U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v
právní věci navrhovatele P. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mužíkovou,
advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44/31, PSČ 266 01, za účasti 1) V.
S., 2) J. S., obou zastoupených Mgr. Jiřím Špotem, advokátem, se sídlem v
Berouně, Wagnerovo nám. 1541, PSČ 266 01, a 3) Okresního stavebního bytového
družstva Beroun, se sídlem v Berouně, Plzeňská 136, PSČ 266 01, identifikační
číslo osoby 00053929, zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Radlická 2485/103, PSČ 150 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 26/2006, o dovolání navrhovatele
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. 7 Cmo
314/2013-325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. února 2013, č. j. 46 Cm 26/2006-265,
zamítl návrh na nahrazení projevu vůle – oznámení dosavadních členů Okresního
stavebního bytového družstva Beroun (dále jen „družstvo“) V. S. a J. S. o
převodu členství družstvu ve smyslu § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., výroky II. a III. o
nákladech řízení změnil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok). Navrhovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které předseda
senátu Nejvyššího soudu v souladu s § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v
němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k
předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl toliko následující: „…přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237, § 239 a § 240
odst. 1 o. s. ř.)…“. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i
důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o
důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014,
sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách
Ústavního soudu. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. shodně R 4/2014). Takový údaj se z dovolání nepodává. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v
dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v
projednávané věci nedostál. Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává,
že brojí-li dovolatel v dovolání proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů,
jím tvrzeným vadám řízení a hodnocení důkazů, neuplatňuje tím ani způsobilý
dovolací důvod; tím je s účinností od 1. ledna 2013 toliko nesprávné právní
posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu