29 Cdo 2779/2025-1029
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce V. D., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) J. B., zastoupenému JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ 301 00, a 2) B. S., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 24/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019, č. j. 12 Cmo 269/2018-871, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63.694,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 9. března 2011, č. j. 43 Cm 24/2011-15 (dále jen „směnečný platební rozkaz“), uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 20.000.000 Kč s 6% úrokem od 12. února 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 66.666 Kč a na náhradě nákladů řízení celkem částku 1.106.150 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 20. dubna 2017, č. j. 43 Cm 24/2011-720, soud prvního stupně (k námitkám prvního žalovaného) zrušil směnečný platební rozkaz
vůči prvnímu žalovanému jen ve výroku o náhradě nákladů řízení co do částky 176.091,20 Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu ponechal směnečný platební rozkaz vůči prvnímu žalovanému v platnosti (výrok II.), uložil prvnímu žalovanému zaplatit náhradu nákladů námitkového řízení (výrok III.), náhradu nákladů řízení státu (výrok IV.) a rozhodl o vrácení zálohy na provedení důkazu prvnímu žalovanému (výrok V.).
3. K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. (první výrok), odmítl odvolání prvního žalovaného proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
5. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“), a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
8. V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně než soudem odvolacím a tato vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než soudem odvolacím“.
9. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „soudní praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014).
10. Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatel v něm nevymezuje žádnou konkrétní otázku, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud zabývat, ani blíže neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popř. jež by přistupovala k řešení konkrétní (dovolatelem vymezené a pro rozhodnutí ve věci významné) otázky rozdílně.
11. Nejvyšší soud dále poznamenává, že mělo-li být dovolání (podle dovolatele) přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění § 237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Ani takový údaj se však z dovolání nepodává.
12. Argument, podle kterého by otázka „měla být dovolacím soudem posouzena jinak než soudem odvolacím.“ pak způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. není bez dalšího, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014).
13. Jen pro úplnost (nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud podotýká, že větší část argumentace dovolatele (výhrady k hodnocení provedených důkazů) ani netkví v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž dovolatel jejím prostřednictvím (nepřípustně) zpochybňuje správnost (soudy) zjištěného skutkového stavu. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání (§ 237 o. s. ř.), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. srpna 2019), která podle ustanovení § 7 bodu 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 20.066.666 Kč) částku 52.340 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty(§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 11.054,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 63.694,4 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 10. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu