29 Cdo 2953/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: M. J. n. N.,
proti žalovaným: 1) F. s., s r. o., zast. advokátem, 2) F. n. m. Č. r., zast.
advokátem a 3) D.-CZ, a. s., o 3,453.294,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 13/99, o dovolání žalovaného 2) proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 5. září 2000, čj. 29 Co
336/2000 - 187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 3.4.2000 čj. 5 C 13/99 –
170, zamítl žalobu proti žalovanému 1) a současně zavázal žalobce k povinnosti
zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 60.100,- Kč. Výrokem
II. uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobci částku 3,353.294,-Kč s
úrokem z prodlení 3% od 8.9.1998 do zaplacení a na nákladech řízení
zavázal žalovaného 2) uhradit žalobci částku 176.538,- Kč. Vedle toho soud
zamítl žalobu do částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení 3% od 1.5.1992 do
zaplacení a úroku z prodlení 3 % z částky 3.353.294,- Kč za dobu od
1.5.1992 do 7.9.1998. Výrokem III. žalobu směřující proti
žalované 3) D.-CZ, a. s. zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací předmětný rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě ohledně částky 3,353.294,-
Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému 2), potvrdil a v zamítavé části
ponechal rozsudek nedotčen. Výrokem II. změnil nákladový výrok ve vztahu mezi
žalobcem a žalovaným 2) tak, že žalovaného 2) zavázal k povinnosti zaplatit na
nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 112.132,- Kč. Výrokem III.
nepřiznal náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem žádnému účastníku.
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení,
které vzniklo na straně žalovaných v souvislosti s privatizací haly autoservisu
na ulici J. Ž. v J. n. N. Odvolací soud vycházel z toho, že právní předchůdce
žalobce, Městský národní výbor v J. n. N., se zavázal k financování přístavby
autoservisu. Z toho důvodu také uzavřel dne 2.5.1989 se S. b. Č. úvěrovou
smlouvu na částku 3,134.300,- Kč s 5% úrokem. Tento úvěr byl dne 2.12.1992
splacen ve výši 3,128.529,- Kč společně s kapitalizovaným úrokem ve výši
224.765,35 Kč. Budoucím uživatelem stavby měl být ČSAO, s.p. Delimitačním
protokolem byl objekt převeden na D., a. s. D.. V rámci privatizace Fond
národního majetku České republiky prodal také rozestavěný objekt haly žalované
firmě FICS, s. r. o. (nyní F. s., s. r. o.) za dohodnutou kupní cenu
534.000 USD. Soud dospěl k závěru, že žalobce financoval přístavbu autoservisu,
aniž by byl vlastníkem objektu a nedošlo také k převodu na budoucího
uživatele.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že z inkasované kupní
ceny část odpovídající úvěru uhrazenému žalobcem, představuje majetkový
prospěch na straně prodávajícího Fondu národního majetku České republiky, pro
nějž není právní důvod.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 2) včas dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ust. § 237 odst. 1. písm. b/ a c/ o. s. ř. a podává jej z důvodů
uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o. s. ř.
Dovolatel dále navrhuje odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatel uvádí, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce
navrhl, aby na straně žalované do řízení přistoupila D. D., a. s. Usnesením ze
dne 29.7.1999 soud vstup D. D., a. s., IČ 00673102 do řízení připustil. D. D.,
a. s. však existovala pouze do 26.8.1996 a poté se její název změnil na D., a.
s. a tato společnost ke dni 31.3.1999 zanikla bez likvidace. Způsobilost
právnické osoby být účastníkem řízení zaniká výmazem z obchodního rejstříku.
Žalobce dne 16.9.1999 navrhnul přistoupení dalších účastníků na straně
žalované, a to D. – N., a. s. a D. – CZ, a. s., aniž by vzal žalobu proti D.
D., a. s. zpět. Okresní soud usnesením ze dne 28.9.1999 čj. 5 C 13/99-89 řízení
proti žalovanému 3) zastavil, protože ke dni 27.7.1999, kdy došel soudu návrh
na přistoupení D. D., a. s., neměla již tato právnická osoba způsobilost být
účastníkem řízení. Z toho vyplývá, že od 29.7.1999 do 28.9.1999 D. D., a. s. v
řízení vystupovala, aniž by měla způsobilost být účastníkem řízení a aniž by
měla procesní způsobilost. Podobně tomu bylo v případě D. – N., a. s. na kterou
byl prohlášen dne 30.8.1999 konkurz. Jestliže bylo rozhodnutím Okresního soudu
v Jablonci nad Nisou ze dne 28.9.1999 připuštěno, aby na straně žalovaných do
řízení přistoupila mimo jiné D. – N., a. s., vystupoval v řízení účastník,
který neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Dovolatel dále namítá, že skutková zjištění soudů nemají v podstatné části
oporu v provedeném dokazování a jejich rozhodnutí spočívají na
nesprávném právním posouzení věci. Své nesouhlasné stanoviska s právními závěry
odvolacího soudu dovolatel podrobně popisuje.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v dané věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 odst. 1 a 2 a § 239
odst. 1 a 2 o. s. ř.
Jde - li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu
prvního stupně, uvedená zákonná úprava připouští dovolání jen ve třech
případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost
vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve
výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci,
kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho
dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s.
ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také
tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném
ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka
řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Jelikož se v projednávané věci jedná o potvrzující rozsudek odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně,
nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ke
změně došlo jen u nákladového výroku, proti kterému dovolání není přípustné,
protože do výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o
nákladech řízení, nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení §
238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř (srov. jeho část za středníkem). Přípustnost
dovolání podle ust. § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. není dána, neboť odvolací soud
přípustnost ve výroku svého rozsudku nevyslovil a v průběhu řízení ani
nebyl podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Zbývá posoudit přípustnost z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 o. s.
ř., na něž dovolatel výslovně poukazuje.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém)
s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu
zmatečným; k těmto vadám je - pokud bylo dovolání podáno včas a k tomu
legitimovaným subjektem - dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.
s. ř., nelze bez dalšího dovozovat, že by tím byla způsobena určitá újma na
právech všem účastníkům řízení. Jde-li o řízení sporné, charakterizované tím,
že zde stojí proti sobě procesní strany s opačnými zájmy na výsledku řízení,
nepociťuje účastník, který je s výsledkem sporu
(rozhodnutím soudu) spokojen, jako újmu na svých právech okolnost, že
mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s
principem sporného řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož
neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového
porušení, jehož se soud dopustil jen ve vztahu k jinému účastníku
řízení, dovolávat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj
prospěch.
K vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlíží dovolací soud,
jen týká-li se dovolatele. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31.1.2001. sp. zn. 20 Cdo 1190/99). Ke zmatečnostní vadě podle uvedeného
ustanovení dovolací soud tudíž přihlíží jen tehdy, jestliže procesní
způsobilost postrádal, aniž by byl řádně zastoupen, dovolatel. Opačný závěr
nelze dovodit ani z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., které ukládá
dovolacímu soudu z úřední povinnosti vyvodit důsledky z existence
zmatečnostních vad. Platí totiž, že k dovolání je legitimován jen ten
účastník, jemuž byla soudem způsobena újma, např. tím, že soud pominul
okolnosti svědčící o jeho procesní nezpůsobilosti a neučinil opatření potřebná
k řádnému zastoupení takového účastníka, aby byla v řízení zajištěna ochrana
jeho práv a zájmů. Byla-li proto újma způsobena účastníku odlišnému od
dovolatele, který byl v řízení úspěšným, znamenala by kasace dovoláním
napadeného rozhodnutí z důvodů, jež se netýkají dovolatele, porušení účelu
občanského soudního řízení, kterým ve smyslu § 1 je zajištění spravedlivé
ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k
zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů;
současně by se takový postup jevil v přímém rozporu se směrnicí obsaženou v
ustanovení § 6 o. s. ř., podle které má být ochrana práv rychlá a účinná.
Kromě toho je v daném případě zjevné, že dovolatel směšuje námitku nedostatku
způsobilosti být účastníkem řízení s námitkou procesní způsobilosti, která v
případě právnické osoby zpravidla spočívá v nedostatku zastoupení. Takový
nedostatek však dovolatel na straně žalovaného 3) konkrétně nevytýkal.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako
účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. D. a.s. zanikla dne
31.3.1999, a to bez likvidace podle ust. § 69 odst. 4 a násl. zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění. Právním nástupcem se stali
společnosti D.-N., a.s. a D.-CZ, a.s., což také vyplývá z výpisu z obchodního
rejstříku na č.l. 74. Dnem výmazu z obchodního rejstříku, vstoupili do
práv a povinností zaniklé D. a.s., společnosti D.-N., a.s. a D.-CZ, a.s. Pokud
soud prvního stupně v usnesení čj. 5 C 13/99-61 ze dne 29.7.1999 připustil na
návrh žalobce, aby do řízení na straně žalovaných přistoupila D. D., a.s.,
dopustil se tak procesního pochybení, neboť účastníky řízení se měli stát výše
citované společnosti. Soud, poté co se žalobce zřejmě opožděně dozvěděl o
zániku spol. D., a.s., řízení proti ní usnesením čj. 5 C 13/99-89 ze dne
28.9.1999, zastavil a připustil vstup do řízení společnostem D.-N., a.s. a
D.-CZ, a.s. Z toho vyplývá, že pokud v řízení po určitou dobu
vystupovali na straně žalovaného 3) účastníci, kteří již neměli způsobilost být
účastníkem řízení (ať z toho či onoho důvodu, zvláště proto, že ztratili právní
subjektivitu), pak námitka nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení je
dílem irelevantní z hlediska výsledku řízení (ve vztahu k žalovanému 3) je
výrok rozhodnutí o žalobě zamítavý), dílem pak je taková námitka ze strany
žalovaného 2) subjektivně nepřípustná, neboť pro něj nemůže přivodit
příznivější rozhodnutí ve věci (žaloba proti žalovanému 3) byla zamítnuta jako
věcně nedůvodná proto, že na jeho straně bezdůvodné obohacení nevzniklo a
případná procesní újma na jeho straně na tomto výsledku ve vztahu k žalovanému
2) nemůže nic změnit).
Jelikož v projednávané věci dovolatel namítá, že v řízení vystupoval jako
účastník, jenž neměl způsobilost být účastníkem řízení a popř. vykazoval
nedostatek procesní způsobilosti žalovaný 3), nelze na jeho základě - i kdyby
skutečně řízení zmíněnou vadou alespoň v určitém stadiu trpělo - dovolání mít
za přípustné (a důvodné) ve smyslu shora uvedených ustanovení.
Není-li dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
dovolání odmítl.
Pro odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu podle § 243
o. s. ř. nebyl shledán důvod.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta
první (per analogiam) o. s. ř., když žalovaný 2) procesně zavinil, že
dovolání muselo být odmítnuto, přičemž podle spisu ostatním účastníkům žádné
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. ledna 2002
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu