29 Cdo 2854/2000-125
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. P.K., jako
správce konkursní podstaty úpadkyně J., akciová společnost, proti žalované P.
spol. s r. o. o určení vlastnictví, vedené u Krajského obchodního soudu v
Praze pod sp. zn. 18 Cm 269/95, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. srpna 2000, č. j. 1 Cmo 104/99-92, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení ze dne 24. srpna 2000, č. j. 1 Cmo
104/9992, jímž Vrchní soud v Praze soud rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2000, č. j. 1 Cmo
104/9992, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 24. srpna 2000, č. j. 1 Cmo 104/99-92, Vrchní soud v Praze
připustil - cituje ustanovení § 208 občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.”) - zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek ze dne 21. ledna 1999, č. j. 18 Cm
269/95-68, jímž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu na určení, že T.,
akciová společnost T., je vlastníkem ve výroku označených nemovitých a movitých
věcí, a řízení zastavil (bod I. výroku). Dále odvolací soud uložil žalobci
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku
4.950,-Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.075,-Kč, vše do tří
dnů od právní moci usnesení, k rukám zástupce žalované (bod II. výroku).
Odvolací soud při posouzení, zda má připustit zpětvzetí, uzavřel, že žalovanou
uvedený důvod (totiž, že v případě meritorního rozhodnutí soudu by byla dána
překážka věci rozsouzené) není vážným důvodem nesouhlasu se zpětvzetím žaloby,
neboť okolnost, že v řízení nebude meritorně rozhodnuto, nemůže v daném případě
omezit právo žalobce disponovat se žalobou.
Žalovaná podala proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu včasné dovolání,
namítajíc, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Ohledně
bodu I. výroku napadeného usnesení dovolatelka odvolacímu soudu vytýká
nesprávnost závěru o tom, že jí uplatněný nesouhlas se zpětvzetím žaloby není
důvodný. Při pojetí, jež odvolací soud vyjádřil názorem, že žalobce má právo
disponovat se svým návrhem a okolnost, že v řízení nebude meritorně rozhodnuto,
nemůže toto jeho právo omezit, by dle dovolatelky ztratilo ustanovení § 208,
věty druhé, o. s. ř. jakýkoli význam. Podle dovolatelky důvod, pro který se
zpětvzetím žaloby nesouhlasila, vážným je. Překážka věci rozsouzené (rei
iudicatae), jež by byla dána předpokládaným pravomocným meritorním rozhodnutím
soudu, by znamenala nejen pro žalovaného, nýbrž i pro budoucí nabyvatele
jistotu v tom směru, že žalobce nepodá v budoucnu žalobu znovu (popřípadě, že
když ji podá, bude řízení zastaveno). Přitom je nutno vzít v úvahu, že
poté, co soud prvního stupně žalobu zamítl, může být zpětvzetí žaloby pouze
reakcí na nepříznivý vývoj sporu. Přitom existence žaloby byla - dle udání
správce konkursní podstaty - jediným důvodem popření pohledávky žalované vůči
úpadkyni v přezkumném řízení, v důsledku čehož bylo zahájeno incidenční řízení
vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 8/96, přerušené
do vyřízení tohoto sporu. Jelikož v předmětné věci neexistuje v důsledku
postupu odvolacího soudu rozhodnutí, jímž by byl soud v incidenčním řízení
vázán, bude otázka, jíž se zabývalo toto řízení, řešena jako předběžná v řízení
incidenčním. Dovolatelka si proto „neumí představit, co by již mělo být vážným
důvodem nesouhlasu se zpětvzetím žaloby”. V další části dovolání dovolatelka
polemizuje se závěry odvolacího soudu týkajícími se výroku o nákladech řízení a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky
řízení, za nichž může věc projednat a o dovolání rozhodnout.
Podkladem pro další úvahy přitom byla úprava obsažená v ustanovení § 14 odst. 1
písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších
předpisů, to jest ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č.
42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb.,
č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb.,
č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000
Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb. (dále též jen „ZKV”). Dle
cit. ustanovení má totiž prohlášení konkursu na majetek dlužníka i ten účinek,
že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty
nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce,
se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze
rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o
výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v
konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních
účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.
Podle obsahu konkursního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
94 K 40/94, usnesením Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 27. dubna 1995, č. j. 94 K 40/94-126,
byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti J., akciová společnost.
Usnesení ze dne 8. srpna 1997, č. j. 94 K 40/94-368, jímž týž soud
konkurs na majetek úpadkyně zrušil, pak Vrchní soud v Praze jako soud odvolací
usnesením ze dne 23. března 1999, č. j. 4 Ko 443/97415 (nyní č.l. 451),
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesení
odvolacího soudu bylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu dne 8.
července 1999 (srov. č.l. 462 p.v. konkursního spisu). Usnesením ze dne 23.
července 1999, č. j. 94 K 40/94-466, Krajský obchodní soud v Praze ustavil
správcem konkursní podstaty úpadkyně Ing. P.K.
Podle ustanovení § 44 odst. 5 ZKV, ve znění účinném ke dni 8. srpnu 1997, kdy
Krajský obchodní soud v Praze rozhodl o zrušení konkursu (to jest ve znění
zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č.
156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb. a č. 94/1996), pro doručení a
zveřejnění usnesení o zrušení konkursu platí totéž, co pro
doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu.
Dle ustanovení § 45 odst. 1 ZKV, ve znění účinném ke stejnému datu, zrušením
konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a/ až
g/ a i/; platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není
dotčena.
V intencích cit. ustanovení účinky usnesení o zrušení konkursu
nastaly (bez zřetele k tomu, že usnesení nakonec nenabylo právní
moci) ke dni jeho vyvěšení na úřední desce konkursního soudu (k 8. srpnu
1997); srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko”), bod XXXVIII. Účinky
prohlášeného konkursu se tedy v době po 8. srpnu 1997 obnovily až v souvislosti
s kasačním usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 1999, a to ke
dni jeho vyvěšení na úřední desce konkursního soudu (to jest 8.
července 1999).
Řízení o určení vlastnictví k nemovitostem je přitom řízením o nárocích, jež se
týkají majetku patřícího do konkursní podstaty; současně jde o řízení, v němž
lze na návrh příslušného subjektu pokračovat. Dokud ovšem
není podán návrh na pokračování v řízení, jsou všechny úkony účastníků a soudu
neúčinné.
K přerušení řízení v dané věci sice nemohlo dojít v souvislosti s usnesením o
prohlášení konkursu ze dne 27. dubna 1995, jelikož (jak je patrno z obsahu
spisu) úpadkyně (nikoli správce její konkursní podstaty) podala žalobu v této
věci až 23. srpna 1995 (srov. č.l. 1), avšak tyto účinky nastaly - ve shodě s
výše formulovanými závěry - dne 8. července 1999, kdy bylo na úřední dece
konkursního soudu vyvěšeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března
1999.
Návrh na pokračování v řízení pak (po výzvě provedené usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 18. července 2001, č. j. 32 Cdo 2854/2000-118) podali jak žalovaná
(podáním došlým soudu dne 26. července 2001), tak správce konkursní podstaty
úpadkyně (podáním došlým soudu dne 14. srpna 2001).
Tím se Nejvyššímu soudu - v intencích § 14 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. -
otevřela možnost v dovolacím řízení pokračovat (s tím, že správce se stal
účastníkem řízení namísto úpadkyně).
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Jelikož dovolatelka výslovně napadla usnesení odvolacího soudu i ve výroku o
nákladech řízení před soudy obou stupňů, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda
dovolání je přípustné i v tomto rozsahu.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a §
239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací
soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž
existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé
rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se
rovněž nepodávají (tento závěr platí i ve vztahu k výroku I. napadeného
usnesení).
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pak není dovolání přípustné
proto, že výrok o nákladech odvolacího řízení nemá povahu měnícího usnesení;
výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně sice povahu měnícího
usnesení odvolacího soudu má, podle části věty za středníkem však cit.
ustanovení možnost podat dovolání výslovně vylučuje. Výroky o nákladech řízení
pak nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod
písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc nesplňuje již
proto, že výrok II. napadeného usnesení nemá povahu usnesení ve věci samé.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. odmítl.
Dovolání proti bodu I. výroku usnesení odvolacího soudu je
přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Při úvaze o důvodnosti dovolání proti označenému výroku Nejvyšší soud především
 v mezích dovolatelkou uplatněného důvodu - zkoumal správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem v otázce, zda dovolatelka měla vážný důvod
nesouhlasit se zpětvzetím žaloby.
Podle § 208 o. s. ř., je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již
rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci,
odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí,
jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí
připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Ze spisu se podává, že v průběhu řízení o odvolání původní žalobkyně J.,
akciové společnosti, její správce konkursní podstaty Ing. P.K. vzal žalobu
podáním ze dne 26. června 2000, došlým soudu dne 29. června 2000 v plném
rozsahu zpět (srov. č.l. 85). Žalovaná pak k výzvě odvolacího soudu - podáním
ze dne 9. srpna 2000, došlým soudu 14. srpna 2000 (srov. č.l. 90) - vyjádřila
se zpětvzetím žaloby nesouhlas, uvádějíc, že za vážný důvod nesouhlasu pokládá
otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Ta by byla dána
předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu. V opačném případě nebude mít
žalovaná jistotu, zda podobná žaloba nebude v budoucnu podána znovu.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že tyto námitky
k závěru o existenci vážného důvodu nesouhlasu nevedou. Jestliže by žalovaný
mohl vyloučit účinky zpětvzetí žaloby, k němuž došlo po vydání meritorního
rozhodnutí soudem prvního stupně, pouze na základě tvrzení, že meritorní
rozhodnutí bude do budoucna zakládat překážku věci rozsouzené,
pak by úprava obsažená v ustanovení § 208 o. s. ř. pozbyla smyslu.
Skutečnost, že zde nebude překážky věci rozsouzené (srov. § 159 odst. 3 o. s.
ř.), je totiž pojmovou vlastností pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu dle
§ 208, věty třetí, o. s. ř.
Přitom Nejvyšší soud ponechal stranou argumenty, o které dovolatelka důvod
nesouhlasu se zpětvzetím žaloby rozšířila v dovolání. Právě proto, že tyto
argumenty nebyly uplatněny jako důvod nesouhlasu v odvolacím řízení, nemohl se
jimi odvolací soud - logicky - zabývat a správnost jeho rozhodnutí jejich
prostřednictvím v dovolacím řízení zpochybnit nelze.
Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dán není.
Dovolání je přesto důvodné.
Nejvyšší soud totiž z úřední povinnosti přihlíží (je-li dovolání přípustné) k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou je postiženo i řízení v této věci.
Jak bylo popsáno výše, konkurs na majetek obchodní společnosti J., akciová
společnost byl prohlášen dne 27. dubna 1995. To ostatně ohlašuje v žalobě
podané 23. srpna 1995 (srov. č.l. 1) i původní žalobkyně (srov. č.l. 3, bod II.
žaloby). Původně se žalobkyně domáhala (srov. č.l. 1 až 3) určení neplatnosti
smlouvy o prodeji podniku, kterou dne 12. července 1993 uzavřela žalovaná (jako
prodávající) s právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností J., spol. s
r.o. (jako kupující). V podání ze dne 16. prosince 1996, došlém soudu 19.
prosince 1996 (srov. č.l. 28-30), se dále tvrdí, že neplatnou je i smlouva o
prodeji části podniku, kterou žalovaná (jako kupující) uzavřela dne 17. května
1993 o stejném předmětu (jako v následné smlouvě z 12. července 1993) se
společností T., akciová společnost T. (jako prodávající).
Soud prvního stupně na základě tohoto podání připustil usnesením ze dne
20 října 1998, č. j. 18 Cm 269/95-58, změnu žaloby do podoby, o které posléze
rozhodl rozsudkem ze dne 21. ledna 1999, doručeným žalobkyni 8. února 1999 a
zástupci žalované 5. února 1999 (srov. doručenky u č.l. 71). Proti rozsudku
podala žalobkyně dne 17. února 1999 odvolání, které doplnila podáním došlým
soudu 11. března 1999.
Žalobu však (jak je rozvedeno výše) dne 26. června 2000 vzal zpět (v průběhu
odvolacího řízení) správce konkursní podstaty žalobkyně, aniž předtím nebo
současně s tímto úkonem navrhl soudu, aby v řízení (přerušeném k 8. červenci
1999) pokračoval. Naopak přímo z obsahu podání je patrno, že správce se mylně
domníval, že se stává účastníkem řízení automaticky (v bodě III. zpětvzetí
totiž výslovně uvádí, že „Usnesením ze dne 23. července
1999 jsem byl jmenován správcem konkursní podstaty společnosti J. a. s. při
obnovení konkursního řízení. Podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání se
správce konkursní podstaty stává účastníkem řízení místo úpadce.”).
Jestliže v době do 26. července 2001 žádná z osob k tomu
oprávněných podle § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV nepodala návrh na
pokračování v přerušeném řízení, pak to především znamená, že správce konkursní
podstaty až do 26. července 2001 nebyl účastníkem řízení (nestal se jím
namísto úpadkyně). K nahrazení úpadce správcem konkursní podstaty u řízení,
která se prohlášením konkursu přerušují, v nichž však lze na návrh k
tomu oprávněné osoby pokračovat, totiž nedochází ke dni přerušení řízení, nýbrž
ke dni podání návrhu na pokračování v řízení. Odtud plyne, že žalobu dne 26.
června 2000 vzala zpět osoba, jež k uvedenému datu nebyla žalobcem, takže
šlo o neúčinný procesní úkon. Platí rovněž, že zůstalo-li řízení
přerušeno (dokud nebyl podán návrh na pokračování v řízení) nebyl soud oprávněn
v odvolacím řízení pokračovat a tudíž ani rozhodnout o zastavení řízení pro
zpětvzetí žaloby (shodně srov. bod XXIV. stanoviska, str. 191 /367/,
poslední odstavec odůvodnění nebo rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod
číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R
74/2001”).
Skutečnost, že odvolací soud v přerušeném řízení (nesprávně)
pokračoval a o věci rozhodl, zakládá dle standardní rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (shodně srov. opět důvody R 74/2001, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 434/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem 31 nebo i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 340/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod
číslem 122). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení včetně závislého výroku o nákladech
řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Skutečnost, že návrh na pokračování v řízení byl podán 26. července 2001,
nezakládá (zpětně) účinnost zpětvzetí žaloby uskutečněného správcem konkursní
podstaty podáním ze dne 26. června 2000. V další fázi řízení tedy odvolací
soud k tomuto podání nebude přihlížet (důvod rozhodovat o
zpětvzetí žaloby bude mít jen tehdy, dojde-li k němu procesním
úkonem správce konkursní podstaty provedeným po uvedeném datu).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu