29 Cdo 2620/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Ing. L. O., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem v Konici, Za Nádražím 497, PSČ 798 52, proti žalované L. V., zastoupené Mgr. Markem Davidem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/777, PSČ 760 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 10/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2013, č. j. 7 Cmo 300/2013-39, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 13. června 2013, č. j. 42 Cm 10/2013-20, uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 40.000,- EUR s 6% úrokem od 12. prosince 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 133,30 EUR (výrok I.) a žalobkyni – s odkazem na ustanovení § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 81.402,40 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Přestože odvolací soud nesdílel výhrady žalobkyně, podle nichž pro naplnění podmínek stanovených ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení postačí i (žalobkyní tvrzená) ústní výzva k plnění (potud zdůrazňuje, že z označeného ustanovení zcela nepochybně vyplývá, že je nezbytná písemná výzva), uzavřel, že zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze žalobkyni v souladu s ustanovením § 142a odst. 2 o.
s. ř. náhradu nákladů řízení přiznat i v situaci, kdy žalované výzvu k plnění za podmínek uvedených v § 142a odst. 1 o. s. ř. nezaslala. V této souvislosti zejména zdůraznil, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně nejpozději ve stejný den, kdy podala žalobu v dané věci, odeslala žalované listinu označenou jako „Oznámení o postoupení pohledávky a stanovení data splatnosti“ ze dne 21. prosince 2012, jejímž obsahem je také „řádná výzva k plnění na směnku, která je předmětem tohoto řízení“, přičemž žalovaná zásilku osobně převzala dne 10.
ledna 2013.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. (majíc za to, že ve výkladu ustanovení § 142a o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka, poukazujíc na smysl úpravy obsažené v ustanovení § 142a o. s. ř. (kterým podle ní byla jednak snaha poskytnout žalovanému šanci, aby svoji povinnost splnil ještě před zahájením řízení a vyhnul se tak náhradě nákladů, jednak snaha o zamezení „zahájení soudního řízení a vyřešení sporu mimosoudní cestou“), nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v poměrech dané věci spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni, jen ve skutečnosti, že žalobkyně výzvu k plnění podle ustanovení § 142a odst. 1 o.
s. ř. žalované zaslala alespoň opožděně (tj. později než sedm dnů před podáním žaloby). Přitom dovozuje, že porušila-li žalobkyně svou zákonnou povinnost zaslat žalované včas výzvu k plnění, ačkoliv jí v tom objektivně, ani subjektivně nic nebránilo, nemůže ani dodatečně učiněná výzva k plnění odůvodnit přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, setrvávajíc na názoru, že výklad ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., vyžadující striktně písemnou formu výzvy k plnění, je formalistický a odporuje jak výkladu teleologickému, tak „původnímu záměru zákonodárce“. V situaci, kdy odvolací soud nepřisvědčil této argumentaci, shledává žalobkyně přiléhavým závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů řízení podle § 142a odst. 2 o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výkladem ustanovení § 142a o. s. ř. (tj. otázkami souvisejícími s institutem tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud (po vydání rozhodnutí odvolacího soudu) zabýval v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 (které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu), přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně. 1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení § 142a o. s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - § 137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má- li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl.
96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.
4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.). 5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o.
s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora.
Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o.
s. ř. vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“ neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce. 6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o nákladech řízení. Z výše řečeného plyne, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je (co do závěru, že v dané věci má žalobkyně – navzdory tomu, že nedostála požadavku ustanovení § 142a odst. 1 o.
s. ř. a nezaslala žalované výzvu k plnění nejméně sedm dnů před podáním žaloby – právo na náhradu nákladů řízení) ve výsledku správné (jakkoli odvolací soud tento závěr nepřiléhavě založil na ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení (o námitkách žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu) končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.