29 Cdo 2633/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Slezská 874/36, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) BEAREX UNITED s. r. o., se
sídlem v Praze 10, Nitranská 1057/3, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 28
60 75 97, 2) Ing. M. S. a 3) Ing. G. S., všem zastoupeným JUDr. Františkem
Schulmannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 30 Cm 429/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. března 2012, č. j. 12 Cmo 316/2011-209, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2012, č. j. 12 Cmo
316/2011-209, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 30 Cm 429/2010-83,
zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 11. ledna 2011, č. j. 30 Cm
429/2010-10, jímž původně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a
nerozdílně částku 157.080,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2010 do zaplacení,
směnečnou odměnu 523,- Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a uložil žalobci
zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:
1) První žalovaný vystavil dne 15. prosince 2009 na řad společnosti
PERSONALNI.CZ s. r. o. (dále jen „společnost“) směnku vlastní, znějící na
157.080,- Kč, splatnou dne 30. listopadu 2010, k níž převzali druhý a třetí
žalovaný směnečné rukojemství (dále jen „směnka“). Rubopisem ze dne 30. července 2010 byla směnka převedena na R. M. a na základě dalšího rubopisu ze
dne 27. srpna 2010 nabyl směnku žalobce. 2) Žalobce byl při nabytí směnky obeznámen s franšízovým projektem
společnosti, několik let znal její společníky a jednatele Ing. J. S. a A. D. a
s předchozím majitelem směnky R. M. měl velice úzké pracovní vztahy. Žalobce
nabyl od společnosti nebo jiných osob asi 10 směnek či blankosměnek vystavených
na řad společnosti, ovšem nikoliv jako “obchodník s cennými papíry“, který se
orientuje v těchto obchodech a má zájem o určitý cenný papír, ale jak sám uvedl
(jako svědek ve věci vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. 30 Cm 349/2010),
směnky nabyl „na radu advokáta JUDr. Kostky“, aniž by dokázal uvést, kolik
nabyl směnek, kolik blankosměnek a hlavně jakým způsobem postupoval při jejich
vyplnění - k tomu pouze odkázal na nespecifikovanou smlouvu uzavřenou mezi ním
a společností. Soud prvního stupně neuvěřil žalobci, že neznal osoby, od
kterých směnky nabyl, neboť v projednávané věci vyšlo najevo, že touto osobou
byl jeho spolupracovník R. M. 3) Z obsahu franšízové smlouvy uzavřené dne 15. prosince 2009 mezi
společností a prvním žalovaným (dále jen „smlouva“) nevyplývá, jakou funkci
směnka plní, jakou pohledávku ze smlouvy zajišťuje. Podle smlouvy je směnka
její nedílnou součástí jako „zajišťovací instrument č. 1“ a ke smlouvě je
připojena kopie její lícní strany. Stejně tak je ke smlouvě připojena kopie
lícních stran dvou blankosměnek vystavených prvním žalovaným a avalovaných
druhým a třetím žalovaným jako „zajišťovacích instrumentů č. 2 a 3“. Článek V. smlouvy sice upravuje v určité podobě použití „zajišťovacího instrumentu“, ale
má na mysli blankosměnku bez údaje data splatnosti a směnečné sumy. Smlouva je
typizovanou smlouvou, kterou společnost ve shodném znění uzavřela také s
ostatními franšízanty a z hlediska vyvážení práv a povinností je zcela
nastavena ve prospěch společnosti s množstvím „sankcí“, jež mohou být navýšeny
dle „uvážení společnosti“. 4) Společnost nebyla vlastníkem ochranných známek „Vaše pracovní noviny“
a „ManMark ECONOMY“ dle přílohy 2A smlouvy (dále jen „ochranné známky“) a
uvedla tak prvního žalovaného při uzavírání smlouvy v omyl.
Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobce
nabyl směnku vědomě ke škodě žalovaných, neboť věděl, že společnost převedla
směnku s vědomím případných relevantních námitek proti budoucímu platebnímu
rozkazu na jinou osobu a ta na osobu další s cílem zneužít čl. I. § 17 zákona
č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) a
neumožnit dlužníkům uplatnit kauzální námitky. Franšízová smlouva je v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku a nemůže požívat právní ochrany. Vzhledem k výhradám vůči smlouvě a neexistujícímu smluvnímu nároku, který by
měl být směnkou zajištěn, je přípustná a důvodná námitka žalovaných, že směnka
postrádá kauzu. Proto směnečný platební rozkaz dle § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v plném rozsahu
zrušil. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v
platnosti (výrok první) a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobci náklady
řízení v obou stupních v celkové výši 43.110,- Kč (výrok druhý). Odvolací soud vyšel z části ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a v podstatné části ze svých skutkových zjištění vyplývajících z
opětovně či nově provedených důkazů. Jak se podává z napadeného rozsudku, odvolací soud provedl opětovně důkaz
směnkou, výslechem svědka J. Ř. a protokolem o jednání před soudem prvního
stupně ze dne 24. března 2011 ve věci sp. zn. 30 Cm 349/2010. Poté odvolací soud poučil žalované podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti
označit důkazy k námitkovému tvrzení o dovolání se relativní neplatnosti
franšízové smlouvy pro omyl vyvolaný remitentem s odůvodněním, že soud prvního
stupně se touto otázkou nezabýval a žalované sám k doplnění důkazních návrhů v
tomto směru nevyzval, ač o závěr o neplatnosti franšízové smlouvy opřel své
rozhodnutí. Dále odvolací soud poučil žalované podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o
nutnosti označit důkazy k vědomému nabytí směnky žalobcem ke škodě žalovaných,
k tomu stanovil lhůtu jednoho týdne. Po doplnění důkazních návrhů ze strany žalovaných odvolací soud provedl důkaz
dopisy zástupce žalovaných společnosti ze dne 23. února 2010 a 21. dubna 2010,
dopisem zástupce společnosti žalovaným ze dne 24. února 2010, protokolem o
jednáních před soudem prvního stupně ze dne 29. ledna 2012 ve věci sp. zn. 47
Cm 105/2011 (o svědeckém výslechu jednatelů společnosti A. D. a Ing. J. S.),
souborem 8 směnek vystavených různými franšízanty na řad společnosti. Následně odvolací soud na návrh žalobce, jak vyplývá z napadeného rozsudku,
provedl důkaz čestným prohlášením jednatelky společnosti A. D., jí adresovaným
e-mailem zástupce žalobce ze dne 24. srpna 2011 a námitkami J. Ř. proti
směnečnému platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně dne 15. března
2011, č. j. 13 Cm 1023/2011-10. Přípustnost těchto důkazů odvolací soud dovodil
z § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřují k vyvrácení věrohodnosti
svědecké výpovědi J.
Ř., na které především spočívá závěr soudu prvního stupně
o vědomém nabytí směnky žalobcem ke škodě žalovaných. Odvolací soud pro nadbytečnost neprovedl důkaz rozhodčími nálezy Rozhodčího
soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
ze dne 31. srpna 2011 ve věci Rsp 1052/11, ze dne 28. listopadu 2011 ve věci
Rsp 44/11 a svědeckou výpovědí I. D. S. K tomu v napadeném rozsudku soud uvedl,
že těmito důkazy mělo být prokázáno tvrzení žalovaných, že Rozhodčí soud při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dovodil
neplatnost dotčených franšízových smluv, to však již bylo v řízení prokázáno
nálezem tohoto rozhodčího soudu ze dne 24. června 2010 ve věci Rsp 617/10. Navíc navržený výslech svědkyně není podle § 205a o. s. ř. přípustným důkazem. Na základě skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování -
zevrubně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud dospěl k
závěru, že vědomé jednání žalobce ke škodě žalovaných při nabytí směnky
prokázáno nebylo, a tedy s ohledem na čl. I. § 17 směnečného zákona je
nepřípustná námitka žalovaných o omylu vyvolaném společností při uzavírání
smlouvy v souvislosti s dispozičními právy k ochranným známkám. Ze stejného
důvodu je nepřípustná námitka žalovaných o neplatnosti smlouvy pro omyl
spočívající v uvedení nepravdivých údajů o výsledcích podnikání společnosti v
oblasti personalistiky. Tyto námitky totiž vycházejí ze vztahu k předchozím
majitelům směnky, a byly by přípustné jen za předpokladu, že majitel při
nabývání směnky jednal vědomě ke škodě dlužníka. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že námitku neplatnosti smlouvy pro rozpor
se zásadami poctivého obchodního styku žalovaní uplatnili opožděně, a pokud k
ní soud prvního stupně přihlédl, porušil tak § 175 odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud pak ještě odůvodnil, proč (co do výsledku shodně se soudem
prvního stupně) neshledal důvodnou žádnou z dalších námitek žalovaných.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, které mají za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíce existenci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle dovolatelů odvolací soud zatížil odvolací řízení zásadními procesními
vadami, a to zejména při provádění dokazování, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s návrhem
žalovaných na provedení důkazu výslechem svědkyně I. D. S. k prokázání tvrzení,
že žalobce i R. M. docházeli do sídla společnosti, a že při nabývání směnek
jednali vědomě ke škodě žalovaných a ke vztahům žalobce a představitelů
společnosti. Tomuto důkaznímu návrhu odvolací soud nevyhověl, ani jej nezamítl,
pouze se bez bližšího odůvodnění vyjádřil v napadeném rozsudku tak, že tento
důkaz neprovedl pro nadbytečnost a nesprávně uvedl, že tímto důkazem měla být
prokázána neplatnost franšízové smlouvy. Dovolatelé dále argumentují tím, že důkazní návrh výslechem svědkyně I. D. S. „nastal“ až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neboť svědecká výpověď
J. Ř. nebyla v průběhu řízení před soudem prvního stupně jakkoliv zpochybněna. Stalo se tak až v průběhu odvolacího řízení účelově vytvořeným čestným
prohlášením A. D. Pokud odvolací soud po poučení dle § 118a o. s. ř. připustil
důkaz tímto čestným prohlášením, neboť jím měla být zpochybněna svědecká
výpověď J. Ř., či dále protokolem ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 47 Cm 105/2011, pak měl připustit též důkaz výslechem svědkyně I. D. S.,
který žalovaní navrhli po tomto poučení k prokázání opaku, tedy ke zpochybnění
věrohodnosti čestného prohlášení A. D. Tímto postupem odvolací soud upřel
žalovaným možnost reagovat na nově vzniklou skutkovou situaci, a pokud napadený
rozsudek soudu prvního stupně změnil, upřel tak žalovaným v tomto ohledu
možnost přezkumu a porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud tak podle dovolatelů posuzoval přípustnost důkazů ryze selektivně
a u důkazů provedených při jednání dne 28. března 2012 (dopisů a e-mailů
právních zástupců, e-mailu právního zástupce žalobce ze dne 24. srpna 2011,
souboru 8 směnek) přípustnost důkazů nezkoumal vůbec. Navíc odvolací soud podle dovolatelů porušil poučovací povinnost podle § 118a
o. s. ř. Soud je totiž povinen poučovat účastníka řízení do té doby, než vezme
jeho tvrzení za prokázaná, nebo do té doby, kdy již nebude mít další důkazní
návrhy. Po doplnění dokazování byl odvolací soud povinen žalované poučit o svém
názoru a dát jim možnost unést důkazní břemeno. K závěrečným návrhům měl
přistoupit až tehdy, kdyby žalovaní žádné další důkazní návrhy neměli, nebo
byly řádně zamítnuty. Dále dovolatelé spatřují zásadní vadu odvolacího řízení v tom, že odvolací soud
vůbec připustil důkaz čestným prohlášením A. D. Žalobci nic nebránilo navrhnout
důkaz její svědeckou výpovědí, pak by vypovídala pod hrozbou trestněprávních
následků křivé výpovědi a účastníci řízení i soud by měli možnost klást
svědkyni otázky. K „vytěžení“ fyzické osoby stanoví občanský soudní řád důkaz
jejím svědeckým výslechem.
Odvolací soud tak získal stěžejní skutková zjištění
z důkazního prostředku, který obchází účel a předepsaný postup provádění
důkazů. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolání žalovaných je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i
důvodné. Jak se podává z obsahu spisu a napadeného rozhodnutí, odvolací soud dospěl k
závěru, že soud prvního stupně nepoučil žalované podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit důkazy k prokázání tvrzení o vědomém nabytí směnky žalobcem
ke škodě žalovaných, a tak je v tomto smyslu sám poučil při jednání dne 15. března 2012 a stanovil jim pro doplnění důkazních návrhů lhůtu jednoho týdne. Žalovaní k této tvrzené skutečnosti navrhli již v podání ze dne 7. března 2012,
došlém odvolacímu soudu téhož dne, výslech svědkyně I. D. S., s tím, že
svědkyně je bývalou zaměstnankyní společnosti PRACOVNI.CZ s. r. o. (sídlící na
stejné adrese jako společnost), v níž byla rovněž činná dvojice A. D. a Ing. J. S. Jejím výslechem podle žalovaných mělo být prokázáno, že žalobce i jeho
spolupracovník R. M. pravidelně navštěvovali A. D. a Ing. J. S. a mezi těmito
osobami a žalobcem probíhala vzájemná podnikatelská spolupráce. Po shora
uvedeném poučení žalovaní tento důkazní návrh zopakovali v podání ze dne 22. března 2012, došlém odvolacímu soudu následujícího dne. Závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti výslechu svědkyně I. D. S. odůvodněný
nadbytečností a obecným odkazem na § 205a o. s. ř. není správný. Důkaz
výslechem svědkyně žalovaní navrhli (jak je zřejmé z výše uvedeného) k
prokázání tvrzených skutečností, které mohou mít vliv na závěr soudu o
případném vědomém nabytí směnky žalobcem ke škodě žalovaných. Jelikož právě v
tomto směru odvolací soud shledal, že žalovaní neunesli důkazní břemeno, nemůže
se zjevně jednat ani o důkaz nadbytečný, ani o důkaz - z pohledu ustanovení §
205a o. s. ř. - nepřípustný [k tomu srov. § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Současně není pochyb o tom, že provedení označeného důkazu v poměrech dané věci
nebrání ani zásada tzv. koncentrace řízení upravená v ustanovení § 118b o. s. ř. (k předpokladům, za nichž mohou nastat účinky tzv. koncentrace řízení podle
§ 118b o. s. ř. srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010,
uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tudíž tím, že nepřipustil důkaz výslechem svědkyně I. D. S.,
zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu (aniž se pro nadbytečnost
zabýval dalšími dovolacími námitkami) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu