29 Cdo 2722/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně A. i. s.t, a. s., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti žalovanému G. f. o. s c. p., zastoupenému JUDr. M. O., advokátem, o zaplacení 14,442.539,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 30/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 362/2007-147, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 144.799,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č. j. 50 Cm 30/2004 – 115, v rozsahu 807.168,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % od 5. května 2002 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 14,442.539,50 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok II.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobkyně jakožto investiční společnost nemá nárok na vyplacení náhrady z G. f. o. s c. p. (dále jen „Garanční Fond“), plynoucí z neschopnosti obchodníka s cennými papíry (dále jen „obchodník“) splnit své závazky vůči zákazníkům z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací, a to přesto, že obchodníkovi svěřila prostředky náležející do žalobkyní obhospodařovaného podílového fondu a ke vzniku nároku na náhradu mělo dojít před novelou zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále též jen „zákon o cenných papírech“), účinnou od 12. července 2002 (dále též jen „novela“).
Z vymezení zákaznického majetku v ustanovení § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech vyplývá podle odvolacího soudu jeho vázanost na osobu zákazníka, který s obchodníkem uzavřel smlouvu a který má také právo na náhradu z Garančního fondu za podmínek vyplývajících z ustanovení § 81c odst. 1 zákona o cenných papírech. Institucionální investoři jsou z náhrady z Fondu dle ustanovení § 81c odst. 3 písmeno b) zákona o cenných papírech vyloučeni. Žalobkyně jako institucionální investor proto nemá právo na náhradu z Garančního fondu. Je přitom zcela nerozhodné, zda investiční společnost jako institucionální investor provádí obchody se svým majetkem na vlastní účet nebo provádí tyto obchody v rámci obhospodařování majetku jí vytvořeného podílového fondu, což vyplývá z ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu. Podle tohoto ustanovení je omezení, týkající se obchodů na vlastní účet, stanoveno jen pro banku. Z uvedeného vyplývá, že podílníci podílových fondů byli z nároku na náhradu z Garančního fondu vyloučeni i před novelou. Podílníci totiž nebyli v žádném smluvním vztahu k obchodníkovi. Novela tak byla jen zpřesněním, nikoliv změnou stávající úpravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, (výrokům II. a III.), podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož zákazníkem obchodníka, který má nárok na náhradu z Garančního fondu, je pouze osoba, která s tímto obchodníkem uzavřela smlouvu. Tento závěr „popírá možnost, že smlouva může být a zpravidla také bývá uzavřena ve prospěch třetí osoby“.
Soudy se podle dovolatelky nevypořádaly s námitkou, podle níž z komisionářské smlouvy, resp. z jejího dodatku č. 1, vyplývá, že smlouva je uzavírána na účet podílových fondů. Z ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, pak plyne, že smlouva je uzavírána na účet podílníků – majitelů podílových listů. Zákazníkem obchodníka v případě smlouvy, jež se týká majetku v podílovém fondu a ve smlouvě je toto výslovně vyjádřeno, proto nemůže být investiční společnost, ale nutně jím musí být majitelé podílových listů.
Na daný případ proto nelze aplikovat ustanovení § 81c odst. 4 písm. b) zákona o cenných papírech. Dovolatelka nárok na náhradu neuplatňuje jako institucionální investor, ale činí tak sice svým jménem, avšak pro majitele podílových listů. Z formulace citovaného ustanovení je nutno dovodit, že institucionální investoři nárok na náhradu nemají pouze pokud jde o jejich vlastní majetek.
Poukazujíc na smysl právní úpravy, jež zavedla systém náhrad z Garančního fondu, dovozuje, že není důvodu, aby fyzické osoby investující u obchodníka přímo a fyzické osoby investující prostřednictvím podílových fondů byly znerovnoprávněny tím, že by se náhrada poskytovala pouze osobám investujícím přímo.
Dovolatelka uzavírá, že v projednávané věci zákazníkem obchodníka byli majitelé podílových listů, jejich majetek je zákaznickým majetkem a tudíž tito majitelé mají nárok na poskytnutí náhrady z Garančního fondu. Pokud došlo novelou ke změně ustanovení § 81c odst. 4 písmeno b) tak, že vyloučení z náhrady se vztahuje výslovně i na podílníky podílových fondů, nemá tato novelizace na projednávanou věc žádný vliv, neboť k ní došlo až poté, kdy podílníkům vznikl nárok na poskytnutí náhrady.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to k výkladu ustanovení § 81c odst. 4 písmeno b) zákona o cenných papírech, ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 11. července 2002.
Citované ustanovení znělo:
„Na náhrady z Fondu nemají nárok institucionální investoři včetně zahraničních.“
Pod pojmem „institucionální investoři“ je třeba rozumět subjekty vypočtené v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu, ve znění účinném do 31. prosince 2000, tj. banku provádějící obchody na vlastní účet s investičními instrumenty na kapitálovém trhu, investiční společnost, investiční fond, penzijní fond a pojišťovnu (srov. poznámku pod čarou č. 36g).
Závěr, podle něhož se výluka dle ustanovení § 81c odst. 4 písmeno b) zákona o cenných papírech vztahuje i na investiční společnosti, je tedy z právní úpravy zřejmý a dovolatelka jej ani nezpochybňuje. Dovozuje však, že se tato výluka prosadí pouze tehdy, svěří-li investiční společnost obchodníkovi prostředky ze svého majetku, a nikoliv za situace, kdy obchodníkovi svěří prostředky z jí obhospodařovaného podílového fondu.
Právní postavení subjektů kolektivního investování bylo v rozhodné době upraveno zejména zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „zákon o investičních společnostech“).
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o investičních společnostech byly investiční společnost a investiční fond obchodními společnostmi, jejichž předmětem podnikání bylo kolektivní investování; jiný předmět podnikání investiční společnost ani investiční fond mít nemohly, nestanovil-li zákon jinak (§ 3 odst. 1). Pod pojmem kolektivní investování zákon rozuměl jím vymezené shromažďování peněžních prostředků, jejich ukládání, jakož i zcizování majetkových hodnot, které byly nabyty tímto ukládáním, za jiné majetkové hodnoty (§ 2 odst. 1), jakož i obhospodařování majetku v podílovém fondu a obhospodařování majetku investičního nebo penzijního fondu (§ 2 odst. 2 věta prvá).
Investiční společnost shromažďovala peněžní prostředky vydáváním podílových listů (§ 5 odst. 1), přičemž majetek shromážděný investiční společností v podílovém fondu byl společným majetkem majitelů podílových listů (§ 5 odst. 2). Majetek v podílovém fondu byl investiční společnosti svěřen do obhospodařování. Investiční společnost jej používala ke koupi cenných papírů nebo ukládala na účty u bank vedené pro podílový fond a obhospodařovala svým jménem na účet majitelů podílových listů (§ 5 odst. 3).
Oproti tomu investiční fond shromažďoval peněžní prostředky vydáváním akcií (§ 7 odst. 1).
Nejvyšší soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož je zákazníkem obchodníka investiční společnost i tehdy, svěřuje-li mu prostředky z majetku jí obhospodařovaného podílového fondu. Tento závěr ostatně plyne i ze samotné povahy nepřímého zastoupení, kdy investiční společnost majetek v podílovém fondu obhospodařuje vlastním jménem na účet majitelů podílových listů, a nikoli jménem a na účet majitelů podílových listů (§ 5 odst. 3 zákona o investičních společnostech).
Z výše citovaných ustanovení zákona o investičních společnostech a investičních fondech pak plyne, že přijetí závěru předkládaného dovolatelkou by ve svém důsledku založilo nerovnost mezi těmi investory, kteří svěřili své peněžní prostředky investiční společnosti, a těmi, kteří je svěřili investičnímu fondu. Nelze totiž pochybovat o tom, že investiční fond, jenž shromažďuje peněžní prostředky vydáváním akcií, svěřuje obchodníkovi prostředky, jež jsou v jeho vlastnictví a nikoli ve vlastnictví jeho akcionářů (investorů), a že tedy nepřichází v úvahu, aby se právní konstrukce předkládaná dovolatelkou uplatnila i pro investiční fond. Není přitom žádného důvodu, aby pro účely posuzování práva na náhradu z Garančního fondu byl činěn rozdíl mezi jednotlivými subjekty kolektivního investování podle způsobu shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti.
Dovolatelkou předkládaný závěr pak nelze dovodit ani z novely zákona o cenných papírech, provedené zákonem č. 308/2002 Sb., jíž byla s účinností od 12. července 2002 do ustanovení § 81c odst 4 písmeno b) zákona o cenných papírech za slovo „zahraničních\" doplněna slova „jakož i podílníci podílových fondů\".
Uvedená změna byla do návrhu citovaného zákona vložena pozměňovacím návrhem (viz sněmovní tisk třetího volebního období Poslanecké Sněmovny /dále jen „sněmovna“/ 1998 – 2002, číslo 1119/1, bod 45) a v důvodové zprávě k návrhu citovaného zákona (sněmovní tisk číslo 1119/0) tudíž odůvodnění této změny obsaženo není.
Z výkladu podaného výše je však patrné, že „podílníci podílových fondů“ nemohli být (z titulu vlastnictví podílových listů) zákazníky obchodníka, a právo na náhradu se na ně z povahy věci vztahovat nemohlo. Novelou provedenou zákonem č. 308/2002 Sb. proto nedošlo ke změně právní úpravy, ale pouze k potvrzení stavu, jenž plynul i z právní úpravy účinné do 11. července 2002.
Právní úprava Garančního fondu byla do zákona o cenných papírech začleněna s účinností od 1. ledna 2001 novelou provedenou zákonem č. 362/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Jak plyne z důvodové zprávy k návrhu této novely (projednávané ve sněmovně v jejím třetím volebním období 1998 – 2002 jako sněmovní tisk č. 531/0), byla začleněním právní úpravy Garančního fondu a náhrad z něj vyplácených implementována Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/9/ES ze dne 3. března 1997, o systémech pro odškodnění investorů (dále jen „směrnice“).
Článek 4 odst. 2 směrnice (v souladu s odst. 17 preambule) určuje, že členský stát může stanovit, že určití investoři jsou z krytí poskytovaného v rámci systémů pro odškodnění investorů vyňati nebo že jim bude poskytnuta nižší úroveň krytí.
V příloze 1 směrnice, obsahující seznam investorů vyňatých podle citovaného článku, jsou pod bodem 1. uvedeni profesionální a institucionální investoři, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje i subjekty kolektivního investování.
S ohledem na to, že skutkové okolnosti sporu předcházejí přistoupení České republiky k Evropské unii, není dána pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. ledna 2006, ve věci C-302/04 Ynos). Proto nepřichází v úvahu položení předběžné otázky k výkladu směrnice podle článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství.
Z povahy věci je zřejmé, že investiční společnost, s ohledem na předmět svého podnikání, svěřuje obchodníku obvykle právě prostředky shromážděné od veřejnosti za účelem jejich kolektivního investování. Své vlastní prostředky takto může investovat pouze v rámci správy vlastního majetku. Ani ze směrnice přitom neplyne, že by se uvedená výluka měla vztahovat na subjekty kolektivního investování pouze pro druhý z uvedených případů.
Vyloučení investiční společnosti z práva na náhradu z Garančního fondu (bez rozlišení, jaké prostředky obchodníku svěřuje) shledává tudíž Nejvyšší soud souladným i s právem Evropského společenství.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že investiční společnost nemá podle ustanovení § 81c odst. 4 písmeno b) zákona o cenných papírech, ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 11. července 2002, právo na náhradu z Garančního fondu bez ohledu na to, zda obchodníkovi svěřila prostředky ve svém vlastnictví či prostředky z jí obhospodařovaného podílového fondu.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6 a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny (ze základu ve výši 13,635.300,- Kč) 242.760,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 121.380,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 23.119,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 144.799,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu