29 Cdo
317/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/
Mgr. O. J., a b/ Mgr. E. J., zastoupených JUDr. Martinem Korbařem, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, PSČ 120 00, proti žalované H. F.,
zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7,
PSČ 120 00, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 10 C 79/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 19 Co 263/2008-102, takto:
Dovolání se zamítá.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze k odvolání žalované
mezitímní rozsudek ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 79/2007-71, jímž
Okresní soud Praha-západ rozhodl (o základu nároku na zaplacení peněžité
náhrady z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 357.000,- Kč s příslušenstvím)
tak, že základ nároku žalobců je dán.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Správce konkursní podstaty (dále jen „správce“) úpadce J. S.sepsal do
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce jako majetek ve vlastnictví úpadce
mimo jiné i pozemky parc. č. 980/55 a 980/102 v k. ú. Písnice, obci Praha (dále
též jen „sporné pozemky“).2) A.Š. podáním ze dne 8. srpna 2001 sdělila
konkursnímu soudu, že k „zapsaným nemovitostem má vlastnická práva“. Na základě
výzvy soudu pak přípisem ze dne 4. listopadu 2002, který obsahoval všechny
náležitosti žaloby o vyloučení (i) sporných pozemků z konkursní podstaty,
uvedené podání „doplnila“. Správci byla žaloba o vyloučení sporných pozemků
doručena dne 9. ledna 2003.
3) Správce prodal sporné pozemky se souhlasem konkursního soudu (uděleným
usnesením ze dne 10. března 2002, č. j. 97 K 77/97-257) kupní smlouvou ze
dne 22. dubna 2002 (dále jen „kupní smlouva“) žalobcům.
Jejich vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 9. srpna 2002
s účinky k 29. dubnu 2002.
4) Žaloba žalované, jíž se vůči žalobcům domáhala určení, že je vlastnicí
sporných pozemků, byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
1. června 2005, sp. zn. 23 C 364/2002 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v
Praze sp. zn. 17 Co 548/2005).
5) Na pozemku parc. č. 980/55 je umístěn dům ve vlastnictví žalované, pozemek
parc. č. 980/102 tvoří zahradu tohoto domu.
Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že ustanovení § 19 odst. 3
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), správci
nebránilo zpeněžit sporné nemovitosti, neboť řízení o žalobě o jejich vyloučení
z konkursní podstaty úpadce bylo zahájeno až podáním A. Š. ze dne 4. listopadu
2002. Kupní smlouva tudíž není neplatným právním úkonem pro rozpor s označeným
ustanovením a žalobci se na jejím základě stali vlastníky sporných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř., tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uvádí, že sporné pozemky prodal správce žalobcům v době, kdy
probíhalo řízení o jejich vyloučení z konkursní podstaty, zahájené žalobou
původní vlastnice A.Š., a kupní smlouva je tudíž absolutně neplatným právním
úkonem pro rozpor s ustanovením § 19 odst. 3 ZKV. Závěr odvolacího soudu, podle
něhož řízení o vyloučení sporných pozemků z konkursní podstaty nebylo zahájeno
podáním ze dne 8. srpna 2001, ale až jeho doplněním ze dne 4. listopadu 2002,
považuje za nesprávný, zdůrazňujíc, že procesní soud považoval již první podání
za neúplný návrh a „na věc založil spis“. Správce měl tudíž před prodejem
sporných nemovitostí provést šetření, zda se u soudu nenachází žaloba o jejich
vyloučení z konkursní podstaty. Dovolatelka dále dovozuje, že i kdyby nešlo o právní úkon neplatný pro rozpor
se zákonem, byla by kupní smlouva neplatná pro obcházení zákona podle
ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V této souvislosti
zdůrazňuje, že „je naprosto nelogické, aby vlastníkovi dokončené stavby nebyly
prodány pozemky, které se nacházejí pod jeho domem, před jeho domem a za jeho
domem, když se (…) jedná o pozemky nepřístupné, a tyto aby byly prodány třetí
osobě nota bene v situaci, kdy se očekává nová právní úprava, sjednocující
vlastnictví pozemku a stavby“. V důsledku postupu správce došlo k rozštěpení
vlastnictví a tím i ke vzniku konfliktů, ačkoliv povinností každého je počínat
si tak, aby ke sporům nedocházelo. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhují, aby je Nejvyšší soud jako nepřípustné
odmítl, a shledá-li je přípustným, aby je jako nedůvodné zamítl. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud -
jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nesprávnost dovolací argumentace, podle níž je kupní smlouva neplatná, neboť jí
je obcházena (dosud neexistující) „právní úprava sjednocující vlastnictví
pozemku a stavby“, je natolik zřejmá, že Nejvyšší soud důvod připustit dovolání
pro její posouzení neshledal. Nicméně Nejvyšší soud považuje napadené rozhodnutí za zásadně právně významné -
a dovolání za přípustné - ve výkladu ustanovení § 19 odst. 3 ZKV, jehož znění
nastoluje otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Podle ustanovení § 19 ZKV (ve znění, jež od 8. srpna 2001 nedoznalo změn, pro
věc rozhodném), jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota
náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích
uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které
zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o
žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní
jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem
žaloby (odstavec 3). Obecně platí, že správce konkursní podstaty smí zpeněžit majetek pojatý do
soupisu majetku konkursní podstaty, který již nemůže být (typicky postupem
podle § 19 odst. 2 ZKV) z tohoto soupisu vyloučen a o jehož definitivní
příslušnosti ke konkursní podstatě tak nemá pochybnosti. Tam, kde správce
konkursní podstaty pochybnosti původně měl, je zpeněžení majetku zpravidla
možné po marném uplynutí lhůty, kterou konkursní soud stanovil tomu, kdo
uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, k podání žaloby vůči správci,
nebo poté, kdy řízení o takové (včas podané) žalobě skončilo jinak než jejímu
vyhovění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 20/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V praxi však dochází (a to v souladu se zákonem) i k tomu, že správce zpeněží
majetek sepsaný do konkursní podstaty, aniž třetí osoba (vylučovatel) mohla -
objektivně vzato - využít právo domáhat se jeho vyloučení z konkursní podstaty
podle § 19 odst. 2 ZKV (typicky tehdy, je-li příčinou zpeněžení odvrácení
hrozící škody na majetku, který je nebo má být předmětem vylučovací žaloby).
V rozsudku uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 81/2005“) Nejvyšší soud vysvětlil, že nevyjde-li před
zpeněžením sepsaného majetku najevo, že je zde osoba, která k tomuto majetku
uplatňuje právo vylučující soupis, (takže správce konkursní podstaty ani
konkursní soud vykonávající nad jeho činností dohled neměli pochybnosti o
příslušnosti sepsaného majetku ke konkursní podstatě), stává se osoba, která
takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením podle ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání, jeho vlastníkem bez zřetele k tomu, zda později
vyšlo najevo, že sepsaný a posléze i zpeněžený majetek v době zpeněžení
vlastnicky náležel někomu jinému. Střet včas nerealizovaného (lhostejno z
jakého důvodu) nároku vlastníka (třetí osoby) na vyloučení jeho majetku z
konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání
konkursu jeho zpeněžením podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, tu
musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku. Z výkladu podaného Nejvyšším soudem v R 81/2005 je zjevné, že nemá-li správce
konkursní podstaty důvod pochybovat o příslušnosti majetku ke konkursní
podstatě (typicky proto, že jej sepsal jako majetek ve vlastnictví úpadce,
existence práva třetí osoby vylučujícího soupis nebyla z okolností soupisu
zjevná a třetí osoba nárok na vyloučení majetku z konkursní podstaty
nevznesla), nebrání ustanovení § 19 odst. 3 ZKV platnému zpeněžení takto
sepsaného majetku přesto, že třetí osobě mající k sepsanému majetku právo
vylučující jeho soupis (logicky) dosud lhůta k podání vylučovací žaloby
neuběhla. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývají okolnosti, z nichž by
bylo možno učinit závěr, že správce byl povinen (v rámci jednání s péčí řádného
hospodáře) před zpeněžením sporných pozemků (sepsaných jako vlastnictví úpadce)
zjišťovat, zda k těmto pozemkům někdo neuplatňuje právo vylučující jejich
soupis (žaloba o jejich vyloučení podaná A. Š. byla správci doručena až 9. ledna 2003). Smyslem a účelem zákazu zpeněžení majetku do uplynutí lhůty k podání žaloby o
jeho vyloučení z konkursní podstaty a po dobu do pravomocného skončení řízení o
této žalobě je zajistit, aby třetí osoba, uplatňující k sepsanému majetku právo
vylučující jeho soupis, mohla účinně své právo uplatnit a dosáhnout vyloučení
takového majetku (opustí-li totiž v důsledku platného zpeněžení majetek
konkursní podstatu, nelze již jeho vyloučení prostřednictvím žaloby podle § 19
odst. 2 ZKV dosáhnout). Tomu odpovídá i systematické zařazení zákazu zpeněžení
do ustanovení § 19 ZKV. Jinými slovy, ustanovení § 19 odst. 3 ZKV je určeno
(pouze) k ochraně osoby, jež k sepsanému majetku uplatňuje (důvodně může
uplatnit) právo vylučující jeho soupis (typicky právo vlastnické). Zpeněží-li správce konkursní podstaty majetek, o němž ví či vědět má a může, že
k němu třetí osoba uplatňuje právo vylučující jeho soupis (např.
proto, že jej
sepsal jako majetek ve vlastnictví třetí osoby či proto, že mu již byla
doručena žaloba o jeho vyloučení z konkursní podstaty), aniž uplynula lhůta k
podání žaloby o jeho vyloučení z konkursní podstaty, popř. aniž bylo řízení o
takové žalobě pravomocně skončeno, hledí se na takový majetek (nejde-li o
výjimku popsanou přímo v textu § 19 odst. 3 ZKV), jako by byl stále sepsán v
konkursní podstatě. Prokáže-li se v řízení o vylučovací žalobě, že žalobci vskutku svědčí právo
vylučující soupis majetku do konkursní podstaty a že nešlo o případ, kdy by
správce konkursní podstaty měl právo takový majetek přes probíhající spor
zpeněžit (§ 19 odst. 3 ZKV), je právní úkon, jímž správce konkursní podstaty
takový majetek zpeněžil, neplatný. Bude-li však žaloba o vyloučení tohoto
majetku zamítnuta a v konečném důsledku se tak prosadí nevyvratitelná domněnka
správnosti soupisu (§ 19 odst. 2 poslední věta ZKV), nelze dovozovat neplatnost
právního úkonu, jímž správce zpeněžil sporný majetek, jen z toho, že tak učinil
v rozporu s ustanovení § 19 odst. 3 ZKV. Důsledkem porušení ustanovení § 19 odst. 3 ZKV tudíž není absolutní neplatnost
právního úkonu, jímž byl sporný majetek zpeněžen, nýbrž zachování možnosti
osoby uplatňující ke spornému majetku právo vylučující jeho soupis dosáhnout
účinně ochrany svého práva a prosadit je i proti nabyvateli sporného majetku
právě prostřednictvím vylučovací žaloby. Pouze tehdy, podá-li oprávněná osoba
včas vylučovací žalobu a této žalobě bude pravomocným soudním rozhodnutím
vyhověno, lze právnímu úkonu, jímž správce konkursní podstaty sporný majetek
zpeněžil, přičíst následek spočívající v jeho neplatnosti (V takovém případě má
nabyvatel sporného majetku vůči správci konkursní podstaty pohledávku za
podstatou na vrácení plnění poskytnutého podle neplatného právního úkonu, jímž
byl sporný majetek zpeněžen). Ještě jinak řečeno, ustanovení § 19 odst. 2 a 3 ZKV poskytuje ochranu jen
vymezenému okruhu osob (slovy zákona jen „tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo
nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena“) a jen ve vztahu k
takto určeným osobám (v incidenčním sporu jimi vyvolaném /podáním vylučovací
žaloby/) se může prosadit následek, který se pojí s protiprávním jednáním
správce konkursní podstaty, konkrétně s porušením zákazu do uplynutí lhůty k
podání vylučovací žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o vylučovací
žalobě příslušný majetek zpeněžit nebo s ním jinak nakládat, formulovaného v §
19 odst. 3 ZKV. Smyslu a účelu zkoumaného ustanovení tedy odpovídá, že následek spočívající v
neplatnosti právního úkonu, jímž se takový majetek zpeněží nebo jímž se s ním
jinak nakládá (k výkladu pojmu nakládat v daných souvislostech srov. ovšem
např. též rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 43/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se prosadí, jen dovolá-li se jej k
tomu oprávněná (v § 19 odst. 2 ZKV charakterizovaná) osoba prostřednictvím k
tomu určené vylučovací žaloby.
Z podaného výkladu pak plyne závěr, že osoba, která ke spornému majetku právo
vylučující jeho soupis neuplatňuje (jíž je v projednávané věci i dovolatelka),
se porušení zákazu formulovaného v ustanovení § 19 odst. 3 ZKV účinně dovolat
nemůže. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že přezkumná činnost
se týkala mezitímního rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu