U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Apston Capital Limited, se sídlem J. P. Morgan House, IFC, Dublin, Irská republika, identifikační číslo 40 85 79, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalované LESIA a. s., se sídlem ve Strážnici, Zámek 673, PSČ 696 62, identifikační číslo 64 50 93 89, zastoupené JUDr. Stanislavem Šiborem, advokátem, se sídlem v Kunovicích, Podolí 4, PSČ 686 04, o zaplacení částky 5,053.807,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně, pod sp. zn. 14 C 332/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2008, č. j. 28 Co 412/2004-156, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. 28 Co 412/2004-156, potvrdil rozsudek ze dne 31. července 2003, č. j. 14 C 332/2001-66, jímž Okresní soud v Hodoníně zamítl žalobu o zaplacení částky 5,053.807,- Kč s 17% úrokem z prodlení od 14. prosince 2000 do zaplacení. Odvolací soud – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva označená jako „smlouva o eskontu směnek“, registrační číslo S/96/165, uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobce Foresbank, a. s. (dále jen „banka“) a žalovanou [dále jen „smlouva”] je smlouvou smíšenou, vykazující prvky smlouvy o úplatném převodu cenných papírů (§ 13 odst. 1 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech) a smlouvy nepojmenované (§ 269 odst. 2 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), přičemž nejde „o klasickou smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák.“.
V situaci, kdy smlouva obsahuje jednoznačné ujednání o tom, jakým způsobem bude „eskontní úvěr“ uhrazen [že bude splacen úhradou směnečné částky akceptantem (KORS Hodonín, společnost s ručením omezeným, po změně obchodní firmy Dřevokombinát Břeclav, s. r. o.], tj. výstavcem vlastní směnky, znějící na směnečnou sumu 5,496.000,- Kč, splatné 20. ledna 1997, ve prospěch žalované [rozuměj směnky, která byla dle smlouvy bankou eskontována], nelze dovodit právní povinnost žalované k plnění, jehož se žalobce domáhal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v posouzení smlouvy co do její povahy jako smlouvy o úvěru či smlouvy o eskontu směnky, přičemž formuluje následující „otázky dosud v rámci rozhodování dovolacího soudu nevyřešené“, a to:
1/ „V případě uzavření ‚čisté‘ smlouvy o eskontu směnky se jedná o smlouvu ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, přičemž toto ustanovení nepočítá s povahou smlouvy jako smlouvy o eskontu směnky pouze co do její části, neboť je nutné mít na mysli ryze formální povahu cenných papírů a smluv o nich, od které se nelze, byť z části, odchýlit. Smlouva o eskontu směnek je natolik rigidním právním úkonem vztahujícím se k cenným papírům, že ustanovení odpovídající úvěrovým oprávněním a povinnostem nemůže než vyústit ve smlouvu jinou, zcela odlišnou od ‚čisté‘ smlouvy o eskontu směnky“. 2/ „Tzv. eskontní úvěr je nutné odlišovat od smlouvy o eskontu směnky ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, když u eskontního úvěru se jedná o úvěr, jež má být splacen prostřednictvím směnky, kterou banka odkoupila od obligačního dlužníka pro účely úhrady úvěru. Je však zcela zřejmé, že zůstává úvěrový charakter vztahu mezi věřitelem a
obligačním dlužníkem, který nelze úplně vytěsnit ani z eskontního úvěru“. 3/ „Právní úkony je nutné ve smyslu ustanovení § 35 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský soudní řád a ve smyslu § 266 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednajících stran, nikoli v souladu s obecnými pravidly, která jsou určující pro daný vztah z obecných okolností. Je nutné posoudit každý jednotlivý právní úkon v individuálních souvislostech. Skutečnost, že určitá smlouva je uzavřena na formuláři, tj. formou tiskopisu, nelze vykládat jako skutečný projev vůle jednajících stran v okamžiku uzavření smlouvy.
Z formy smlouvy totiž nelze usuzovat na skutečnou vůli stran“. Dále dovolatel popisuje skutkové okolnosti věci a snáší argumenty na podporu závěru, že smlouva je smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák. Přitom poukazuje na bod IV. obecných podmínek, které jsou součástí smlouvy, z něhož oprávnění žalobce (respektive jeho právní předchůdkyně – banky) požadovat vrácení částky poskytnuté dle smlouvy žalované a povinnost žalované vrátit takovou částku vyplývá, a to bez ohledu na to, zda jde o smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se s rozhodnutími soudů nižších stupňů ztotožňuje a pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání, navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu,
které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). V poměrech v projednávané věci není pochyb o tom, že – jakkoli dovolatel formuluje řadu otázek, jež podle jeho názoru mají zásadní právní význam – rozhodující pro závěr odvolacího soudu o (ne)důvodnosti žaloby je výklad obsahu smlouvy, zejména pak posouzení, zda na základě smlouvy vznikly žalované ve vztahu k žalobci (jeho právním předchůdcům) nějaké závazky, pokud ano, jaké a v jaké výši.
Respektuje shora vymezená kritéria přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud předesílá, že posouzení obsahu konkrétního právního úkonu postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Přitom výklad smlouvy, jak jej provedly soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obch. zák., ve spojení se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14.
dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Není totiž pochyb o tom, že jak smlouva (srov. její bod 6.), tak obecné podmínky, tvořící nedílnou součást smlouvy (srov. bod IV.), obsahují (ve vztahu k žalované) pouze ujednání o podmínkách, za kterých žalobce (jeho právní předchůdci) mohl po žalované požadovat úhradu „směnečných částek“; ze žádného v těchto listinách obsaženého ujednání však nelze dovodit povinnost žalované k úhradě „úvěru“, jehož zaplacení je předmětem řízení. V této souvislosti nelze přehlédnout, že rozsudkem ze dne 28.
června 2000, č. j.
3 Cm 66/2000-57, který nabyl právní moci 11. srpna 2000, Krajský obchodní soud v Brně zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 18. února 2000, č. j. 3 Sm 20/2000-17, jímž původně žalované uložil zaplatit právní předchůdkyni žalobce směnečnou pohledávku 5,496.000,- Kč s postižními právy (šlo o pohledávku z bankou eskontované směnky), a to z důvodu promlčení směnečného nároku vůči žalované (indosantovi).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost uhradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 12,360,- Kč. Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. července 2010
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu