29 Cdo 258/2024-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce STYLE BOHEMIA s. r. o., se sídlem v Zásadě 207, PSČ 468 25, identifikační číslo osoby 27260879, proti žalovanému Detesk s. r. o., se sídlem v Železném Brodu, Příkrá 401, PSČ 468 22, identifikační číslo osoby 25485121, zastoupenému Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, o náhradu škody a jiné újmy, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, pod sp. zn. 76 Cm 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022, č. j. 17 Cmo 28/2022-358, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.848 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 76 Cm 1/2015-323, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení náhrady škody v celkové výši 5.000.000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 2.000.000 Kč (vždy s blíže specifikovaným příslušenstvím) [body I. a II. výroku] a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 384.296 Kč (bod III. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (mimo jiné) z toho, že: [1] Žalovaný podal dne 24. 6. 2014 u insolvenčního soudu insolvenční návrh, kterým se domáhal zjištění úpadku žalobce a prohlášení konkursu na jeho majetek. [2] Insolvenční soud insolvenční návrh usnesením ze dne 15. 5. 2015, č. j. KSLB 86 INS 17305/2014-A-45, zamítl, Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí usnesením ze dne 30. 11. 2015 potvrdil. [3] Z insolvenčního návrhu se podává, že v době jeho vyhotovení měl mít žalovaný vůči žalobci pohledávku ve výši 2.140.061,20 Kč. Žalovaný jako insolvenční navrhovatel označil v insolvenčním návrhu další věřitele, a to Finanční úřad pro Liberecký kraj, Celní úřad v Liberci a Okresní správu sociálního zabezpečení. Další pohledávku po splatnosti pak měla Česká spořitelna a. s. [4] Žalobce v žalobě uplatňuje tři samostatné nároky, a to 1/ náhradu škody zahrnující vynaložené náklady na udržení provozuschopnosti závodu po dobu trvání insolvenčního řízení, 2/ ušlý zisk po dobu insolvenčního řízení, 3/ nemajetkovou újmu způsobenou poškozením dobré pověsti žalobce.
3. Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 147 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 2951 odst. 2 a 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 101 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k závěru, že žaloba nemůže obstát ze dvou důvodů. Především bylo zjištěno, že insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, případně se domluvil na jiném způsobu plnění těchto závazků. Za tohoto stavu nelze podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy úspěšně uplatnit.
4. Dále soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby bylo možné dovodit, že žalovaný odpovídá za škodu nebo jinou újmu způsobenou podáním insolvenčního návrhu dle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona, nebylo by možné žalobě vyhovět proto, že žalobce nesplnil povinnost tvrzení, ani povinnost důkazní ve vztahu k uplatněným nárokům. Nebylo tak možné zjistit, zda žalobci vznikla podáním insolvenčního návrhu škoda nebo nemajetková újma. Soud prvního stupně přitom nemohl žalobce ani poučit o povinnosti doplnit skutková tvrzení a důkazy k prokázání jeho nároku, neboť žalobce se jednání konaného dne 18. 5. 2022 bez omluvy nezúčastnil.
5. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2022,č. j. 17 Cmo 28/2022-358, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku, změnil jej v bodě III. výroku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí
částku 314.358 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud především nepřisvědčil námitce žalobce, že byl postupem soudu prvního stupně při jednání konaném dne 18. 5. 2022 dotčen na svých právech. Žalobci bylo předvolání k jednání (byť fikcí) doručeno s dostatečným předstihem a žalobce vůbec (natož pak včas a z důležitého důvodu) nepožádal o odročení. Byly tak splněny všechny zákonné předpoklady dle § 101 odst. 3 o. s. ř. pro soudem prvního stupně zvolený postup, tedy projednání a rozhodnutí věci v nepřítomnosti žalobce.
7. Dále odvolací soud uzavřel, že žalobce v projednávané věci nesplnil (již) svou povinnost tvrzení ve vztahu k objasnění konkrétních skutečností, na jejichž podkladě by bylo možné učinit jednoznačný závěr, že žalobci vznikla škoda nebo jiná újma odpovídající částkám tvrzeným v žalobě. S ohledem na tento závěr nebylo nutné (při respektování zásady rychlosti a hospodárnosti řízení) zabývat se otázkou naplnění obecných předpokladů vzniku základu práva žalobce na náhradu škody nebo jiné újmy ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Již nesplnění povinnosti tvrzení žalobce v daném směru – tedy bez ohledu na výsledek řešení otázky základu práva žalobce – totiž nemohlo přivodit jiný výsledek řízení než zamítnutí žaloby.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že rozhodly bez přítomnosti osoby oprávněné za něj jednat, byť se z důvodu nemoci nemohla tato osoba jednání účastnit. Nejvyššímu soudu v této souvislosti předkládá k řešení otázku, za jakých podmínek může soud jednat bez přítomnosti účastníka. Podle názoru dovolatele měl soud prvního stupně případně postupovat dle ustanovení § 29 odst. 3 a 4 o. s. ř. a ustanovit dovolateli, který se nemohl ze zdravotních důvodů řízení účastnit, opatrovníka.
10. Dovolatel dále zpochybňuje také způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami vztahujícími se k otázce (ne)naplnění předpokladů odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou podáním insolvenčního návrhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona.
11. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání žalobce odmítnout. Ztotožňuje se s postupem soudu prvního stupně, který rozhodl při jednání bez přítomnosti žalobce, k druhé dovolací námitce pak zdůrazňuje, že s ohledem na závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neunesl již břemeno tvrzení, nebylo nutné dovolatelem předestřenou otázku vůbec řešit.
12. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
14. Námitkou, podle níž byl dovolatel postupem soudů nižších stupňů zkrácen na svých procesních právech tím, že se jednání před soudem prvního stupně konalo bez jeho přítomnosti (soud prvního stupně postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř.), dovolatel vystihuje (z obsahového hlediska) tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. Jde-li o výhrady, že se odvolací soud nevěnoval odvolacím námitkám, jež se týkaly otázky (ne)naplnění předpokladů odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou podáním insolvenčního návrhu ve smyslu ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, dovolatel potud zjevně přehlíží důvody, pro které odvolací soud potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně zamítl žalobu jednak s odkazem na ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, když neměl nárok dovolatele za opodstatněný se zřetelem k důvodu zamítnutí insolvenčního návrhu, jednak proto, že dovolatel nesplnil (ani) povinnost tvrzení (potažmo povinnost důkazní) ve vztahu k žalobou uplatněným nárokům. Odvolací soud pak přitakal soudu prvního stupně v druhém z uvedených závěrů, když se ztotožnil s tím, že dovolatel netvrdil skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možné učinit závěr, že dovolateli vznikla škoda nebo jiná újma odpovídající částkám žalobou požadovaným. Tento závěr dovolatel nenapadá.
16. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že spočívá- li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). K tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Kdyby obstál (dovoláním nezpochybněný) závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatel neunesl (ani) břemeno tvrzení ohledně skutečností zákládajících jeho tvrzený nárok na náhradu škody či jiné újmy, nemohlo by mít zkoumání podmínek důvodnosti nároku na náhradu škody či jiné újmy podle § 147 odst. 2 insolvenčního zákona v projednávané věci žádný smysl.
18. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že usnesením ze dne 21. 8. 2024, č. j. 29 Cdo 258/2024-407, vyrozuměl účastníky řízení o tom, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 22. 4. 2024, č. j. KSLB 87 INS 395/2023-B-35, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 23. 4. 2024, v 9:34 hodin, přeměnil reorganizaci žalobce v konkurs, v důsledku čehož bylo (okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku) dovolací řízení v této věci přerušeno. Vzhledem k tomu, že insolvenční správkyně jako osoba oprávněná přednostně navrhnout pokračování v řízení tak neučinila, vyzval Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2024, č. j. 29 Cdo 258/2024-411, (v souladu s § 264 odst. 2 insolvenčního zákona) účastníky řízení, aby mu sdělili, zda podávají návrh na pokračování v dovolacím řízení. Žalovaný požádal o pokračování v dovolacím řízení podáním ze dne 26. 9. 2024, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení pokračoval s tím, že dlužník (dovolatel) zůstal i nadále jeho účastníkem.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. 2. 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 5.050.000 Kč) částku 28.500 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 6.048 Kč činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 34.848 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 28. 11. 2024 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu