29 Cdo 2793/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně HOGGA, s. r. o., se sídlem ve Šluknově, Knížecí 836, PSČ 407 77, identifikační číslo osoby 63149737, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, se sídlem v Praze - Karlíně, Pobřežní 4/170, PSČ 186 00, proti žalovanému L. H. – Černému, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, o zaplacení 926.336,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 17/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. srpna 2009, č. j. 37 Cm 17/2004-216, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 14 Cmo 579/2009-256, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. srpna 2009, č. j. 37 Cm 17/2004-216, se zastavuje. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 6. srpna 2009, č. j. 37 Cm 17/2004-216, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 583.446,36 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 315.000,- Kč (výrok II.), zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 17.890,04 Kč
(výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem „změnil“ výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku
395.134,- Kč a žalobu o zaplacení 513.312,50 Kč zamítl (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že shledal neoprávněným 1/ dílčí nárok na zaplacení částky 180.000,- Kč, kterou žalovaný přijal od M.Š. jako zálohu dle smlouvy o dílo č. S-156-2003, a potvrdil ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně, podle níž 2/ je neoprávněným nárok žalobkyně na zaplacení 183.312,50 Kč poskytnuté Ing. Pekařem jako plnění dle smlouvy o dílo, 3/ je neoprávněným nárok na zaplacení 150.000,- Kč poskytnuté T.
H., 4/ je oprávněný nárok na zaplacení 19.402,- Kč poskytnuté společností G Inter s. r. o., 5/ je oprávněný nárok na zaplacení 106.616,36 Kč z titulu drobného hmotného investičního majetku, který žalovaný žalobkyni nepředal, a 6/ je oprávněný nárok na zaplacení 269.115,60 Kč z titulu nevydané hotovosti. Žalovaný napadl první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 395.134,- Kč, a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), ohlašuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.
s. ř. odmítl jako nepřípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že přestože je napadený výrok rozsudku odvolacího soudu označen jako měnící, jde v dovoláním napadené části (co do 395.134,- Kč) o potvrzující výrok ve věci samé. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatel, že dopis ze dne 29. dubna 2003 (obsahující jeho konstatování, podle něhož si ponechá drobný hmotný investiční majetek v hodnotě 124.506,- Kč) „nelze brát v potaz a použít ho jako podklad pro rozhodování“, nabízeje přitom svou verzi skutkového stavu, podle níž žalobkyni veškerý drobný hmotný investiční majetek předal, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici (srov. výslovné znění tohoto ustanovení); přípustnost dovolání tak prostřednictvím této námitky založit nelze.
Výtkou, podle níž se soudy nedostatečně zabývaly kompenzačními námitkami žalovaného, poukazující na to, že žalovaný místo žalobkyně uhradil závazky k jejím zahraničním partnerům ve výši 13.751,30 EUR a 10.304,40 EUR, dovolatel nenapadá závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a proto daná námitka přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Odvolací soud totiž uzavřel, že žalovaný namítl k započtení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, uváděje, že za žalobkyni zaplatil jejím zahraničním obchodním partnerům 13.751,30 EUR a 10.304,40 EUR, netvrdil však a ani neprokázal, že žalobkyni k vydání tohoto bezdůvodného obohacení vyzval, ani že by žalobkyně nebyla schopna plnit své peněžité závazky - jeho tvrzené pohledávky tak (vznikly-li vůbec) „nejsou splatné“, a tudíž podle § 359 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ani způsobilé k započtení.
Tento závěr
odvolacího soudu však dovolatel nijak nenapadá.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. listopadu 2012
JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu