29 Cdo 2876/2021-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce EVEREST servis s. r. o., se sídlem v Šestajovicích, Běchovická 555, PSČ
250 92, identifikační číslo osoby 27 63 12 57, zastoupené JUDr. Zdeňkem
Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, proti
žalované Š. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, PSČ 110 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47
Cm 190/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
1. června 2021, č. j. 12 Cmo 116/2021-291, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 24. července 2013, č.
j. 47 Cm 190/2013-10, uložil žalované (Š. R.) zaplatit žalobci (EVEREST servis
s. r. o.) částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2012 do zaplacení a
náhradu nákladů řízení 44.826,50 Kč.
K námitkám žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2014, č. j.
47 Cm 190/2013-85, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 29. října 2015, č. j. 5 Cmo 155/2015-148, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. září 2014,
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2016, č. j. 47 Cm
190/2013-194, zrušil směnečný platební rozkaz a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. července 2017, č. j. 5 Cmo 169/2017-218, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. prosince
2016 tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Posledně označené rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. dubna 2018, č. j. 47 Cm 190/2013-239,
zastavil řízení o dovolání žalované, když žalovaná řádně (originálem i ověřenou
kopií plné moci) nedoložila, že je v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Toto usnesení „bylo doručeno“ žalované vyvěšením na úřední desce soudu (§ 50
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Podáním ze dne 10. března 2021 (č. l. 269) se žalovaná domáhá vyslovení
neúčinnosti doručení usnesení Městského soudu ze dne 4. dubna 2018, č. j. 47 Cm
190/2013-239, s tím, že: 1) označené usnesení bylo doručeno pouze žalobci a
žalované, nikoli právnímu zástupci žalované a 2) žalované nebylo doručeno do
datové schránky, byť ji měla zřízenu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. března 2021, č. j. 47 Cm
190/2013-281, zamítl návrh žalované na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení
ze dne 4. dubna 2018, č. j. 47 Cm 190/2013-239; Vrchní soud v Praze k odvolání
žalované usnesením ze dne 1. června 2021, č. j. 12 Cmo 116/2021-291, toto
usnesení potvrdil. Odvolací soud, cituje ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. a odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 597/2014 –
uzavřel, že způsobilým důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení není porušení
ustanovení občanského soudního řádu upravujících doručování soudních
písemností, když o vyslovení neúčinnosti doručení nelze uvažovat v případě, kdy
k řádnému doručení písemnosti nedošlo. V poměrech dané věci ? pokračoval odvolací soud ? žalovaná udělila advokátu
JUDr. Ľubomíru Fockovi plnou moc nejen k zastupování v řízení před soudem
prvního stupně a odvolacím soudem, nýbrž i k zastupování v řízení, k němuž je
zapotřebí zvláštní plné moci, tj. v případném řízení odvolacím. Za správný tak
nelze považovat nejen postup soudu prvního stupně, který se jal odstraňovat
„nedostatek“ shora uvedené podmínky, ale i následné zastavení dovolacího řízení
podle ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. Veden nesprávným závěrem o absenci
právního zastoupení žalované v dovolacím řízení soud prvního stupně doručil
usnesení o zastavení dovolacího řízení v rozporu s § 50b odst. 1 o. s. ř. žalované a nikoli jejímu právnímu zástupci. Usnesení o zastavení dovolacího
řízení tak lze mít za řádně doručené (do datové schránky zástupce žalované
JUDr.
Ľubomíra Focka) až 24. února 2021 (srov. doklad o doručení u č. l. 239). Soud prvního stupně proto postupoval správně, když návrh žalované na vyslovení
neúčinnosti doručení usnesení ze dne 4. dubna 2018 (rozuměj neúčinnosti
doručení v době před 24. únorem 2021) zamítl, neboť nebyl splněn základní
předpoklad pro postup podle ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř., kterým je
(řádné) doručení písemnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítajíc, že „předmětná věc by měla být
posouzena jinak, než jak rozhoduje dovolací soud“ a předkládajíc Nejvyššímu
soudu k zodpovězení právní otázky, zda „je možné, potažmo přípustné“, aby „pro
aplikaci institutu neúčinnosti doručení bylo nutné řádné doručení“ a aby „při
zjevném excesu soudy dále setrvávaly na přepjatém formalismu a neumožnily ze
zcela formálního důvodu věcné projednání případu“.
Dovolatelka poukazuje na závěr odvolacího soudu ohledně (věcné) nesprávnosti
usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. dubna 2018 o zastavení dovolacího
řízení pro nedostatek zastoupení, včetně toho, že označené usnesení bylo
(nesprávně) doručeno jen žalované (a navíc nikoli do její datové schránky).
Přitom „nemohla předpokládat“ že jí bylo označené usnesení (řádně) doručeno
(až) 24. února 2021.
Současně shledává nepřiléhavým poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 597/2014, podle něhož je „vyslovení neúčinnosti doručení
ve smyslu ustanovení § 50d o. s. ř. možné pouze tehdy, pokud je dané rozhodnutí
účastníku řízení řádně doručeno“. Zmíněný právní názor považuje za „přepjatě
formalistický“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp.
zn. I. ÚS 563/11.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné
jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné
podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v závěru, podle něhož není
porušení právních předpisů upravujících doručování soudních písemností, v
důsledku kterého nelze písemnost považovat za doručenou, způsobilým důvodem pro
vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení § 50d o. s. ř. (a řádné
doručení písemnosti je naopak jedním z předpokladů, jejichž naplnění je
nezbytné pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení) souladné nejen s odvolacím
soudem označeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 597/2014, ale i s
usneseními Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3016/2014,
ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 NSČR 86/2019 a ze dne 1. srpna 2018, sp. zn.
20 Cdo 2290/2018.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že výhrady žalované ohledně vad doručování
usnesení (č. l. 239) se zjevně netýkaly doručení tohoto usnesení do datové
schránky jejího zástupce (dne 24. února 2021).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je
zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se
řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné
pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu