29 Cdo 2885/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně společnosti MVV Energie CZ a. s., se sídlem v Praze 5,
Kutvirtova 339/5, PSČ 15000, identifikační číslo osoby 49 68 54 90, zastoupené
Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00,
proti žalovaným 1) Ing. S. K. a 2) G. K., oba zastoupeni JUDr. Richardem
Malečkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Lužná - Shiran Tower 716/2, PSČ 160 00
a žalovanému 3) V. B., zastoupenému JUDr. Janem Riedlem, advokátem se sídlem v
České Lípě, Jiráskova 638, PSČ 470 01, o zaplacení 3x 3.766.666,- Kč vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 102/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2009, č. j. 9 Cmo
336/2008-289, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2009, č. j. 9 Cmo
336/2008-289 se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím a ke společné úhradě nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že předmětem věcného posouzení byl již pouze
požadavek žalobkyně na slevu z kupní ceny, kterou uhradila žalovaným 1), 2), a
3) na základě smluv o úplatném převodu zaknihovaných cenných papírů Dubské
energetické společnosti a. s. (dále jen „společnost“), ve kterých žalovaní
„výslovně prohlásili a garantovali“, že společnost nemá vůči třetím osobám jiné
závazky. Po uzavření smluv však žalobkyně zjistila, že Česká konsolidační
agentura vyzvala společnost, aby z titulu ručení za závazky společnosti
Millenium Technologies s. r. o. (dále jen „dlužnice“) zaplatila částky
odpovídající zůstatku úvěrů poskytnutých dlužnici.
Odvolací soud již ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 9
Cmo 183/2007-208 (kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. ledna
2007, č. j. 28 Cm 102/2005-173 ve výrocích I. III. a IV. a věc mu vrátil k
dalšímu řízení), v němž vyslovil závěr, na který odkázal i nyní, že obecně je
nárok na slevu z kupní ceny v daném případě dán. Je však třeba přihlížet k
tomu, že ručení sice skutečně představuje závazek, ovšem závazek zajišťovací,
který nemusí být uplatněn, nestane se splatným, pokud je splněn zajištěný dluh,
případně věřitel využije jiné zajištění. Odvolací soud tedy uzavřel, že pokud
žalobkyně, resp. společnost, ničeho neplnila a pohledávka věřitele byla
uspokojena, bylo by třeba požadavek na slevu z kupní ceny vyhodnotit jako výkon
práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jako takový nemohl
požívat soudní ochrany. Odvolací soud dále konstatoval, že o nároku v
souvislosti s tvrzeným odstoupením od smlouvy ovšem již bylo pravomocně
rozhodnuto, což mimo jiné zakládá překážku věci rozhodnuté.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 273 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud usnesením č. j. 9 Cmo 183/2007-208, kterým
zrušil první rozhodnutí ve věci, vůbec nerozhodl o výroku II. napadeného
rozsudku soudu prvního stupně, nepotvrdil jej, ani nezrušil, ani odvolací
řízení ohledně něj nezastavil. Tento bod se týkal plnění, které žalobkyně
požadovala in eventum zaplatit z titulu slevy z kupní ceny a nikoli z titulu
vrácení kupní ceny po odstoupení od smlouvy. Dovolatelka dále tvrdí, že žádné z
jejích vyjádření před odvolacím soudem nesměřovalo k zúžení žalobních tvrzení.
Na základě výše uvedeného předkládá právní otázku, zda může samostatně nabýt
právní moci rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o eventuálním petitu, který
byl odvoláním napaden, ale nebyl odvolacím soudem zrušen a řízení o tomto
odvolání nebylo ani zčásti zastaveno, tedy o kterém odvolací soud nerozhodl.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětem sporu je pouze
nárok na slevu z kupní ceny a nikoli nárok související s tvrzeným odstoupením
od smlouvy. Dovolatelka namítá, že je výlučně v kompetenci soudu, aby skutkové
okolnosti tvrzené a prokázané žalobkyní subsumoval pod odpovídající
hmotněprávní úpravu, a za otázku zásadního právního významu považuje, zda je
účastník povinen v rámci plnění povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, uvádět
i svůj právní náhled na jejich hodnocení. Dovolatelka dále předkládá otázku,
zda v případě, že se v jednom řízení vede spor o existenci smluvního vztahu a
ve druhém o plnění, v němž je existence smluvního vztahu řešena jako
prejudiciální otázka, je na místě přerušit řízení o plnění z tohoto smluvního
vztahu ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
A konečně se dovolatelka neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že její
požadavek na zaplacení slevy z kupní ceny z důvodu zániku ručitelských závazků
v době po uzavření smluv je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a
že je třeba výkon práva hodnotit podle stavu rozhodného v době vyhlášení
rozsudku podle § 154 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že se nedopustila porušení
žádných svých povinností a v době podání žaloby existoval ručitelský závazek
společnosti, o kterém nevěděla. Předkládá tedy právní otázku, k jakému okamžiku
má odvolací soud posoudit, zda výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, zda k okamžiku, kdy je podána žaloba, anebo k okamžiku
vyhlášení rozsudku.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je i to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen.
Zásadně právně významným proto rozhodnutí odvolacího soudu nečiní otázka, zda
je namístě v případě, že se v jednom řízení vede spor o existenci smluvního
vztahu a ve druhém o plnění, v němž je existence smluvního vztahu řešena jako
prejudiciální otázka, přerušit řízení o plnění z tohoto smluvního vztahu, neboť
na této otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (a ani založit nemohl,
protože k přerušení řízení došlo v jiném sporu).
Za zásadně právně významnou však Nejvyšší soud považuje otázku, zda lze závěr o
tom, že výkon práva uplatnit slevu z kupní ceny je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku založit jen na tom, že žalobkyně ze závazku, který
představoval vadné plnění, ničeho neplnila.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že aplikace zásad poctivého obchodního styku při
výkonu práva z odpovědnosti za vady je případná pouze ve výjimečných případech,
a to zejména za situace, kdy je vymáhání práva z odpovědnosti za vady výrazem
zneužití práva oprávněného účastníka na úkor druhého účastníka. Tak tomu bude
zejména tehdy, kdy oprávněnému účastníku nevznikla z porušení práva žádná újma
a jeho uplatnění by bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva. Zda tomu tak v projednávané věci je,
odvolací soud beze zbytku nevyřešil, protože založil napadený závěr pouze na
tom, že žalobkyně nemusela v důsledku vadného plnění ničeho plnit. Nezabýval se
však již tvrzení dovolatelky, že v důsledku vadného plnění došlo ke „zmaření
její investice, neboť existence ručení prokazatelně zhoršovala ekonomickou
situaci společnosti o 40 % a skutečnost, že po ní bylo požadováno splnění
ručitelského závazku, vedlo ke ztrátě možnosti získat jakékoliv další
financování.“
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, je neúplné, a tedy i nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení se bude soud zabývat i námitkou dovolatelky, že smlouvy o
úplatném převodu zaknihovaných cenných papírů společnosti jsou neplatné z
důvodu omylu, neboť tuto námitku dovolatelky v napadeném rozhodnutí nevyřešil.
Přitom závěr, zda žalobkyni vznikla práva z odpovědnosti za vady, závisí – mimo
jiné – i na tom, zda byly uvedené smlouvy platně uzavřeny.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud
usnesením č. j. 9 Cmo 183/2007-208, kterým zrušil ve věci první rozhodnutí,
vůbec nerozhodl o výroku II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přesto,
že žádné z jejích vyjádření před odvolacím soudem nesměřovalo k zúžení
žalobních tvrzení, neodpovídá toto tvrzení obsahu spisu. V protokolu z jednání
dne 26. listopadu 2007 je na č. l. 204 a 205 zaznamenáno, že „v rámci
dokazování upřesněn rozsah odvolacího návrhu tak, že zástupkyně žalobce uvádí,
že trvá na tom, aby rozsudek soudu byl v části I. a v souvisejícím výroku
změněn tak, že se požadavku žalobce, aby žalovaní č. 1), 2) a 3) byli zavázáni
každý k úhradě částky 3,766.666,- Kč s příslušenstvím, vyhovuje, žaloba změněna
a bylo vyhověno v této části.“
Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval námitkami dovolatelky směřujícími k
posouzení žaloby v původním znění.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g)
o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů ze smluv, jimiž se převádí podíl
společníka rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu
usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci
usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů
zmatečnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu