U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v
právní věci navrhovatelky J. V., zastoupené opatrovnicí V. S., zastoupené Mgr.
Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Husova 1285/2,
PSČ 702 00, za účasti 1/ D. V., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem,
advokátem, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Mojmírovců 41, PSČ 709 00,
2/ Bytového družstva vlastníků Výškovická 71, se sídlem v Ostravě – Zábřehu,
Výškovická 71, PSČ 700 30, identifikační číslo 25 37 79 22, 3/ R. O.,
zastoupeného Mgr. Ing. Gabrielou Milotovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě –
Mariánských Horách, Daliborova 648/38, PSČ 709 00,
o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
24 Cm 123/2006, o dovolání Dana Vráblika proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci
ze dne 10. března 2009, č. j. 8 Cmo 241/2008-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení
ze dne
21. března 2008, č. j. 24 Cm 123/2006-135, kterým Krajský soud v Ostravě určil,
že navrhovatelka je členkou Bytového družstva vlastníků Výškovická 71 (dále jen
„družstvo“). Odvolací soud uzavřel, že dohoda o převodu členských práv a povinností
spojených s členstvím v družstvu, kterou navrhovatelka dne 16. října 2003
uzavřela s D. V. (dříve S.; dále jen „dohoda“), neobsahuje (určité) ujednání o
tom, zda jde o převod úplatný či bezplatný. Neodpovídá proto požadavkům § 269
odst. 2 věty druhé zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož jsou
účastníci nepojmenované smlouvy povinni dostatečně určit předmět svých závazků;
následkem je to, že dohoda uzavřena nebyla. Ujednání článku III. dohody, dle něhož „Účastníci smlouvy prohlašují,
že finanční vypořádání mezi nimi za převod členských práv a povinností proběhlo
tak, že se mezi sebou vyrovnali.“, nasvědčuje spíše závěru o úplatnosti
převodu. Není však dostatečně určité
a vysoká míra nesrozumitelnosti spolu s tvrzením D. V., podle něhož byl převod
ústně dohodnut jako bezplatný, nedovoluje učinit jednoznačný závěr o úplatnosti
převodu členských práv a povinností. Jelikož D. V. členská práva a povinnosti v družstvu nenabyl (pročež je
nemohl ani dále převést na R. O.), je členkou družstva stále navrhovatelka. D. V. napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud -
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné
otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Otázka, „zda jednoznačná vůle účastníka právního úkonu, který má zájem převést
práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu … může vést k
platnosti právního úkonu, pokud mu chybí formální znaky, když účastníci byli v
dobré víře, že tento úkon je platný a účinný“, stejně jako otázka „zda má dát
soud přednost při svém rozhodování aplikaci základních zásad soukromého práva,
mezi něž patří zásada právní jistoty, která zahrnuje zejména zásadu ochrany
dobré víry … nebo upřednostnit formalistický postup“, rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným nečiní. Interpretace dohody uzavřené mezi účastníky, učiněná odvolacím soudem, je totiž
v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanovením § 266 obch. zák. a
zásadami
pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozhodnutí
uveřejněného
pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního
soudu
ze dne 14.
dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2006, části I., pod pořadovým
číslem 84). Tento výklad přitom Nejvyšší soud má za souladný i se závěry
usnesení uveřejněného pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 16/2010“). K otázce ochrany dobré víry Nejvyšší soud dodává, že dobrá víra má právní
význam pouze při nabytí vydržením nebo při nabytí od nevlastníka. V případě
nabytí vydržením je však dalším předpokladem nabytí uplynutí stanovené doby
držby, k čemuž v projednávané věci nedošlo (žaloba byla doručena soudu 14. července 2006). Princip nabytí od nevlastníka (§ 446 obch. zák.) nelze na
nabytí práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu vůbec
vztáhnout (srov. obdobně závěry i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného
pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska přípustnosti dovolání pak není nikterak významný nesouhlas
dovolatele s tím, aby s členstvím v družstvu fakticky disponovala V. S. (dcera
a opatrovnice navrhovatelky). Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje ani v posouzení obsahu dohody
ze dne 29. dubna 2002, na jejímž základě se členkou družstva stala
navrhovatelka. Námitka, podle níž tato dohoda obsahovala shodné ujednání
ohledně vypořádání mezi účastníky jako dohoda, kterou měl členství v družstvu
nabýt dovolatel, rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní,
neboť dohoda z 29. dubna 2002 by i přesto z pohledu platnosti obstála, pokud by
zbývající náležitosti byly dohodnuty ústně (srov. i zde R 16/2010). Konečně námitkou, podle níž jej měly soudy poučit dle § 118a o. s. ř. a dát mu
možnost prokázat, že chybějící náležitosti dohody byly mezi účastníky dohody
sjednány ústně mimo písemnou dohodu, dovolatel uplatňuje dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (aniž by přitom vystihoval otázku
zásadního právního významu), k jehož přezkoumání dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ připustit nelze (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání D. V. bylo odmítnuto a
navrhovatelce v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. září 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu