29 Cdo 291/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Mgr. T. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 28, PSČ 120 00, proti žalované N. B. (dříve K.), zastoupené Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 235/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2008, č. j. 29 Co 244/2008-108, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek ze dne 1. února 2008, č. j. 10 C 235/2005-72, ve výrocích II. a III., jimiž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost vyklidit ve výroku specifikovanou bytovou jednotku (dále jen „sporná bytová jednotka“) a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „v plném rozsahu“) podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však žádnou otázku, natož pak takovou, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně měl za prokázané, že dovolatelka již před podáním návrhu na rozvod opustila společnou domácnost. Jestliže dovolatelka tento skutkový závěr zpochybňuje a odvolacímu soudu vytýká, že „neprovedl řádné dokazování“ a „odmítl dokazování ke společnému soužití manželů v době podání návrhu na rozvod a v době prodeje předmětného bytu“, obsahově vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Na zásadní právní význam pak nelze usuzovat ani z námitek, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Výhrada, podle níž smlouva o převodu sporné bytové jednotky na právního předchůdce žalobce nebyla za převodce – Sdružení pro bydlení Lhotka (dále jen „sdružení“) – podepsána v souladu se stanovami sdružení, napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným již proto, že dovolatelka nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, podle něhož jí tato námitka (jakožto osobě, která nebyla účastnicí smlouvy o převodu sporné bytové jednotky) vůbec nepřísluší a platnost smlouvy z tohoto důvodu zpochybňovat nemůže.
Není-li dovolacímu přezkumu otevřen dovolatelkou nezpochybněný závěr, podle něhož se z tohoto důvodu neplatnosti smlouvy o převodu sporné bytové jednotky dovolávat nemůže (k nemožnosti přezkoumat napadené rozhodnutí nad rámec uplatněných dovolacích důvodů včetně jejich obsahového vymezení srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08), nemůže posouzení této otázky (zda smlouvu podepsalo sdružení v souladu se svými stanovami) vést ke zrušení napadeného rozhodnutí a nemůže tak mít vliv na postavení dovolatelky (nemůže se projevit v jejích poměrech založených napadeným rozhodnutím – srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Nehledě k tomu Nejvyšší soud podotýká, že posouzení určitého článku stanov sdružení by nemohlo založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí i proto, že by mělo význam jen a pouze pro projednávanou věc a postrádalo by nezbytný judikatorní přesah. Námitkou, podle níž sdružení „nepostupovalo v souladu s ustanovením § 22 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů“, dovolatelka ve skutečnosti opět (nepřípustně) polemizuje se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů (podle něhož opustila společnou domácnost), vycházejíc z jiného skutkového stavu (totiž že společnou domácnost neopustila) a dovozujíc, že jí nájemní právo nezaniklo.
Tím ovšem obsahově opět vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá – jak shora vysvětleno – k dispozici a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze. Konečně zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani námitka, jíž dovolatelka zpochybňuje závěr, že její manžel „dal jednoznačně najevo, že jako nájemce nepřijímá nabídku na převod bytu do svého vlastnictví“.
Jelikož ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani z tvrzení dovolatelky neplyne, že by ona či její manžel přijali nabídku na koupi sporné bytové jednotky ze dne 31. května 2002 či že by tato nabídka nesplňovala zákonné náležitosti, není otázka, zda se práva zakotveného v ustanovení § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytu vzdali – v situaci, kdy smlouva o převodu sporné bytové jednotky na právního předchůdce žalobce byla uzavřena až dne 19. prosince 2003, tedy až po uplynutí šestiměsíční lhůty k přijetí nabídky – pro posouzení platnosti této smlouvy významná. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Petr Šuk předseda senátu