U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky H. B., zastoupené JUDr. Tomášem Alfrédem Schönfeldem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Žitná 25, PSČ 110 00, za účasti Bytového družstva U Pernikářky 2, se sídlem v Praze 5, U Pernikářky 2, identifikační číslo 64 94 74 24, zastoupeného JUDr. Marcelou Dopitovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 1519/10c, PSČ 101 00, o neplatnost usnesení členské schůze o vyloučení z družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 6/2001, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2007, č. j. 14 Cmo 477/2006-224, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 27 Cm 6/2001-190, se zastavuje. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Navrhovatelka je povinna zaplatit Bytovému družstvu U Pernikářky 2na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.050,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. června 2006, č. j. 27 Cm 6/2001-190, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh na určení, že vyloučení navrhovatelky z Bytového družstva U Pernikářky 2 (dále jen „družstvo“) rozhodnutím členské schůze družstva konané dne 18. září 1997 je neplatné, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Navrhovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu dovoláním, uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 10/2001 a 47/2006).V části, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud
dovolání odmítl, neboť dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2003). V části, jíž je napadán výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; rozhodnutí odvolacího soudu však zásadně právně významným neshledal. Odvolací soud shledal, že navrhovatelka byla pro neplacení nájemného v plné výši vyloučena z družstva důvodně, když (na rozdíl od ní) dovodil, že neměla vůči družstvu pohledávku z nároku na náhradu škody, kterou by mohla započíst proti pohledávce družstva na úhradu (zvýšeného) nájemného.
Závěr, podle něhož navrhovatelce nemohla vzniknout škoda představovaná částkou, o níž bylo nájemné zvýšeno, neboť toto zvýšené nájemné nikdy nezaplatila, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2005). Námitka zpochybňující jeho správnost proto napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Porušilo-li družstvo povinnost převést dovolatelkou užívaný družstevní byt do jejího vlastnictví (jak tvrdí dovolatelka), mohla se splnění této povinnosti domáhat u soudu.
Neučinila-li tak, sama zanedbala uplatnění svých práv a nemůže se z toho důvodu domáhat náhrady škody. Dovolání nečiní přípustným ani námitka nesprávné interpretace ustanovení § 231 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., a článku 9 odst. 5 stanov družstva, neboť odvolací soud sice rozvinul úvahu o „neopodstatněnosti žaloby“ ve vazbě na to, že se dovolatelka neodvolala k členské schůzi a o tom, že by návrh neobstál ani při příznivějším výkladu zmíněného článku stanov, své rozhodnutí však na této úvaze nezaložil, ale důvodnost podaného návrhu posoudil meritorně.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a družstvu vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny advokátky za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení § 7 písm. g/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 3.750,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada
nákladů za dovolací řízení tedy celkem činí 4.050,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. dubna 2010