29 Cdo 2972/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně D.-C. s. r. o. v likvidaci, zastoupené JUDr. R. V., advokátem,
proti žalované JUDr. Z. R., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty
úpadkyně K. a. s., o určení existence pohledávky za podstatou, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 124/2001, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2007, č. j. 6 Cmo
82/2006-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. března 2006, č. j. 55 Cm 124/2001-108,
jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně ve
výši 5.704.107,40 Kč je pohledávkou za konkursní podstatou úpadkyně K. a. s.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 28. února 1997 uzavřely žalobkyně (jako zhotovitelka) a pozdější
úpadkyně (jako objednatelka) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo dokončení
částí ve smlouvě specifikovaných objektů objednatelky (dále jen „smlouva o
dílo“).
2) Téhož dne uzavřely žalobkyně (jako nájemkyně) a pozdější úpadkyně (jako
pronajímatelka) „smlouvu o nájmu nebytových prostor“, jejímž předmětem byly
„prostory specifikované v příloze“ o celkové ploše 3.797,75 m² (dále jen
„smlouva o nájmu“).
3) Fakturou, splatnou 23. ledna 1998, a fakturou, splatnou 9. března 1998,
žalobkyně vyúčtovala pozdější úpadkyni v souladu se smlouvou o dílo práce
provedené v rámci smlouvy o dílo částkami 4.096.759,80 Kč a 3.716.020,- Kč, s
tím, že zápočtem ze dne 22. ledna 1998 „snížila“ pozdější úpadkyně dluh na
7.299.057,40 Kč.
4) Dne 6. března 1998 uzavřely žalobkyně a pozdější úpadkyně dodatek č. 2 ke
smlouvě o nájmu, v němž se dohodly, že pohledávka žalobkyně za pozdější
úpadkyní ze smlouvy o dílo, jejíž výše po provedeném zápočtu činí 7.299.057,40
Kč, se „považuje za uhrazenou s tím, že se stává zálohou na nájemné“.
5) Usnesením ze dne 9. listopadu 1998, č. j. 27 K 63/98-188, prohlásil Krajský
obchodní soud v Brně konkurs na majetek K. a. s. a správkyní její konkursní
podstaty ustavil žalovanou.
6) Dne 10. listopadu 1999 žalovaná odstoupila od smlouvy o dílo a následně,
považujíc smlouvou o nájmu za neplatnou, žalobkyni vyzvala k vyklizení předmětu
nájmu.
Odkazuje na ustanovení § 3 odst. 2 větu první zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon“) a na ustanovení § 39 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud především dovodil, že smlouva o
nájmu je absolutně neplatná, když „předmětné prostory“ (rozuměj předmět nájmu)
nebyly zkolaudovány, pročež nemohla být splněna podmínka, podle níž lze
nebytové prostory pronajmout k účelu, ke kterému jsou stavebně určeny. Navíc -
pokračoval odvolací soud - smlouva o nájmu měla nabýt účinnosti až poté, co
bude vydáno povolení k užívání stavby, k čemuž nedošlo.
Jako nedůvodnou odvolací soud vyhodnotil výhradu žalobkyně, podle níž smlouva o
nájmu nebyla smlouvou podle zákona, nýbrž smlouvou o nájmu rozestavěné stavby
podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák., když z obsahu smlouvy „jednoznačně
vyplývá, že předmětem nájmu měly být zde konkrétně vymezené nebytové prostory“.
Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu pak nemohlo obstát tvrzení
žalobkyně o „konverzi“ její pohledávky vzniklé ze smlouvy o dílo na pohledávku
z „předplaceného nájemného“.
Ve vztahu k pohledávce ze smlouvy o dílo dále odvolací soud zdůraznil, že před
prohlášením konkursu na majetek úpadkyně se nestala splatnou cena díla, nýbrž
se staly platnými faktury, jimiž žalobkyně vyúčtovala práce, které „v rámci
smlouvy o dílo“ provedla. Jelikož dílo nebylo dokončeno a žalovaná od smlouvy o
dílo platně odstoupila, vznikl žalobkyni nárok vůči úpadkyni na úhradu toho, oč
se zhotovováním věci obohatila (§ 544 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen
„obch. zák.“), když úpadkyně je vlastnicí zhotovované věci a věc nelze vzhledem
k její povaze vrátit nebo předat žalobkyni. Předmětná pohledávka žalobkyně za
úpadkyní tak sice vznikla po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, nicméně
jí nelze podřadit pod žádnou z taxativně vymezených pohledávek za podstatou
podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále jen „ZKV“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že „řeší
právní otázky v rozporu s hmotným právem, řeší otázku, která v rozhodování
dovolacím soudem nebyla ještě řešena a řeší ji rozdílně od jeho rozhodování“.
Akcentujíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, dovolatelka dovozuje, že její pohledávka vznikla ze smlouvy o
dílo, podle níž měla úpadkyně platit vyúčtované zálohy, přičemž následně „bylo
dohodnuto, že zálohy ze smlouvy o dílo budou konvertovány do předem uhrazeného
nájemného“.
Dovolatelka protestuje proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o
nájmu, zastávajíc názor, podle něhož ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá
zákaz pronajmout rozestavěnou nemovitost. V této souvislosti dále tvrdí, že
předmětem nájmu nebyly nebytové prostory, nýbrž konkrétně určená část budovy -
část rozestavěné haly, kterou žalobkyně měla na základě smlouvy o dílo stavebně
dokončit a dále užívat pro podnikání. I při akceptaci názoru odvolacího soudu
ohledně neplatnosti smlouvy o nájmu pak mělo být přihlédnuto k tomu, že „došlo
k placení nájemného na neplatnou nájemní smlouvu“ a „takto vzniklé bezdůvodné
obohacení by mělo být vypořádáno“.
Konečně dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že pohledávkami
za podstatou jsou - jde-li o pohledávky ze zrušených smluv - jen pohledávky
podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV. Takový výklad je nepřijatelný z
hlediska dopadu na smluvní vztahy vzniklé před prohlášením konkursu na majetek
některé ze smluvních stran, které byly plněny i po prohlášení konkursu a kde by
„z nějakého důvodu došlo ke zrušení smluvního vztahu“. Došlo-li by k plnění a k
následnému odstoupení od smlouvy a nemělo-li by jít o pohledávku za podstatou,
mělo by to pro stranu poskytující plnění za následek nevymahatelnost práva.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, zdůrazňujíc, že
žalobkyně za trvání konkursu „žádné práce na díle“ neprováděla, přičemž práce
provedené před prohlášením konkursu vyúčtovala shora zmíněnými fakturami, jež
se staly splatnými před prohlášením konkursu.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pro účely posouzení věcné správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu neshledává podstatným, zda smlouva o nájmu je
(ne)platným právním úkonem, včetně toho, zda obstojí v dodatku č. 2 k této
smlouvě obsažené ujednání o „konverzi“ pohledávky z titulu záloh na cenu díla
na pohledávku z titulu „předplaceného nájemného“. I při akceptaci v dovolání
obsažených právních názorů dovolatelky v tomto směru totiž není pochyb o tom,
že k „předplacení nájemného“ došlo před prohlášením konkursu na majetek
úpadkyně. Žalobkyně tak nepochybně mohla pohledávku z titulu předem zaplaceného
nájemného přihlásit do konkursu podle ustanovení § 20 ZKV [to platí v případě,
že k ukončení nájemního vztahu došlo před uplynutím propadné dvouměsíční lhůty
počítané od prvního přezkumného jednání (§ 22 odst. 2 ZKV)], resp. došlo-li k
zániku nájemního vztahu až po uplynutí této propadné lhůty a současně před 1.
květnem 2000 (k tomuto datu nabyl účinnosti zákon č. 105/2000 Sb., jímž bylo
mimo jiné změněno ustanovení § 14 odst. 3 ZKV a upravena povinnost „nájemné
nebo jinou úhradu zaplacenou předem přihlásit podle § 20 ZKV“), by taková
pohledávka mohla být považována za přihlášenou a uspokojena stejně jako tyto
pohledávky (k tomu srov. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněná pod čísly
30/2007 a 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O pohledávku za
podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 ZKV však v žádném případě nejde.
Neopodstatněnými shledává Nejvyšší soud i námitky dovolatelky ohledně povahy
pohledávky vzniklé žalobkyni vůči úpadkyni v důsledku zániku smlouvy o dílo
odstoupením žalované.
Jakkoli žalobkyně v souladu se smlouvou o dílo zálohově vyúčtovala úpadkyni v
době před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně již provedené práce (§ 546
odst. 2 obch. zák.), zánikem smlouvy o dílo v důsledku odstoupení ze strany
žalované (srov. ustanovení § 14 odst. 2 ZKV ve znění účinném k 10. listopadu
1999, jakož i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 42/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) zaniklo žalobkyni rovněž právo na zaplacení sjednaných
záloh na cenu díla a vznikla jí pohledávka na úhradu toho, oč se úpadkyně
zhotovováním věcí obohatila (§ 544 odst. 1 obch. zák.) [skutečnost, že
vlastníkem předmětu díla byla úpadkyně a že jej nebylo možno vrátit nebo předat
žalobkyni, jakož i to, že důvodem pro odstoupení od smlouvy o dílo bylo
prodlení žalobkyně, z obsahu spisu jednoznačně vyplývá].
Ani výše zmíněná pohledávka však nemá povahu pohledávky za podstatou, přičemž
pro její případné uspokojení v konkursu se uplatní závěry formulované Nejvyšším
soudem ve výše zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V případě, že smlouva o dílo zanikla
odstoupením před uplynutím propadné dvouměsíční lhůty počítané od prvního
přezkumného jednání (§ 22 odst. 2 ZKV), mohla žalobkyně pohledávku uplatnit
přihláškou do konkursu podle ustanovení § 20 ZKV; došlo-li k zániku smlouvy o
dílo po uplynutí označené propadné lhůty, považovala se taková pohledávka za
přihlášenou s tím, že se uspokojí stejně jako tyto pohledávky.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - při absenci
jiných vad, k jejichž existencí u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty
před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto
a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu