29 Cdo 2641/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce Ing. Lee Loudy, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako
insolvenčního správce dlužníka TIBELIOUS ENTERALEX Prague s. r. o.,
identifikační číslo osoby 25648161, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, proti žalovanému CI
Naše Optika s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 636,
PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 28486315, zastoupenému JUDr. Vladimírem
Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, PSČ
110 00, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp.
zn. 13 C 2/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 29. listopadu 2012, č. j. 21 Co 612/2012-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.850 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jeho zástupce.
Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 25. července 2012, č. j. 13 C
2/2011-74, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce (insolvenční správce
dlužníka TIBELIOUS ENTERALEX Prague s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (CI Naše
Optika s. r. o. „v likvidaci“) určení, že vlastníkem části podniku
konkretizované ve smlouvě o prodeji části podniku, uzavřené mezi dlužníkem
(jako prodávajícím) a žalovaným (jako kupujícím) dne 9. ledna 2009, je dlužník
(bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
částku 12.150 Kč (bod II. výroku).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce změnil
usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil
žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně částku 13.100 Kč; jinak je potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru,
podle kterého rozhodnutí v projednávané věci brání překážka věci pravomocně
rozhodnuté, kterou vytváří rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 25.
února 2011, č. j. 18 C 233/2010-217, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 26. července 2011, č. j. 21 Co 184/2011-280, jímž bylo mezi týmiž
účastníky pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby (insolvenčního správce) o
vydání téže části podniku.
Přitom zdůraznil, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje
překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo
nebo právní vztah je nebo není, vycházející ze stejného skutkového základu, a
to již z toho důvodu, že rozsudkem o žalobě na plnění byla současně posouzena
také „existence či neexistence“ předmětného právního vztahu. Pro posouzení, zda
je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, pak není významné, jak žalobce
případně skutek, který je předmětem řízení, právně kvalifikuje. O tentýž
předmět sporu jde totiž i tehdy, uplatňuje-li žalobce z téhož skutkového stavu
stejný nárok, jen jej jinak právně kvalifikuje.
Jelikož v poměrech dané věci byl skutkový základ obou žalob shodný, nemůže být
podle odvolacího soudu pochyb o tom, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na
plnění, vydané ve věci vedené Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 18 C
233/2010 (jímž byla zamítnuta žaloba insolvenčního správce o vydání části
podniku s tím, že smlouva o prodeji části podniku není absolutně neplatným
právním úkonem a dlužník proto již není vlastníkem předmětné části podniku),
představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí v nyní
projednávané věci, v níž se žalobce domáhá určení vlastnického práva dlužníka k
téže části podniku.
Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. (maje za to, že napadeným usnesením bylo změněno rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/). Dovolatel především oponuje názoru soudů nižších stupňů, podle něhož projednání
věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, maje za to, že uvedený
nedostatek podmínek řízení není (nemůže být) dán tehdy, „je-li předmětem řízení
nárok, jehož důvodnost soud v dřívějším řízení posoudil v rámci otázky
předběžné, nejedná se totiž o tentýž žalobní petit“. V situaci, kdy se žalobce
v předchozím řízení domáhal vydání části podniku z důvodu porušení ustanovení §
196a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), zatímco v projednávané věci požaduje určení vlastnictví dlužníka k
části podniku s odůvodněním, že smlouva o prodeji části podniku se příčí dobrým
mravům, nemůže výrok rozsudku „obsahovat stejné povinnosti, jakých se žalobce
domáhal ve výše označeném předcházejícím řízení“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že při rozhodování o nákladech řízení nijak
nezohlednil argumentaci žalobce, podle níž by v poměrech dané věci neměla být
žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti výroku
o nákladech řízení, jako nepřípustné odmítnout a ve zbývajícím rozsahu
(shledávaje napadené rozhodnutí věcně správným) zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti té části prvního výroku
napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil usnesení soudu prvního
stupně v bodu II. výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného
rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl
jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve
spojení s ustanovením § 218 písm. c) o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobce proti části prvního výroku napadeného usnesení odvolacího
soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení
řízení, které je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nikoli tedy podle § 237 o. s.
ř., jak nesprávně uvádí dovolatel), pak Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že
projednání a rozhodnutí dané věci brání překážka věci rozhodnuté (srov. § 159a
odst. 5 o. s. ř.), odpovídá závěrům formulovaným (v době po vydání rozhodnutí
odvolacího soudu a po podání dovolání v projednávané věci) v usnesení velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněným pod číslem 82/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li rozhodnutím o
věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze
zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah
založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém
sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/
nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak
následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního
rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci
rozsouzené (res iudicata). V poměrech dané věci pak není pochyb o tom, že v řízení vedeném Okresním soudem
Praha – západ pod sp. zn. 18 C 233/2010 se soudy (vycházejíce ze stejného
skutkového základu jako v nyní posuzované věci) již předběžnou otázkou
(ne)platnosti smlouvy o prodeji části podniku zabývaly, přičemž přijatým
řešením (co do závěru, že smlouva o prodeji části podniku není absolutně
neplatným právním úkonem) byl obsah této předběžné otázky zcela vyčerpán. Za
tohoto stavu pak následnému sporu o určení, že dlužník je vlastníkem předmětné
části podniku, jímž má být znovu posouzena stejná předběžná otázka (platnost
smlouvy o prodeji části podniku) brání, jak správně dovodily soudy nižších
stupňů, překážka věci rozsouzené (res iudicata). Argumentace dovolatele, že důvod neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku v
nyní projednávané věci spatřuje (oproti předchozímu řízení, ve kterém absolutní
neplatnost smlouvy dovozoval z jejího rozporu s ustanovením § 196a odst. 1 a 3
obch. zák.) v tom, že jde o právní úkon příčící se dobrým mravům, přitom zjevně
nemůže mít pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté,
žádný význam. Jde totiž jen o jiné právní posouzení (právní kvalifikaci) téhož
skutkového děje (skutku), jehož podstata se tím nijak nemění.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem ve výši jedné
poloviny (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněného pod číslem 81/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze
dne 24. června 2013), která podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4
písm. b) a § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013, činí
(z tarifní hodnoty 50.000 Kč) částku 1.550 Kč a dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí
přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 1.850 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. srpna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu