29 Cdo 2620/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně Ing. L. O., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem
v Konici, Za Nádražím 497, PSČ 798 52, proti žalované L. V., zastoupené Mgr.
Markem Davidem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/777, PSČ 760 01, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 42 Cm 10/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. srpna 2013, č. j. 7 Cmo 300/2013-39, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 13. června 2013, č. j.
42 Cm 10/2013-20, uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši
40.000,- EUR s 6% úrokem od 12. prosince 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu
ve výši 133,30 EUR (výrok I.) a žalobkyni – s odkazem na ustanovení § 142a
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) –
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením
směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že uložil
žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 81.402,40 Kč
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Přestože odvolací soud nesdílel výhrady žalobkyně, podle nichž pro naplnění
podmínek stanovených ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. pro přiznání práva na
náhradu nákladů řízení postačí i (žalobkyní tvrzená) ústní výzva k plnění
(potud zdůrazňuje, že z označeného ustanovení zcela nepochybně vyplývá, že je
nezbytná písemná výzva), uzavřel, že zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele,
pro které lze žalobkyni v souladu s ustanovením § 142a odst. 2 o. s. ř. náhradu
nákladů řízení přiznat i v situaci, kdy žalované výzvu k plnění za podmínek
uvedených v § 142a odst. 1 o. s. ř. nezaslala. V této souvislosti zejména
zdůraznil, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně nejpozději ve stejný den,
kdy podala žalobu v dané věci, odeslala žalované listinu označenou jako
„Oznámení o postoupení pohledávky a stanovení data splatnosti“ ze dne 21.
prosince 2012, jejímž obsahem je také „řádná výzva k plnění na směnku, která je
předmětem tohoto řízení“, přičemž žalovaná zásilku osobně převzala dne 10.
ledna 2013.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. (majíc za to, že ve výkladu ustanovení § 142a
o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou), namítajíc, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka, poukazujíc na smysl úpravy obsažené v ustanovení § 142a o. s. ř.
(kterým podle ní byla jednak snaha poskytnout žalovanému šanci, aby svoji
povinnost splnil ještě před zahájením řízení a vyhnul se tak náhradě nákladů,
jednak snaha o zamezení „zahájení soudního řízení a vyřešení sporu mimosoudní
cestou“), nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v poměrech dané věci
spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující přiznání práva na
náhradu nákladů řízení žalobkyni, jen ve skutečnosti, že žalobkyně výzvu k
plnění podle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. žalované zaslala alespoň
opožděně (tj. později než sedm dnů před podáním žaloby). Přitom dovozuje, že
porušila-li žalobkyně svou zákonnou povinnost zaslat žalované včas výzvu k
plnění, ačkoliv jí v tom objektivně, ani subjektivně nic nebránilo, nemůže ani
dodatečně učiněná výzva k plnění odůvodnit přiznání náhrady nákladů řízení
podle ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, setrvávajíc na názoru, že
výklad ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., vyžadující striktně písemnou formu
výzvy k plnění, je formalistický a odporuje jak výkladu teleologickému, tak
„původnímu záměru zákonodárce“. V situaci, kdy odvolací soud nepřisvědčil této
argumentaci, shledává žalobkyně přiléhavým závěr odvolacího soudu, že v
projednávané věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání
náhrady nákladů řízení podle § 142a odst. 2 o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výkladem ustanovení § 142a o. s. ř. (tj. otázkami souvisejícími s institutem
tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud (po vydání rozhodnutí
odvolacího soudu) zabýval v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo
4388/2013 (které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu), přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně.
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení § 142a o.
s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit
praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním)
zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o
náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - § 137
odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí
popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít
na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř.
nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před
podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-
li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při
respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy
České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu
nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv
dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat
(jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval
žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem
konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem
uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o
„opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce,
jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v
době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení
§ 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v
případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí,
popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník
ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a
o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro
který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší
důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k
plnění. 4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě,
kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním
rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.). 5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při
posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce
vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §
142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených
listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může
soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů
řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný)
odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě
nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely
(následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o
nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co
do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1
o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše
specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva
žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a
stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před
podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a
současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“
neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce. 6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen)
potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz
neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda
směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém
rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci
směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě
platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně
naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném
prostředku (odvolání – srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o
nákladech řízení. Z výše řečeného plyne, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci
odvolacím soudem je (co do závěru, že v dané věci má žalobkyně – navzdory tomu,
že nedostála požadavku ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. a nezaslala žalované
výzvu k plnění nejméně sedm dnů před podáním žaloby – právo na náhradu nákladů
řízení) ve výsledku správné (jakkoli odvolací soud tento závěr nepřiléhavě
založil na ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení (o
námitkách žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu) končí, a řízení nebylo
již dříve skončeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.