29 Cdo 2606/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny,
CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v
právní věci žalobkyně: K.b., adresa pro doručování - okresní pobočka H.K.,
proti žalovaným: 1) T., spol. s r. o., 2) S.Š., 3) R.Š., 4)
Z.H., 5) A.H., oba posledně jmenováni zast. advokátkou, 6) J. P., 7) J.P.,
oba zastoupeni advokátkou, o 1,760.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm
127/97, o dovolání žalovaných 6) a 7) proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. března 2000, č. j. 5 Cmo
558/99-140, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozhodl k odvolání žalovaných
4), 5), 6) a 7) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4.
1999 čj. 44 Cm 127/97-80 výše označeným rozsudkem v předmětné věci, že I.
Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu, tj. v bodě VI. a VIII.
mění takto: Žalovaní 4), 5), 6) a 7) jsou povinni zaplatit žalobkyni Kč
1,760.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 25% od 1. 2. 1997 do
zaplacení, na úrocích naběhlých od 1. 2. 1997 částku Kč 1,171.341,91 a na
poplatcích částku Kč 3.360,-, přičemž ve vztahu k žalovaným 4) a 5) je
žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku
prodeje zástavy, tj. domu čp. 1160 se stavební parcelou č. 901/21 a pozemkovou
parcelou č. 901/2, které jsou zapsané na LV č. 158 pro obec a k. ú. R. n. K.,
jejichž prodej jsou žalovaní 4) a 5) povinni strpět , a ve vztahu k žalovaným
6) a 7) je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z
výtěžku prodeje zástavy, tj. domu čp. 151 se stavební parcelou č. 280, stavební
parcely č. 445 a pozemkové parcely č. 670/7 zahrada, které jsou
zapsané na LV č. 124 pro obec S. a k. ú. S. n. M., jejichž prodej jsou
žalovaní 6) a 7) povinni strpět. Plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu
tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných. II. Body VII. a IX. napadeného
rozsudku se potvrzují. III. Žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. IV. Dovolání se nepřipouští.
Soud prvního stupně ve shora uvedeném rozsudku rozhodl mimo jiné ve
výroku VIII., že soud povoluje k uspokojení pohledávky žalobkyně ze smlouvy o
úvěru reg. č. 04-0324-01-15402 prodej nemovitostí ve
vlastnictví žalovaného 6) a žalovaného 7), a to domu čp. 151 na stav. parc. č.
280, stav. parc. č. 280 a 448 a p. p. č. 670/7, zapsaných na LV č. 124 pro k.
ú. S. n. M. a obec S. u Katastrálního úřadu Ž. n. S. a ve výroku
IX., že žalovaní 6) a 7) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 5.000,-
Kč na nákladech soudního řízení.
Žalovaní 6) a 7) se odvoláním domáhali změny ve výrocích VIII. a IX.
tak, že žaloba vůči nim se zamítá.
Odvolací soud k návrhu žalobkyně připustil usnesením změnu žalobního
petitu ve vztahu k žalovaným 4), 5), 6) a 7) tak, že tito
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni Kč 1,760.000,- s úrokem z prodlení ve
výši 25% od 1. 2. 1997 do zaplacení, na úrocích naběhlých od 1. 2. 1997 částku
Kč 1,171.341,91 a na poplatcích částku Kč 3.360,-, přičemž ve vztahu k
žalovaným 4) a 5) je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky
pouze z výtěžku prodeje zástavy, tj. domu čp. 1160 se stavební parcelou č.
901/21 a pozemkovou parcelou č. 901/2, které jsou zapsané na LV č. 158 pro obec
a k.. ú. R.n.K., jejichž prodej jsou žalovaní 4) a 5) povinni strpět a ve
vztahu k žalovaným 6) a 7) je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své
pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, tj. domu čp. 151 se stavební
parcelou č. 280, stavební parcely č. 445 a pozemkové parcely č. 670/7 zahrada,
které jsou zapsané na LV č. 124 pro obec S. a k. ú. S. n.M., jejichž prodej
jsou žalovaní 6) a 7) povinni strpět. Plněním jednoho ze žalovaných zaniká v
rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných. Připuštění této změny má
podle názoru odvolacího soudu oporu v ust. § 95 o. s. ř., přičemž žalobkyně se
touto změnou vrátila k původnímu žalobnímu petitu.
Odvolací soud vyšel z dokazování a skutkových závěrů soudu prvního
stupně. Těžiště odvolacího řízení spatřoval v posouzení otázky způsobu
realizace zástavního práva ve vztahu k zástavním dlužníkům, kteří jsou osoby
odlišné od obligačního dlužníka.
Odvolací soud se opřel o právní názor Nejvyššího soudu, že právo
zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vůči
zástavci (zástavnímu dlužníkovi) v řízení před soudem je možno uplatnit pouze
jako právo na zaplacení zástavním právem zajištěné pohledávky (včetně
příslušenství) s tím, že uspokojení pohledávky se oprávněný zástavní věřitel
může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Na tomto právním názoru není třeba
nic měnit ani po vydání zákona č. 165/1998 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 9.
1998, jde-li o nároky, které vznikly před účinností tohoto zákona. Právě o
takovou situaci se v daném případě jedná, když žalovaní 4) a 5) i žalovaní 6) a
7) uzavřeli zástavní smlouvu dne 26. 1. 1993.
Námitku žalovaných 6) a 7), že zajištění zástavním právem zaniklo z
důvodu odstoupení žalobkyně od úvěrové smlouvy, shledal odvolací soud
nedůvodnou. V daném případě se domáhala žalobkyně zaplacení dluhu na žalovaném
1) jako obligačním dlužníku až v době, kdy již uplynul termín splatnosti úvěru
(podle úvěrové smlouvy byl konečný termín splatnosti úvěru den 25. 1. 1996 a
žaloba došla soudu dne 11. 2. 1997). Ani odstoupení žalobkyně od úvěrové
smlouvy by však nic nezměnilo na existenci zajišťovacího závazku žalovaných 4),
5), 6) a 7). I v této otázce dospěl již Nejvyšší soud k závěru, že na základě
ustanovení § 506 obch. zák., které je ustanovením zvláštním ve vztahu k § 351
obch. zák., nevzniká nová pohledávka, ale pouze se mění podmínky, za nichž je
dlužník povinen pohledávku věřitele uspokojit, tj. stává se splatnou celá
pohledávka a dochází k tzv. ztrátě lhůty, resp. ztrátě výhody splátek.
Ustanovení smlouvy o úvěru o povinnosti dlužníka vrátit poskytnuté prostředky a
zaplatit úroky nutno pokládat za ustanovení, které vzhledem k povaze závazku má
trvat i po ukončení smlouvy na základě odstoupení. Akcesorický zajišťovací
závazek ze zástavní smlouvy trvá proto i po odstoupení od smlouvy o úvěru,
neboť je i nadále akcesorický k povinnosti vrátit poskytnuté prostředky s úroky.
Námitku odvolatelů, že žalobkyně nevyužila všech možností dosáhnout splacení
dluhu a že se mohla domáhat zaplacení na společnících žalovaného 1)
přinejmenším v rozsahu nesplaceného vkladu, posuzoval odvolací soud z hlediska
zástavního práva jako zcela irelevantní.
Odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek soudu prvního
stupně podle ust. § 220 o. s. ř. ve vztahu k žalovaným 4), 5), 6) a
7) změnil tak, že změněné žalobě ve vztahu k těmto žalovaným vyhověl.
Odvolací soud nevyhověl návrhu odvolatelů na připuštění dovolání k otázce
aplikace zák. č. 165/1998 Sb. na zástavní smlouvy uzavřené před jeho účinností
a otázce vlivu odstoupení od úvěrové smlouvy na trvání závazku ze smlouvy
zástavní. Vycházel z toho, že obě otázky byly již v rozhodovací činnosti
Nejvyššího soudu kompletně vyřešeny a odvolací soud respektuje právní názor
Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní 6) a 7), právně zastoupeni, dovolání s
tím, že jsou v daném případě splněny podmínky ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Prvním problémem, který podle názoru dovolatelů zůstává, je právní
důvod, na základě kterého byli zavázáni jako zástavní
dlužníci zaplatit pohledávku žalobkyně vůči žalovanému 1). Dovolatelé mají za
to, že podle ustanovení hmotného práva se nelze pouze na základě
zástavní smlouvy domáhat zaplacení konkrétní částky a ze samotného
ustanovení § 151a nevyplývá, že na základě zástavní smlouvy lze na
peněžní plnění žalovat. Pochybnou je i výše požadovaného plnění. K tomu, aby
dovolatelé měli povinnost plnění, měla však již v době uzavření zástavní
smlouvy žalobkyně právní prostředky, když měla možnost požadovat, aby
dovolatelé přistoupili ke smlouvě o úvěru a stali se tak dlužníky vedle
původního dlužníka s tím, že budou plnit pouze do výše výtěžku z prodeje
zástavy. Postoj žalobkyně byl však laxní i ve vztahu k plnění závazku dlužníka,
ač na to dovolatelé upozorňovali. Samotné znění výroku rozsudku pak představuje
účelový výklad, dopadající na případy závazku zástavních dlužníků před
vydáním zákona č. 165/1998 Sb.
Dovolatelé nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, pokud jde o druhou
námitku, týkající se zániku zástavní smlouvy jako akcesorického závazku, v
případě odstoupení žalobkyně od úvěrové smlouvy. Odstoupením od smlouvy se tato
smlouva ruší od počátku, mezi věřitelem a dlužníkem není již závazkový vztah a
věřitel se může domáhat plnění pouze jako bezdůvodného obohacení, tj. na
základě plnění bez právního důvodu. Při uzavírání zástavní smlouvy
předpokládali dovolatelé, že věřitel bude mít zájem na tom, aby jeho pohledávka
byla včas a řádně zaplacena, a teprve až později zjistili, že jako zástavní
dlužníci nemají jinou možnost, než upozornit věřitele na možnost nesplnění
závazku dlužníkem. Žalobkyně měla možnost kromě jiného ověřovat bonitu dlužníka
a povinnost provádět kontrolu plnění podmínek úvěru v průběhu trvání
závazkového vztahu. Podle článku VII. zástavní smlouvy se zástavní právo
zřizuje na dobu trvání závazkového věřitele vůči dlužníkovi, tento vztah však
skončil odstoupením žalobkyně od úvěrové smlouvy a tím zanikla i zástavní
smlouva. Splatnost zbytku úvěru a jeho příslušenství nastala z jiného právního
titulu - bezdůvodného obohacení, než ze zástavní smlouvy. Konečně dovolatelé
mají za to, že soudy nevzaly v úvahu ustanovení § 322 o. s. ř. Nemovitost,
která je předmětem zástavy, je starší rodinný domek na vesnici, jehož současná
hodnota podle znaleckého posudku nedosahuje ani 300.000,- Kč. V místě nejsou k
pronájmu obecní byty a nejsou k dispozici ani družstevní byty. Jeden z
dovolatelů je v plném invalidním důchodu pro nemoc z povolání, druhý je těsně
před důchodem s vážnými zdravotními problémy. Pokud by nemovitost dovolatelů
byla prodána, ztratili by základní prostředek potřebný pro
život a z toho důvodu nemůže nemovitost podléhat výkonu
rozhodnutí.
Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání
vyhověl a zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Zároveň dovolatelé navrhují odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
podle § 243 o. s. ř.
V doplnění dovolání z 6. 9. 2000 dovolatelé dále namítají, že v průběhu řízení
bylo zjištěno, že žalovaní 2) a 3) zaplatili částku odpovídající hodnotě jejich
zastavené nemovitosti a proto také nebyli již k zaplacení zavázáni, není však
zřejmé, jakým způsobem byla tato částka zohledněna, protože nebyla započtena
ani na jistinu, ani na příslušenství. Pokud jde o úroky z prodlení
považují dovolatelé výrok za nepřezkoumatelný, neboť jestliže soud
kapitalizoval výší úroků od 1. 2. 1997, měl zároveň stanovit, za které období
tak učinil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na přípustnost dovolání podle § 238
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 2. 2000 sp. zn.
32 Cdon 1046/98. Kromě toho zdůrazňuje, že od předmětné smlouvy o úvěru
žalobkyně nikdy neodstoupila a domáhala se svého nároku až po splatnosti celého
úvěru, tj. v době, kdy již měly být vráceny všechny prostředky, což také
konstatoval ve svém rozhodnutí odvolací soud. K námitce týkající se ust. § 322
o. s. ř. žalobkyně především uvádí, že řešení této otázky není předmětem řízení
nalézacího, ale exekučního. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Podle bodu 17. hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání vykazuje
náležitosti stanovené v § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř., se nejprve
musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. § 236
odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelé se dovolávají přípustnosti s odkazem na ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.
s tím, že odvolací soud ve výroku IV. svého rozsudku dovolání nepřipustil.
Dovolání však podle svého obsahu směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. ve věci
samé a dovolání je proto přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
První otázkou, jejíž právní posouzení dovolatelé zpochybňují, je otázka
aplikace ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění před novelou, provedenou
zákonem č. 165/1998 Sb.), podle něhož zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Dovolatelé mají za to, že v tomto případě se nelze žalobou domáhat zaplacení
peněžité částky.
K této otázce dovolací soud konstatuje, že nemá důvod nic měnit na své
rozhodovací praxi, podle které právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení
ze zástavy (§ 151f odst. 1 obč. zák.), nebyla-li zástavním právem zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen
jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího
příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní
věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č.
46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Dále je
namístě zdůraznit, že nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností zák. č. 165/1998 Sb., se i v
době po 1. 9. 1998 řídí ustanovením § 151 f) obč. zák., ve znění účinném do 31.
8. 1998 (viz R 70/2001, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, č. 10 a rovněž R 34/2001, ročník
2001, č. 5.). Pokud pak jde o výši požadovaného plnění, závazek zástavního
dlužníka a jeho výši nemůže nikterak zpochybnit a ovlivnit okolnost, že
zástavní věřitel má k dispozici i případné další právní prostředky pro
uspokojení svého nároku.
Druhá právní otázka, jejíž právní posouzení odvolacím soudem dovolatelé
napadají, spočívá v tom, zda závazek ze zástavní smlouvy jakožto akcesorického
závazku zaniká v důsledku odstoupení zástavního věřitele od úvěrové smlouvy s
tím, že věřitel se může domáhat dlužného plnění jen jako bezdůvodného obohacení.
I v této otázce již dovolací soud několikrát judikoval, že odstoupením od
smlouvy o úvěru podle ust. § 506 obchodního zákoníku (zákon č.
513/1991 Sb., v rozhodném znění, dále též „obch. zák.“) nezanikají všechna
práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která měl
dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele.
Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky
odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže
vzniknout podle ust. § 351 odst. 2 obch. zák. nová pohledávka. Odstoupením se
mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou
povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za
podmínek stanovených ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu
(celou dlužnou částku s úroky). Pokud tudíž odstoupením od smlouvy o
úvěru podle ust. § 506 obch. zák. pohledávka věřitele nezaniká, pak
bylo-li k zajištění této pohledávky zřízeno zástavní právo, nezaniká tímto
odstoupením od smlouvy ani zástavní právo. Po odstoupení od smlouvy o úvěru
může tedy zástavní právo sloužit k uspokojení pohledávky zástavního věřitele
spočívající ve vrácení dlužné částky s úroky ze zástavy (porov. např. zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2000 sp. zn. 31 Cdo 2851/99).
Pokud se jedná o třetí námitku dovolatelů, týkající se ust. § 322 o. s. ř.,
jde o ustanovení dopadající na řízení o výkon rozhodnutí a
tudíž v tomto stadiu, tj. v řízení nalézacím, není namístě se aplikací cit.
ustanovení v předmětném případě zabývat.
Taktéž námitky dovolatelů uváděné v doplnění dovolání, jsou irelevantní. Pokud
jde o okolnost, že žalovaní 2) a 3) údajně zaplatili určitou částku
v průběhu řízení, pak těchto žalovaných se týká výrok IV. a V. rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 8. 4. 1999 čj. 44 Cm
127/97-80, kteréžto výroky samostatně nabyly právní moci a nebyly ani předmětem
odvolání. Konečně pokud se jedná o žalobkyní přiznané úroky,
nejde o kapitalizaci, nýbrž o úroky z prodlení a dále o
sankční úroky a poplatky, které jsou součástí žalobního petitu a náležejí k
zažalované jistině, přičemž jejich specifikace je dostatečně určitá, jak plyne
ze žaloby.
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání zamítl, protože napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je správné (ust. § 243b odst. 1 věta před
středníkem o. s. ř.).
Pro odložení vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř., navrhované dovolateli, nebyl
shledán důvod.
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1, § 151 odst.
1 a § 224 odst. 1 v návaznosti na § 243b odst. 4 o. s. ř.
Žalovaní 6) a 7) neměli jako dovolatelé úspěch, žalobkyni pak žádné náklady v
řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měla právo, podle obsahu spisu
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. října 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu