29 Cdo 278/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. P. proti žalovaným 1/ M. M., 2/ D. M., o zaplacení 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 260/97, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. srpna 1999, čj. 5 Cmo 294/98-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
287/97-8. Tímto směnečným platebním rozkazem, proti němuž podala žalovaná č. 2 včas námitky, bylo oběma žalovaným uloženo, aby do tří dnů od jeho doručení zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni částku 480.000,- Kč s 6% úrokem ročně ode dne 1.7.1996 do zaplacení.
K odvolání žalované č. 2 Vrchní soud v Praze napadený rozsudek potvrdil, když se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který posoudil námitky žalované č. 2 proti směnečnému platebnímu rozkazu jako nedůvodné.
Oba žalovaní zastoupeni advokátem podali proti rozsudku odvolacího soudu společně včasné dovolání s tím, že řízení je postiženo vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a je tedy dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Konkrétně namítají, že odvolací soud nevzal v úvahu tvrzení žalovaného č. 1, že směnečný platební rozkaz vůči němu dosud nenabyl právní moci, neboť mu nebyl řádně doručen, a tím mu byla odňata možnost jednat před soudem. Skutečnost, že žalovanému č. 1 nebyl směnečný platební rozkaz doručen, způsobila, že námitky žalované č. 2, která o celé věci nic neví, nebyly kvalifikované. Vzhledem k výše uvedenému dovolatelé navrhují, aby soud určil, že již zmiňovaný směnečný platební rozkaz nebyl doručen dovolateli č. 1 a nenabyl dosud vůči němu právní moci.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání legitimován účastník řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, 238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení je objektivní kategorií, jež se pojí s povahou napadaného rozhodnutí. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn [ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] dovolání, jež je objektivně přípustné, podat.
V tomto případě existuje mezi oběma žalovanými samostatné společenství dle § 91 odst. 1 o. s. ř. Pro toto procesní společenství je charakteristické, že každý z účastníků jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních účastníků žádný vliv. Aplikujeme-li toto na konkrétní situaci dovolatelů, je třeba vyvodit závěr, že námitky podané žalovanou č. 2, a také její odvolání proti rozsudku krajského soudu, mají procesní následky pouze pro ni samotnou.
Dovolání podané společně oběma žalovanými je třeba posuzovat jako dvě samostatná dovolání. Vzhledem k výše uvedenému, došel dovolací soud k závěru, že první žalovaný není subjektivně způsobilý k podání dovolání, neboť nebyl účastníkem odvolacího řízení, ani řízení o námitkách před soudem prvního stupně, když námitky (ani odvolání) nepodal. Jestliže pak první žalovaný dovozuje, že nemohl podat námitky, když mu směnečný platební rozkaz nebyl doručen, je k tomu třeba uvést, že nedoručení směnečného platebního rozkazu podání námitek nebrání, neboť tyto lze podat i před jeho doručením a soud prvního stupně v rámci projednání námitek bude muset řešit i to, zda a kdy byl směnečný platební rozkaz žalovanému doručen. Jestliže nebyl prvnímu žalovanému směnečný platební rozkaz řádně doručen, nezačala mu dosud běžet lhůta k podání námitek. Proto dovolací soud dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o druhou žalovanou, ta k podání dovolání subjektivně oprávněna je. Je tedy namístě zabývat se objektivní přípustností dovolání. Dovolatelka dovozuje přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. V odůvodnění dovolání však uvádí, že soud nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem pouze prvnímu žalovanému. K této vadě přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li odňata možnost jednat před soudem dovolateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, publikované v časopise Soudní judikatura č. 19, ročník 1998, pod pořadovým číslem 139). Žalované č. 2 však možnost jednat před soudem odňata nebyla (a žalovaná to ani netvrdí). Přípustnost dovolání dle § 237 odst.1 písm. f) o. s. ř. ve vztahu k žalované č. 2 tedy dána není.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované č. 2 podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť oba žalovaní, kteří z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu