29 Cdo 2733/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce
J. F., zastoupeného JUDr. Františkem Menhartem, advokátem, se sídlem v Táboře,
Husovo nám. 530/5, PSČ 390 02, proti žalovanému Agrodružstvu Košetice, se
sídlem v Košeticích 212, PSČ 394 22, identifikační číslo osoby 00111384,
zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v Říčanech,
Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o zaplacení 762.112,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 407/2007, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2013, č. j.
14 Cmo 261/2011-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 10. ledna 2011, č. j. 13 Cm 407/2007-307, Krajský soud v
Českých Budějovicích zavázal žalovaného zaplatit žalobci 762.112,- Kč s
příslušenstvím ve výroku specifikovaným z titulu vypořádacího podílu v družstvu
a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení vůči státu
(výrok II.). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně co do rozsahu úroků z prodlení z částky 762.112,-
Kč za dobu od 3. dubna 2003 do 31. července 2007 tak, že žalobu v tomto rozsahu
zamítl; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první odstavec a
druhý odstavec věta první výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý odstavec věta druhá výroku). Výslovně „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu „s výjimkou výroku, kterým
se zamítá žaloba o zaplacení úroků z prodlení“ podal žalovaný dovolání, které
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje
vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu
nelze pokračovat. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvádí toliko následující: „Konkrétně
se jedná o vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena a dále pak má být právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak. Jednak se nesporně jedná o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou a zejména
proto, že na základě provedených důkazů došly prvoinstanční i odvolací soud k
právním závěrům, které by měl dovolací soud v souladu s relevantními právními
skutečnostmi a provedeným dokazováním posoudit jinak.“
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního
práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež je
veřejnosti dostupné – stejně jako další uvedená rozhodnutí – na webových
stránkách tohoto soudu). Argument, podle kterého „má být právní otázka dovolacím soudem vyřešena
jinak“ (ve smyslu „odlišně od posouzení soudů obou stupňů“) významově
neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již
dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“.
Má-li
být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má
být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li
z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v
dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v
projednávané věci nedostál. K námitce věcné nepříslušnosti, která byla dovolatelem doplněna po uplynutí
lhůty k dovolání podáním ze dne 7. listopadu 2013, Nejvyšší soud již z tohoto
důvodu přihlédnout nemohl (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Navíc k vadám, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud jen u
přípustného dovolání. Vady řízení přípustnost dovolání samy o sobě založit
nemohou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu