U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v
právní věci žalobkyně ONSTEP s. r. o., se sídlem v Dolních Břežanech 8, PSČ
252 41, identifikační číslo osoby 65410670, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem
Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, PSČ 150 00,
proti žalovanému I. Ch., zastoupenému JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 13 C 117/2008,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března
2010, č. j. 29 Co 553/2009-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze k odvolání
žalovaného rozsudek ze dne 8. září 2009, č. j. 13 C 117/2008-155, jímž Okresní
soud Praha – západ určil, že ve výroku označené nemovitosti (dále jen „sporné
nemovitosti“) jsou ve vlastnictví žalobkyně, a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal
žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním – jakožto mimořádným
opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze
tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i
ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech
odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně
významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá. Zpochybňuje-li správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož byl vztah mezi
ním a jednatelem žalobkyně, jenž byl jeho zetěm, s ohledem na zjištěné
skutečnosti „osobně a citově intenzivní“, uplatňuje dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost
může být založena toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá
k dispozici (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) a jehož
prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze
(srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006,
pod číslem 130). Právní závěr, podle něhož tchán a zeť jsou osoby v poměru rodinném, a jelikož
by s ohledem na skutková zjištění o kvalitě a intenzitě jejich vztahu újmu,
kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, jde o
osoby blízké ve smyslu ustanovení § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je zjevně v souladu s označeným ustanovením a
napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Jelikož soudy nižších stupňů dovodily, že žalovaný byl osobou blízkou jednateli
žalobkyně (tedy osobou uvedenou v ustanovení § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“), a na kupní smlouvu o převodu
sporných nemovitostí bylo nutno aplikovat ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.
(neboť byla uzavřena mezi společností a osobou blízkou jejímu jednateli), je
zcela bez právního významu, zda mezi žalovaným a žalobkyní byl taktéž vztah
osob blízkých; proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit
ani námitka, podle níž soudy tuto otázku neřešily. Námitku, podle které soudy měly zkoumat, zda převod sporných nemovitostí nebyl
uskutečněn v rámci běžného obchodního styku, stejně jako námitku, že cena
sporných nemovitostí činila podle znaleckého posudku, jenž si dovolatel nechal
v únoru 2006 zpracovat „pro osobní účely“, 8,454.000,- Kč, dovolatel uplatnil v
rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř.; na zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí z nich tudíž usuzovat nelze. Pouze na okraj Nejvyšší soud
podotýká, že již z obsahu dovolání, podle něhož žalobkyně nebyla schopna
uhradit své závazky vůči dovolateli, vyvíjela jen „minimální ekonomickou
aktivitu“ a uzavřením kupní smlouvy strany sledovaly uspokojení pohledávek
dovolatele za žalobkyní, je zjevné, že o transakci uskutečněnou v rámci běžného
obchodního styku nemohlo jít. Výhradami, podle kterých by Nejvyšší soud měl přehodnotit závěry formulované v
rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném pod číslem
53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovodit případně i povinnost
soudu v řízení o určení vlastnictví uložit žalobci postupem podle ustanovení §
153 odst. 2 o. s. ř. povinnost vrátit žalovanému plnění přijaté podle neplatné
smlouvy, dovolatel brojí proti ustálené judikatuře, na jejíchž závěrech nevidí
Nejvyšší soud důvody ničeho měnit ani v projednávané věci; ani tyto výhrady
proto nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. A konečně důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá ani k zodpovězení otázky,
zda jsou soudy povinny poučit účastníka řízení o možnosti uplatnit své právo
vzájemným návrhem; z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu plyne, že
tomu tak není (srov. mutatis mutandis důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněného pod číslem
37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni
podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu