29 Cdo 281/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. J. V., advokátem, proti žalované D., a. s., zastoupené Mgr. K.T., advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o prodeji cenných papírů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 249/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2007, č. j. 7 Cmo 520/2006 – 197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen uhradit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou advokáta žalované, JUDr. K.T..
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2006, č. j. 35 Cm 249/2001 - 167, kterým tento soud zamítl žalobu, aby uložil žalované uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, kterou by od něj koupila 3.650 kusů vlastních akcií za cenu 674,29 Kč za 1 akcii, tj. celkem za 2,461.158,50 Kč (dále jen „kupní smlouva“), předat tyto akcie žalované do 10 dnů od uzavření kupní smlouvy a zaplatit žalobci 2,461.158,50 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Právní otázku, zda mají právo na odkup akcií podle § 35i jak. č 248/1992Sb. osoby, které nabyly akcie poté, co valná hromada rozhodla o přeměně investičního fondu, ohledně které se (jak vyplývá z odůvodnění dovolání), dovolatel domáhá přezkumu, Nejvyšší soud již vyřešil v usnesení ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 254/2005, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a na které správně odkázal již odvolací soud.
V tomto usnesení, od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, Nejvyšší soud uzavřel, že osoba, která nabyla akcie investičního fondu poté, kdy došlo k rozhodnutí o jeho přeměně na podnikatelský subjekt s jiným předmětem podnikání podle § 35i zákona č. 248/1992 Sb., nemá právo na odkoupení akcií podle § 35i odst. 2 tohoto zákona.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3.750,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 16. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu