012. Tomu odpovídá
mimosmluvní odměna ve výši 6.300,- Kč. Tarifní hodnota u sedmého úkonu právní služby sestává z částky 78.431,- Kč
(jistina) a z 6% úroku od 27. listopadu 2001 do 10. prosince 2012. Tomu
odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 6.340,- Kč. Konečně u osmého úkonu právní služby činí tarifní hodnota 78.431,- Kč (dle § 7
bodu 5. a § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna 2013) a
mimosmluvní odměna 4.260,- Kč.
Byla-li by výše odměny právního zástupce žalobkyně za jednotlivé úkony právní
služby určena podle advokátního tarifu, celkem činila 35.850,- Kč. Přitom napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalované uloženo zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení, jde-li o odměnu za právní zastoupení,
úhrnem částku 59.230,- Kč (16.270,- Kč ve výroku směnečného platebního rozkazu,
jenž byl v plném rozsahu ponechán v platnosti, 19.140,- Kč za „první“ odvolací
řízení, 9.570,- Kč za řízení před soudem prvního stupně a 14.250,- Kč za
„druhé“ odvolací řízení). V žádné z výše uvedených variant nebylo uvažováno s paušální částkou náhrady
hotových výdajů za jednotlivé úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3
advokátního tarifu, jelikož šlo o částku u obou výpočtů shodnou, ani s náhradou
za ztrátu času, s hotovými výdaji a soudními poplatky. Jelikož rozdíl mezi částkou, kterou z titulu náhrady nákladů řízení (v rozsahu
odměny za právní zastoupení) uložil žalované zaplatit žalobkyni odvolací soud
(59.230,- Kč) a částkou vypočtenou dle dovolatelky (rozuměj odměnou za právní
zastoupení určenou podle advokátního tarifu) [35.850,- Kč] činí 23.380,- Kč, je
nepochybné, že dovolání žalované není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve spojení se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) přípustné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobkyni v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Byť žalobkyně
podala vyjádření k dovolání, které (obecně vzato) je ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. k) advokátního tarifu úkonem právní služby, z obsahu zmíněného
podání plyne, že žalobkyně (jen) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
jelikož odvolací soud rozhodl o nákladech řízení „podle platného právního
předpisu“; z hlediska důvodů, které Nejvyšší soud vedly k odmítnutí dovolání,
tak neuplatnila žádné relevantní argumenty. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.