29 Cdo 3139/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Ing. I. M., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně A. p. spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. K., proti žalovanému PhDr. P. S., zastoupenému JUDr. E. Z., advokátem, o zaplacení částky 561.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 146/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo 58/2006 – 94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 51 Cm 146/2002 – 68, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 561.340,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud poté, co přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, zejména uvedl, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění účinném do 31. prosince 2000. Ohledně vznesené námitky promlčení se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k promlčení uplatněné pohledávky dojít nemohlo.
Rovněž tak odvolací soud přitakal i závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaný postupoval s péčí řádného hospodáře a nejsou splněny předpoklady jeho odpovědnosti za tvrzenou škodu. V tom, že soud prvního stupně tento svůj závěr opřel o zjištění učiněná ze svědecké výpovědi advokáta JUDr. T. K., z nichž vzal za prokázané, že ohledně pohledávek za společnostmi R., a. s. a R., a. s. byla učiněna řada kroků k jejich vymožení a uzavřel, že žalovaný byl jako jednatel úpadkyně oprávněn zvážit, zda je vhodné pohledávky soudně vymáhat či nikoli, neshledal odvolací soud pochybení.
K tvrzení žalobkyně, že žalovaný zavinil nevymahatelnost pohledávek společnosti tím, že bez smluvních podkladů a dokladů o poskytnutí plnění platil třetím osobám, odvolací soud konstatoval, že pro založení smluvního vztahu není vždy nutná písemná forma úkonu a dovodil, že odpovědnost žalovaného vylučuje to, že sepsal pohledávky společnosti a soupis předal správci konkursní podstaty. Podle odvolacího soudu bylo nadále věcí správce konkursní podstaty, aby pohledávky vymáhal do konkursní podstaty společnosti. Předáním soupisu pohledávek došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a tvrzenou vzniklou škodou jako základního předpokladu odpovědnosti za škodu ve smyslu § 373 a násl. obch. zák.
Ohledně částky 2.045,50 Kč, bylo dle názoru odvolacího soudu dostatečně prokázáno, že k jejímu zaplacení došlo na pokyn předchozího správce konkursní podstaty za situace, kdy ustanovený správce fakticky rozhodnutí o svém ustanovení správcem konkursní podstaty dosud neobdržel a nemohl tedy příkaz k zaplacení vyúčtovaných telefonních poplatků sám realizovat.
Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a co do důvodů na § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení ustanovení § 389 obch. zák., tedy zda pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž má správce konkursní podstaty podat žalobu proti statutárnímu orgánu úpadce o náhradu škody podle § 194 odst. 5 obch. zák. (popř. ve spojení s ustanovením § 135 odst. 2 obch. zák.), je právně významné datum prohlášení konkursu anebo datum, kdy je správci doručeno usnesení o prohlášení konkursu.
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem (§ 194 odst. 5 a § 135 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. července 1996 do 31. prosince 2000), zda žalovaný vykonával funkci jednatele s náležitou péčí, když dovodil, že předáním soupisu pohledávek úpadkyní správci konkursní podstaty dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním statutárního orgánu úpadkyně a tvrzenou vzniklou škodou, přičemž obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že žalovaný jménem úpadkyně poskytl společnosti R., a. s. bezesmluvní plnění, v důsledku čehož úpadkyně vynaložila zbytečné náklady na tvorbu logomanuálu R., nerealizovala zisk a odvedla daň z přidané hodnoty a že nezajistil doklady o splnění závazku vůči R., a. s. Ohledně částky 2.045,50 Kč má za prokázané, že ji žalovaný poukázal po prohlášení konkursu, ačkoli tak – vzhledem k účinkům prohlášeného konkursu – učinit nesměl, bez zřetele na to, kdy se správce konkursní podstaty skutečně dověděl o tom, že byl do této funkce ustaven.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že datum, kdy žalovaný jako jednatel úpadkyně předal bývalému správci konkursní podstaty podklady a vysvětlení uvedená v § 17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 30. dubna 2000, nebylo v řízení blíže zjištěno (odvolací soud učinil skutkový závěr, že se tak stalo v průběhu října 1998).
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z tohoto pohledu je pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná otázka délky a běhu promlčecí doby, neboť touto otázkou se sice odvolací soud zabýval, ale nezaložil na ní své potvrzující rozhodnutí (stejně jako na ní nezaložil soud prvního stupně rozhodnutí zamítavé), když dospěl k závěru, že k promlčení případného nároku uplatněného v žalobě nedošlo.
Závěr odvolacího soudu o tom že, nevymáhal-li žalovaný pohledávky společnosti soudně, neporušil povinnost náležité péče, neboť byl jako jednatel úpadkyně oprávněn rozhodnout, jak při jejich vymáhání postupovat a že jeho odpovědnost za takové rozhodnutí vylučuje to, že pohledávky řádně uplatňoval mimosoudní cestou a následně je sepsal a soupis předal správci konkursní podstaty, pak založit přípustnost dovolání nemůže proto, že vychází ze skutkových okolností projednávané věci a je významný jen pro věc samu – postrádá tedy potřebný judikatorní přesah.
Uvedený závěr není ani v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že rozhodnutí o postupu při vymáhání pohledávek společnosti je součástí obchodního vedení společnosti a patří tedy do působnosti jejího jednatele. To však jednatele nezbavuje odpovědnosti za škodu vzniklou společnosti v důsledku toho, že jeho rozhodnutí ohledně způsobu vymáhání pohledávek bude v rozporu s povinností náležité péče. Odvolací soud se však zabýval i tím, zda žalovaný takto společnosti škodu nezpůsobil a uzavřel, že tomu tak nebylo, neboť poté, co pohledávky společnosti řádně uplatňoval vůči dlužníkům společnosti mimosoudně, předal jejich soupis správci konkursní podstaty, na kterého v důsledku prohlášení konkursu přešlo právo pohledávky vymáhat třeba i soudní cestou. Tento závěr odvolacího soudu shledává dovolací soud správným. Přitom dovolatel ani netvrdí, že by v té době již byly pohledávky promlčeny či se staly jinak nevymahatelnými.
Výhrady dovolatele zpochybňující správnost soudy obou stupňů učiněných skutkových zjištění o tom, že žalovaný zaplatil telefonní poplatky na základě zmocnění správce konkursní postaty a námitky týkající se pochybení žalovaného spočívající v tom, že plnil bezesmluvně a nezajistil doklady o poskytnutém plnění, vytýkají soudům obou stupňů které dospěly k opačnému závěru, nesprávnost skutkových zjištění a jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není, stejně jako není použitelná námitka vady řízení spočívající v tom, že soudy nezjišťovaly, kdy předal žalovaný správci konkursní podstaty podklady a vysvětlení uvedená v § 17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu