29 Cdo 3028/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatelů a) R. S. S., , b) R. E. D., III., a c) W. F. H.,
všech zastoupených Mgr. Romanem Strakou, LLM, advokátem, se sídlem v Praze 10,
Vlašimská 13, PSČ 101 00, za účasti 1) SCANDINAVIAN BROKER´S HOUSE s. r. o., v
likvidaci, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, PSČ 110 00, identifikační
číslo 60 73 39 93 a 2) Ing. M.Š., o odvolání a jmenování likvidátora, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 5/2007, o dovolání všech
navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j.
14 Cmo 83/2008 – 110, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j. 14 Cmo 83/2008 –
110 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 26. října 2007, č. j. 73 Cm 5/2007 – 81, kterým tento soud odvolal Ing. Martina Šandu z funkce likvidátora společnosti SCANDINAVIAN BROKER´S HOUSE s. r. o., v likvidaci, (dále jen „společnost“) a jmenoval novým likvidátorem JUDr. G. Ž., tak že návrh na odvolání Ing. M. Š. z funkce likvidátora zamítl. Soud prvního stupně dovodil aktivní legitimaci navrhovatelů (§ 71 odst. 4
obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“) z potvrzení o mezinárodním
platebním příkazu navrhovatele a) ze dne 19. března 2004 na částku 100.000,-
USD ve prospěch účtu společnosti č. 5005-936-448 (dále
jen „účet“) u Nordea Bank v Dánsku (dále jen „banka“), dále z účtenky o
mezinárodní platbě navrhovatele b) ze dne 7. září 2004 v částce 200.000,- USD
ve prospěch téhož účtu a z mezinárodního elektronického avíza o debetu ze dne
23. února 2004, ze kterého vyplývá, že navrhovatel c) složil na uvedený účet
společnosti částku 75.000,- USD. Uzavřel, že Ing. M. Š., likvidátor společnosti, poté, co obdržel přihlášky
pohledávek navrhovatelů vůči likvidované společnosti a zároveň jimi byl
upozorněn na účet společnosti u banky, neučinil žádné kroky k zajištění tohoto
majetku. Pro toto hrubé porušení povinností soud prvního stupně dle ustanovení
§ 71 odst. 4 obch. zák. stávajícího likvidátora odvolal a jmenoval likvidátorem
osobu ze seznamu správců konkursní podstaty. Odvolací soud doplnil dokazování kopií žádosti „Policie jižního Jutska,
Kriminální policie Esbjerg“, o poskytnutí bankovních informací ze dne 12. listopadu 2007 a Policií jižního Jutska, Kriminální policií Esbjerg,
zprostředkovanou odpovědí na tuto žádost ze dne 9. září 2008. Tyto listiny
vyžádal odvolacím soud od Policie České republiky, Útvaru pro odhalování
korupce a finanční kriminality, SKPV, Expozitury v Českých Budějovicích, která
je získala cestou mezinárodní právní pomoci prostřednictvím příslušného soudu v
Esbjergu, jenž uložil bance bankovní informace vydat. Z těchto listin učinil odvolací soud skutkový závěr o tom, že majitelem účtu je
S. B. T., a že tento účet je jedním z jeho devíti účtů vedených u banky. Poslední pohyb na účtu byl dne 31. ledna 2003, kdy zůstatek na účtu činil 23,41
Dkr. Navrhovatelé při odvolacím jednání předložili výpisy z účtu a některé další
listiny k prokázání svých tvrzení o tom, že majitelem účtu byla zrušená
společnost a k prokázání uvedených plateb. Listiny však nebyly přeloženy do
českého jazyka, proto k nim odvolací soud nemohl přihlížet. Jedinou přeloženou
listinou byla úvodní část notářského zápisu N 718/99, NZ 671/99,
avšak neúplný překlad končí konstatováním o usnášeníschopnosti valné hromady
společnosti, aniž by obsahoval samotné přijaté usnesení. Ani touto listinou tak
navrhovatelé dle názoru odvolacího soudu neprokázali uvedená tvrzení. S odkazem na ustanovení § 71 odst. 4 obch.
zák., dle něhož bez ohledu na způsob
určení likvidátora může soud na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem,
odvolat likvidátora, který porušuje své povinnosti, a nahradit ho jinou osobou,
odvolací soud dospěl k závěru, že navrhovatelé mají právní zájem na požadovaném
určení i že jsou aktivně legitimováni k podání návrhu. Uzavřel, že je právem
likvidátora nezahrnout do likvidace přihlášenou pohledávku, jestliže má
pochybnosti o její existenci. V takovém případě je na věřiteli, aby svoji
pohledávku za společností uplatnil u soudu. V daném případě je na
navrhovatelích, aby své pohledávky uplatnili dle příslušných článků
předložených smluv podle anglického práva u soudu ve Spojeném království Velké
Britanie a Severního Irska. Odvolací soud tak uzavřel, že likvidátor neporušil své povinnosti při likvidaci
zrušené společnosti ani tím, že neučinil dotaz u banky ohledně účtu. Jestliže
za použití jiných zdrojů (předchozí výkon jednatelské funkce, účetnictví
společnosti atd.) dospěl k důvodnému závěru, že navrhovateli sdělený účet není
účtem společnosti, nebylo jeho povinností dotaz činit – samozřejmě při vědomí
eventuelní odpovědnosti za případnou škodu způsobenou společnosti a věřitelům. Odvolací soud měl za to, že závěr likvidátora o tom, kdo je majitelem uvedeného
účtu, byl správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítají, že odvolací řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nesprávné
právní posouzení věci a to, že usnesení vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
specifikují tedy dovolací důvody, jež jsou podřaditelné pod § 241a odst. 2 a
odst. 3 o. s. ř.
Vadu řízení dovolatelé spatřují v neprovedení důkazů listinami, což odvolací
soud odůvodnil tím, že nebyly přeloženy do českého jazyka. Tyto listiny
odvolatelé obdrželi až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. S poukazem
na ustanovení § 125 o. s. ř. namítají, že za důkaz mohou sloužit všechny
prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, včetně listin, přičemž mají za to, že
překlad do českého jazyka je vyžadován „výslovně výlučně“ v řízení o zápisu do
obchodního rejstříku (§ 200db odst. 1 o. s. ř.), tudíž per eliminationem v
jiných případech účastníci takovou povinnost nemají. Nadto tyto listiny byly
odvolacímu soudu přeloženy do českého jazyka ústně zástupkyní navrhovatelů při
ústním jednání. Pokud pak odvolací soud považoval za nezbytný písemný překlad
listin, měl tento nechat vyhotovit soudem ustanoveným překladatelem, případně
vyzvat navrhovatele k doplnění písemného překladu předkládaných listin.
Upozorňují, že výpisy z účtu navíc obsahují snadno identifikovatelné položky
(číslo a majitele účtu) a znalost anglického jazyka pro orientaci v obsahu
listin tudíž není nutná.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelé spatřují v závěru odvolacího
soudu, že likvidátor neporušil závažným způsobem své povinnosti, zejména pak
ve výkladu ustanovení § 70 odst. 5 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák., když
jednání likvidátora spočívající v perzistentní nečinnosti ve vztahu k účtu
posoudil jako výkon působnosti s péčí řádného hospodáře. Namítají, že jakkoli
je likvidátor oprávněn neuznat přihlášenou pohledávku a ponechat rozhodnutí o
existenci pohledávky na rozhodnutí v soudním řízení, zneužití takového postupu
nepochybně představuje porušení jeho povinnosti. Dovolatelé dále obsáhle
argumentují ve prospěch závěru, že likvidátorovi byly předloženy věrohodné
doklady postačující k osvědčení existence jejich pohledávek, resp. aktivní
legitimace. Zpochybňují závěr soudu, že nebylo povinností likvidátora činit
dotaz (adresovaný bance) – „samozřejmě při vědomí eventuelní odpovědnosti za
případnou škodu způsobenou společnosti a věřitelům“. Mají za to, že odvolací
soud neaplikoval ustanovení § 194 odst. 5 věty druhé obch. zák., a sice, že
je-li sporné, zda likvidátor jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní
břemeno o tom, že jednal s touto péčí, sám likvidátor.
Jelikož procesní obrana likvidátora v tomto řízení byla založena výlučně na
popírání tvrzení a důkazů předkládaných ze strany navrhovatelů, tj. na
negativních skutečnostech, které nelze prokázat, byla dle odvolatelů jediným
možným důkazem, který si měl likvidátor opatřit, aby unesl důkazní břemeno,
odpověď na dotaz likvidátora z banky, což však neučinil, a důkazní břemeno
tudíž neunesl. Nově jmenovaný likvidátor JUDr. G. Ž. odeslal žádost do banky a
dostalo se mu pozitivní odpovědi, že účet je veden na jméno první účastnice.
Dovolatelé dále poukazují na to, že odvolací soud došel ke skutkovému zjištění,
že majitelem účtu není společnost, nýbrž S.B. T.jako fyzická osoba.
Proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
K námitce dovolatelů, že odvolací soud neoprávněně – s poukazem na to, že
listiny nabídnuté k důkazu nebyly přeloženy do českého jazyka – odmítl provést
jimi navržené důkazy, dovolací soud uzavřel, že závěry dovolatelů jsou správné.
Žádné ustanovení občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu či
mezinárodní smlouvy neukládá (nejde-li o řízení ve věcech obchodního rejstříku)
účastníkům řízení povinnost dokládat listiny navržené k důkazu v úředním
jazyce. Jestliže tedy dovolatelé předložili soudu k důkazu listiny, které byly
potřebné k prokázání jejich tvrzení v jiném než úředním jazyce, měl soud nechat
(nešlo-li o důkazy, jejichž provedení nebylo vzhledem k okolnostem případu
potřebné) listiny přeložit a případně uložit navrhovatelům podle § 141 odst. 1
o. s. ř. uložit povinnost složit přiměřenou zálohu na pořízení potřebného
překladu, a to tím spíše, že jde o řízení podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s.
ř.
Důsledkem uvedené vady řízení přitom mohlo být nesprávné rozhodnutí ve věci,
neboť navrženými důkazy mělo být prokázáno, že dovolatelé mají tvrzenou
pohledávku za společností. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že si soud sám
opatřil důkaz o tom, že účet, o kterém dovolatelé tvrdili, že patřil
společnosti, společnosti ke dni dne 9. září 2008 nepatřil. Tato skutečnost
totiž nic nevypovídá o tom, komu patřil uvedený účet v době, kdy na něj
dovolatelé poukázali tvrzené platby společnosti.
K námitce dovolatelů o tom, že závěr odvolacího soudu podle kterého likvidátor
neporušil své povinnosti při likvidaci zrušené společnosti ani tím, že neučinil
dotaz u banky ohledně uvedeného účtu, jestliže za použití jiných zdrojů
(předchozí výkon jednatelské funkce, účetnictví společnosti atd.) dospěl k
důvodnému závěru, že navrhovateli sdělený účet není účtem společnosti, dovolací
soud uzavřel, že předpokladem její správnosti je především to, zda byl závěr
likvidátora důvodný či alespoň řádně podložený.
Z ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 5 obch.
zák. plyne, že i když je rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude při provádění
likvidace postupovat, v působnosti likvidátora, je povinen jednat při výkonu
své působnosti s péčí řádného hospodáře. Způsobí-li rozhodnutím při výkonu své
působnosti společnosti, popřípadě jejím společníkům škodu, bude za ni odpovídat
za podmínek ustanovení § 373 a násl. obch. zák.
Z uvedeného plyne, že odmítne-li likvidátor uznat – s přihlédnutím ke všem
okolnostem – zjevně důvodnou pohledávku věřitele a vystaví tím společnost
případnému soudnímu sporu o její vymožení, poruší zákonem stanovenou povinnost
jednat s péčí řádného hospodáře. Zda tomu tak v projednávané věci bylo však
odvolací soud vzhledem k zaujatému právnímu názoru nezkoumal, a proto je jeho
právní posouzení věc neúplné a tedy i nesprávné.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o
v á
předsedkyně senátu