29 Cdo 286/2017-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce J. P., bytem XY, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Jakoubkovi, Ph.D., se
sídlem v Jaroměři, Labská 59, PSČ 551 01, jako správci konkursní podstaty
úpadce Československé státní automobilové dopravy, státního podniku Hradec
Králové, identifikační číslo osoby 00086932, zastoupenému JUDr. Markétou
Pakandlovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, PSČ 500
03, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 40 Cm 1/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. ledna 2015, č. j. 15 Cmo 28/2014-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 16. června 2014, č. j. 40 Cm 1/2013-53, Krajský soud v Hradci
Králové rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (J. P.) domáhal vůči žalovanému
(JUDr. Jiřímu Jakoubkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Československé
státní automobilové dopravy, státního podniku Hradec Králové) určení pravosti
pohledávky ve výši 1 736 132 Kč, tak, že zastavil řízení (pro částečné
zpětvzetí žaloby) v části o určení pohledávky ve výši 612 487,30 Kč (bod I.
výroku), zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky ve výši 1 123 644,72 Kč
(bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2015, č. j.
15 Cmo 28/2014-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Ve vztahu k té části rozsudku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok pod bodem II.
rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce
neprokázal existenci a výši jednotlivých pohledávek vůči úpadci. Dodal, že
žalobce vychází z mylné premisy, že je na soudu, aby si sám zjišťoval, zda
žalobcem předložené žaloby či jiná podání byly soudu doručeny, zda žalobce měl
plnou moc k zastupování úpadce i po skončení smlouvy o právní pomoci z 30.
března 1995, zda soudní rozhodnutí nabyla právní moci, zda skutečně žalovaný,
který ve sporu proti úpadci neuspěl, přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatil
přímo úpadci a nikoliv k rukám jeho zástupce (žalobce) a aby si sám zjišťoval
spisové značky vedených sporů. Dodal, že na rozdíl od soudu prvního stupně má
za to, že soudní poplatky a jízdné jsou podle smlouvy o právní pomoci součástí
odměny za právní pomoc podle článku II. nazvaného Odměna za právní pomoc.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 17. května 2015,
doplněné podáním došlým soudu prvního stupně dne 29. června 2015. Dovolatel
namítá, že „pochybení soudů nesou vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci“ a „vycházejí z nesprávného posouzení a ze zjištění, která
nemají oporu v dokazování“. Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015, č. j. 15 Cmo 28/2014-72, rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2014, č. j. 40 Cm 1/2013-53,
a rozsudek „Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 15 Cm 152/2008-168“ a vrátil
projednávané případy k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který
je - jako další níže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti dostupný
též na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu bez rozlišení výroků v něm
obsažených. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o
nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako
objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením § 218
písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o částečném zastavení řízení, je dovolání rovněž objektivně nepřípustné
(a jako takové bylo bez dalšího odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř.), když nejde o žádný z
případů vypočtených v § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Tento výrok (ač součástí
rozsudku soudu prvního stupně) má povahu usnesení, přičemž pro založení
přípustnosti dovolání prostřednictvím § 237 o. s. ř. není splněna podmínka, aby
šlo o rozhodnutí (usnesení) „ve věci samé“ (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod číslem 53/98
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2002, sp. zn. 29 Odo 75/2002, uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání může být potud přípustné jen podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.
(tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Nejde totiž o
žádný z případů podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,
sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.)
Dovolací námitkou, podle níž „nedošlo k přesvědčivému vyvrácení důkazů
předložených žalobcem, správcem konkursní podstaty“, „provádění důkazů hodnotí
soud podle předem předložených důkazů žalobcem při přihlášení konkursnímu
soudu“ a podle níž dovolatel předal písemný materiál „nástupci po skončení
právního zastupování“, dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně)
zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své
(následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., který s ohledem na to, že dovolání může být v dané věci
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici nemá), jednak
nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však - se zřetelem k zásadě
volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. - nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V rozsahu, v němž dovolatel argumentuje poukazem na průběh konkursního řízení
ve věci úpadce (zejména zvláštní přezkumné jednání a povinnost konkursního
soudu zajistit řádnou archivaci dokladů připojených k přihlášce pohledávky), se
ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacímu soudu žádná otázka zásadního
právního významu rovněž neotevírá.
Konečně tvrzení dovolatele o tom, že „nebyla respektována dvouinstančnost
řízení se závazným právním názorem“ není na místě, neboť v této věci vydal soud
prvního stupně (jediný) rozsudek, který byl potvrzen dovolaním napadeným
rozsudkem odvolacího soudu. O vázanosti právním názorem odvolacího soudu lze
přitom hovořit jen tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím
soudem dříve (v rámci téhož řízení) zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku
obsáhle popsal skutečnosti týkající se vzniku a průběhu dvou incidenčních sporů
(vyvolaných konkursním řízením úpadce Československé státní automobilové
dopravy, státního podniku Hradec Králové) vedených u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 41 Cm 58/2004 a 40 Cm 1/2013. V posuzované věci se tedy
dovolatel nemůže domáhat zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové „č.
j. 15 Cmo 152/2008-168“ právě proto, že byl vydán v (jiném) soudním řízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věta první, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovanému podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu