29 Cdo 2706/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v
právní věci navrhovatele Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Tomášem Vašíčkem,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady úpadkyně ACOM-INTERNATIONAL GROUP, a. s. v
likvidaci, se sídlem ve Velkých Svatoňovicích 375, PSČ 542 35, identifikační
číslo 25 93 52 67, zastoupené Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Tyršova 7, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 39 Cm 177/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. června 2008, č. j. 3 Cmo 390/2007 – 262, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit ACOM-INTERNATIONAL GROUP, a. s. v
likvidaci na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.360,- Kč, do rukou jejího
zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2007, č. j. 39 Cm 177/2005 – 222,
kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné
valné hromady úpadkyně ACOM -INTERNATIONAL GROUP, a. s. v likvidaci, (dále jen
„společnost“) konané dne 5. dubna 2005, kterými byla schválena změna stanov, z
funkce člena představenstva a dozorčí rady společnosti byli odvoláni Ing. J. Ž., T. V. a Ing. J. K., Ing. D. P., J. V. a M. C., a do funkce člena
představenstva a dozorčí rady společnosti byli zvoleni Ing. J. Ž., Ing. P. N. a
Ing. P. F., R. Š., J. Č. a M. C. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že navrhovatel není
osobou oprávněnou k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné
hromady společnosti, neboť takové oprávnění svědčí osobám uvedeným v
ustanovení § 131 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na které
výslovně odkazuje ustanovení § 183 odst. 1 obch. zák. Navrhovatel neprokázal,
že je akcionářem společnosti. Odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně, že samotná skutečnost, že
navrhovatel má k dispozici originály akcií (byly předloženy k nahlédnutí soudu
prvního stupně), není důkazem o tom, že je skutečně akcionářem společnosti, a o
tom, že tyto akcie v počtu 8 kusů řádně smluvně nabyl a uhradil. Jak ohledně
smlouvy o převodu akcií, tak ohledně jejich tvrzené úhrady existují mezi
účastníky zásadní rozpory. Společnost tvrdila, že mezi účastníky byla uzavřena
smlouva, podle které se měl navrhovatel zavázat, že za 8 kusů akcií uhradí
16,000.000,- Kč, což se však nestalo, a proto společnost od smlouvy odstoupila. Tuto smlouvu však navrhovatel zpochybňuje, včetně odstoupení od ní a naopak
tvrdí, že byla uzavřena ústní smlouva o převodu 8 kusů akcií za cenu
8,000.000,- Kč, kterou měl údajně zaplatit, avšak nepovažoval za potřebné
ponechat si doklad o úhradě, která podle něj byla provedena v hotovosti oproti
předání akcií. Takovou smlouvu však popírá společnost, a ani z dokazování před
soudem prvního stupně nevyplynulo, že by tato smlouva mezi navrhovatelem a
osobou jednající za odpůrce uzavřena byla. Je to však navrhovatel, kdo tvrdí,
že smluvně „od společnosti nabyl akcie ACOM-PRAHA spol. s r. o.“, a je tedy na
něm, aby ke svým tvrzením označil a navrhl důkazy. Takový důkaz, ze kterého by
vyplývalo, že byla uzavřena smlouva tvrzená navrhovatelem a s kým, a že cena za
akcie byla skutečně navrhovatelem uhrazena, však navrhovatel nenabídl. Dle názoru odvolacího soudu nelze uznat za relevantní argument navrhovatele, že
doklad o úhradě akcií je nedůležitý, neboť právě tento doklad prokazuje
poskytnutí protiplnění za převzaté akcie. Pokud jej navrhovatel nebyl schopen
doložit ani orgánům činným v trestním řízení ani soudu prvního stupně, je třeba
vycházet z předpokladu, že takovým dokladem vůbec nedisponuje, a není tedy
schopen prokázat, že úhradu provedl. Pokud jde o svědectví bývalé manželky
navrhovatele a jeho sestry, pak odvolací soud z jejich výpovědí nedovodil, že
by byly osobně přítomny předání peněz.
Obě vyjádřily pouze předpoklad, že když
navrhovatel obdržel akcie, musel za ně také zaplatit. Odvolací soud proto
shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že navrhovatel neprokázal, že řádně
nabyl akcie na základě smlouvy a že své závazky z takové smlouvy splnil. Proto
ho nelze považovat za osobu oprávněnou k podání předmětného návrhu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co
do jeho přípustnosti, odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené usnesení spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůrazňuje, že předložením akcií prokázal, že mu náleží
práva akcionáře. Namítá, že soud nevzal v úvahu, že dokladem o zaplacení je to,
že akcie byly dovolateli prodávajícím předány a že je v podstatě
nepředstavitelné, že by prodávající předal akcie na majitele do rukou
nabyvatele, aniž by je zaplatil, resp. aniž by existovala písemná smlouva o
prodeji akcií, z níž by pozdější zaplacení vyplývalo. Soud prvního stupně
ignoroval další nepřímé důkazy k prokázání, že akcie drží dovolatel právem,
tedy, že bylo zaplaceno a že důvod odstoupení od smlouvy o prodeji akcií je
vykonstruovaný. Dovolatel podrobuje kritice postup odvolacího soudu, když má za
to, že ten přehlédl zásadní důkaz o zaplacení v podobě akcií a také ostatní
nepřímé důkazy a okolnosti celé věci obsažené ve spisu soudu prvního stupně. Společnost ACOM-PRAHA, spol. s r. o. dovolatele po nabytí akcií takřka po dobu
jednoho roku neupomínala, že by měl cokoli na kupní cenu doplácet. Nejprve
přitom tvrdila, že akcie drží navrhovatel bez právního důvodu a až později
přišla s tvrzením o nezaplacení kupní ceny akcií. Doklady týkající se tvrzení o
odstoupení od kupní smlouvy na akcie byly společností předloženy až v řízení
před soudem prvního stupně. Z toho dovolatel dovozuje, že tyto listiny byly
dodatečně vytvořeny, neboť, pokud by existovaly dříve, byly by nepochybně
předloženy již v řízení o svolání valné hromady v roce 2002. To platí zejména o
zápisu z jednání akcionářů, které se uskutečnilo dne 7. října 2001, kdy
dovolatel přebíral akcie. Dovolatel má dále za zřejmé, že tento listinný důkaz
předložený společností byl vytvořen dodatečně poté, co proběhlo jednání ve
Velkých Svatoňovicích dne 7. října 2001, jinak by totiž byl předložen již v
řízení o svolání valné hromady. O tom, že tato listina byla vytvořena až
dodatečně, svědčí i to, že na ní není navrhovatel podepsán přesto, že se dle
této listiny tohoto jednání zúčastnil a na tomto jednání se stal po převzetí
akcií akcionářem. Je tedy dle jeho názoru zcela nepochopitelné, proč zápis, ze
kterého vyplývá, že dovolatel kupuje akcie za údajných „16 mil. Kč“, které se
zavázal uhradit do určitého data na bankovní účet ACOM-PRAHA, s. r. o., není
dovolatelem podepsán a je mu bez jakéhokoli dokladu předáno 8 kusů akcií, aniž
by dle tvrzení společnosti byly uhrazeny. V zápise se navíc uvádí, že písemná
kupní smlouvy bude podepsána až po zaplacení. Společnost dle dovolatele v
řízení před soudem nepředložila jediný důkaz, kterým by prokázala své tvrzení,
že bylo sjednáno, že dovolatel měl za akcie zaplatit kupní cenu až po jejich
předání. Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu zcela
analogickou situaci při rozhodování o jím podaném návrhu na svolání mimořádné
valné hromady společnosti.
I v tomto případě byl navrhovateli společností
odpírán výkon akcionářských práv s odůvodněním, nejprve, že drží akcie bez
právního důvodu a až následně tím, že nezaplatil kupní cenu, a proto není
akcionářem. V této věci však bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. listopadu 2002, č. j. 47 Cm 27/2002, návrhu dovolatele na svolání
valné hromady společnosti vyhověno, přičemž toto rozhodnutí bylo v podstatě
potvrzeno i odvolacím Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 10. prosince
2003, č. j. 14 Cmo 56/2003. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí přitom
výslovně uvedl, že pokud navrhovatel předložil akcie, byl v souladu s § 156
odst. 7 obch. zák. považován soudem za osobu oprávněnou vykonávat akcionářská
práva. Společnost neprokázala, že dovolatel není akcionářem, přičemž dle
Vrchního soudu v Praze bylo důkazní břemeno na akciové společnosti. V postupu soudů obou stupňů dovolatel spatřuje zásah do svého
práva pokojně užívat svůj majetek, když nerespektovaly notorietu demokratického
státu a právního státu, že akcionářská práva u akcií na majitele vykonává ten,
kdo tyto akcie předloží. Proto dovolatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu
i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena posledně jmenovanému k
dalšímu řízení. Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch
správnosti napadeného usnesení a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako
nedůvodné odmítl, resp. zamítl.
Dovolání je přípustné, není však důvodné.
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o tom, že za situace, kdy ACOM-PRAHA
spol. s r. o. tvrdila, že odstoupila od smlouvy, kterou na něj převedla akcie
společnosti proto, že nezaplatil dohodnutou kupní cenu, bylo na něm, aby ke
svým tvrzením „označil a navrhl“ důkazy o tom, že kupní cenu zaplatil a že k
odstoupení od smlouvy platně nedošlo.
K tomu dovolací soud především uzavírá, že z ustanovení § 156 odst. 7 obch.
zák. plyne, že práva akcionáře, vyplývající z listinné akcie na majitele
vykonává vůči společnosti především ten, kdo ji předloží. Předložení akcie na
majitele je zásadně postačující i k tomu, aby navrhovatel prokázal aktivní
legitimaci k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. To
neplatí, prokáže-li společnost v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení její
valné hromady, že navrhovatel není – přestože předložil její listinnou akcii na
majitele – jejím akcionářem.
Již v usnesení ze dne 13. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1237/2005 (jehož
účastníkem byl i navrhovatel) Nejvyšší soud dovodil, že prokázala-li akciová
společnost, jejíž valná hromada byla napadena podle ustanovení § 131 a 183
obch. zák., že ACOM-PRAHA, spol. s r. o. (která navrhovateli prodala akcie této
společnosti) učinila úkon směřující k odstoupení od smlouvy pro nezaplacení
kupní ceny a tento úkon byl dovolateli doručen, bylo na dovolateli, aby jako
dlužník prokázal, že sjednanou cenu akcií zaplatil. Tento závěr se – mutatis
mutandis – uplatní v projednávané věci. Nepodařilo-li se navrhovateli prokázat,
že nebyly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy a tato skutečnost ani
jinak nevyšla v řízení najevo, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že z toho důvodu
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 7 písm. g) a § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí
odměna advokáta 15.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18 odst.
1 uvedené vyhlášky (advokát společnosti učinil v dovolacím řízení toliko jeden
úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 7.500,- Kč. Spolu s
režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 7.800,- Kč.
Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 1560,- Kč. Celkem
tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 9.360,- Kč.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu