29 Cdo 3026/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně M. – B. F. S. Č. r. s. r. o., zastoupené JUDr. B. K., advokátem, proti žalovanému Ing. P. Š., jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. N., a. s., zastoupenému JUDr. J. V., Ph. D., advokátem, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 30/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007, č. j. 15 Cmo 25/2007-176,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 43 Cm 30/2005-145, Krajský soud v Ústí nad Labem na základě žaloby podané společností D. S. B., spol. s r. o. vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně P. N., a. s. určil, že žalobkyně má za úpadkyní pohledávku ve výši 179.286,51 Kč, s uspokojením ve druhé třídě konkursních věřitelů (bod I. výroku), a v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky za úpadkyní i co do částky 301.229,51 Kč, žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení a o nákladech státu (body III. a IV. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení a o nákladech státu (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda ustanovení o prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., případně podle § 382 až § 384 obch. zák., lze na základě analogie legis aplikovat, i když právním důvodem pohledávky je leasingová smlouva (a nikoliv nárok na náhradu škody), jestliže ustanovení leasingové smlouvy mají evidentně sankční a reparační povahu (obdobně jako je tomu v případě nároku na náhradu škody).
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc za správný závěr obou soudů, že v dané věci nejde o náhradu škody, nýbrž o smluvní ujednání vyplývající z uzavřené leasingové smlouvy.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
V průběhu dovolacího řízení změnila žalobkyně obchodní firmu (na M. – B. Financial S. Č. r. s. r. o.), což se promítlo v jejím označení v záhlaví tohoto usnesení.
Žalovaný výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu „v plném jeho rozsahu“, tedy i v měnících výrocích o nákladech řízení a o nákladech státu a ve výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání (potud ostatně nijak zdůvodněné) bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž Nejvyšší soud - oproti mínění dovolatele - nepřisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam.
Otázkou předkládanou mu k řešení dovolatelem se totiž v obdobných souvislostech zabýval již v rozsudku ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a znovu pak i v důvodech rozsudku ze dne 21. října 2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2009, pod číslem 64, kde ji vyřešil v souladu se závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí, totiž tak, že aplikace ustanovení o náhradě škody nepřichází v úvahu v případě, že na účastníku závazkového právního vztahu je požadováno splnění jeho povinnosti ze smlouvy, tedy jestliže uplatněný nárok na plnění v požadované výši vyplývá přímo ze smluvního závazku.
Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, tedy tím, že procesně neúspěšnému dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a tím, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu