29 Cdo 2915/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v
právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze
5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50,
zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 46,
PSČ 110 00, proti žalovanému 1) Ing. A. B., zastoupenému JUDr. Tomášem
Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, PSČ 120 00, 2) Ing. L. P.,
zastoupenému JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 4, PSČ 110 00, 3) Ing. P. B., zastoupenému JUDr. Tomášem Kaiserem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, PSČ 110 00, o zaplacení
100,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
14 Cm 86/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. března 2010, č. j. 14 Cmo 545/2008-1095, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
IV. Třetí žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok I. rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. července 2008, č. j. 14 Cm 86/2003-1016 co do zamítnutí žaloby
o zaplacení částky 100,000.000,- Kč a výrok II., jímž soud prvního stupně
uložil žalobkyni uhradit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení částku
864.475,- Kč, druhému žalovanému částku 726.375,- Kč a třetímu žalovanému
1. Žalobkyně je právní nástupkyní Investiční a poštovní banky, a. s. (dále jen
„banka“) na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000.
2. První a druhý žalovaní byli od 27. února 1992 členy představenstva banky a
třetí žalovaný byl členem jejího představenstva od 19. dubna 1999.
3. Dne 30. listopadu 1999 uzavřeli první a druhý žalovaný jménem banky smlouvu
o převodu obchodního podílu společnosti FTV Premiéra s. r. o. na společnost
Domeana, spol. s r. o., čímž měla bance vzniknout škoda ve výši 2.386,557.800,-
Kč.
4. Dne 29. března 1999 uzavřeli první a druhý žalovaný jménem banky smlouvu o
převodu obchodního podílu společnosti Domeana, spol. s r. o. na společnost
Nomura Capital spol. s r. o., čímž měla bance vzniknout škoda ve výši
771,049.498,90 Kč.
5. Dne 31. prosince 1998 uzavřeli druhý a třetí žalovaný jménem banky se
společností Domeana, spol. s r. o. smlouvu o postoupení práv a povinností ze
smlouvy o převodu akcií, čímž měla bance vzniknout škoda ve výši 472,352.000,-
Kč.
6. Žalobkyně se domáhá na žalovaných náhrady škody z titulu jejich odpovědnosti
za porušení povinnosti vykonávat funkci členů představenstva banky s náležitou
péčí (§ 194 odst. 5 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“).
Odvolací soud uzavřel, že právo na náhradu škody způsobené porušením povinnosti
členů představenstva vykonávat svou působnost s náležitou péčí „není součástí
podniku banky“, ale je nárokem samotné banky a jen ta je mohla uplatnit. S
prodejem podniku toto právo na žalobkyni nepřešlo a žalobkyni proto nesvědčí
věcná legitimace k vymáhání náhrady takové škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní otázku, na níž je postaveno rozhodnutí odvolacího soudu,
dovolatelka shledává v posouzení, zda pohledávka na náhradu škody způsobené
členy představenstva obchodní společnosti, jejímž důsledkem je snížení aktiv
podniku, přechází na nabyvatele podniku ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1
obch. zák. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a namítá, že s prodejem
podniku na ni přešlo i právo na náhradu škody vůči bývalým členům
představenstva banky. To podle dovolatelky plyne nejen z úpravy prodeje podniku
v obchodním zákoníku, ale i z judikatury Nejvyššího soudu, zejména z jeho
rozsudku ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006 a rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. 3 Odon 34/93. Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. První žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje závěry obsažené v napadeném
rozhodnutí za správné. Dovozuje, že žalobkyně koupila určitou část majetkové
podstaty banky na základě smlouvy o prodeji podniku jak „stojí a leží“ a
nestala se právní nástupkyní banky jako takové a touto smlouvou na ni nebyla
převedena práva a závazky banky vůči jejím statutárním orgánům. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné. Rovněž druhý žalovaný se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje
odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Dovolání není přípustné. Je tomu tak proto, že otázku předloženou dovolatelkou
Nejvyšší soud již vyřešil v rozsudku ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo
1499/2009, ve kterém zformuloval a odůvodnil závěr, že „podle ustanovení § 194
odst. 5 obch. zák., jsou členové představenstva povinni vykonávat svou
působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a
skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit
škodu. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením
právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za
tuto škodu společně a nerozdílně. Z uvedeného plyne, že odpovědnost členů
představenstva vyplývá z jejich vztahu ke společnosti založeného jejich
zvolením do funkce. Vztah mezi akciovou společností a jejím členem
představenstva je tedy vztahem, který není součástí podniku (jak je tomu u
zaměstnanců akciové společnosti), a nepřechází převodem podniku na jeho
nabyvatele. Tento závěr lze učinit především z toho, že zatímco ohledně
zaměstnanců ustanovení § 480 obch. zák. výslovně určuje, že práva a povinnosti
vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přecházejí z
prodávajícího na kupujícího, ohledně členů orgánů společnosti žádné obdobné
ustanovení neobsahuje. Ke stejnému závěru však lze dospět i logickým a teleologickým výkladem
ustanovení § 5 a § 476 a násl. obch. zák.
Účelem smlouvy o prodeji podniku (což
plyne i z důvodové zprávy k obchodnímu zákoníku) je, aby její nabyvatel mohl
bez přerušení pokračovat v jeho provozování. K tomu je nepochybně potřebné, aby
s podnikem přešli – mimo jiné – i zaměstnanci podnikatele, který svůj podnik
prodává. Aby s podnikem „přešly“ na nabyvatele podniku i jeho orgány, či
členové orgánů však není nejen potřebné, ale ani právně možné, když nabyvatelem
prodávaného podniku nemusí být obchodní společnost, popřípadě obchodní
společnost téhož typu, jako prodávající, a i kdyby jím byla, má své vlastní
statutární orgány, jejichž strukturu nelze prodejem podniku zdvojit. Stejný
závěr lze dovodit i ze vztahu mezi představenstvem a akciovou společností. Představenstvo je jedním z orgánů společnosti, je navázáno, stejně jako ostatní
orgány, na společnost, a nikoli na její podnik, je voleno jinými orgány
společnosti a jim se také ze své činnosti odpovídá. Nedává proto ani z tohoto
důvodu logický smysl, aby prodejem podniku přecházely na nabyvatele i vztahy
vzniklé (volbou) mezi společností a jejím představenstvem a závazky z tohoto
vztahu vzniklé, nehledě ani na to, že prodávala-li by společnost jen část
podniku, nebylo by možné rozhodnout, kteří členové představenstva s převáděnou
částí podniku přecházejí, když – na rozdíl od zaměstnanců – nejsou vázáni na
žádnou z částí podniku. Z uvedeného plyne, že závazky ze vztahu mezi obchodní společností a jejím
orgánem či členem jejího orgánu nejsou a nemohou být součástí podniku.“
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že odkaz dovolatelky na shora uvedená
rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť se netýkají odpovědnosti členů
orgánů obchodní společnosti za škodu způsobenou porušením jejich povinností. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty
sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §
3 odst. 1 bodu 6, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18
odst. 1 této vyhlášky (advokáti prvního a druhého žalovaného učinili v
dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o
částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč
náleží žalovaným 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z
přidané hodnoty 2.060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal prvnímu a druhému
žalovanému k tíži žalobkyně částku 12.360,- Kč. Třetímu žalovanému, jak vyplývá
ze spisu, žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.